Hudebník, který naučil Západ hrát rágy, si zkusil napsat západní operu s výsledkem, který je spíše zajímavý než podařený.
Ravi Shankar, indický hráč na sitár, se na Západě proslavil především jako kulturní ambasador a učitel, jenž seznámil s kouzlem indické klasické hudby a s ní spjaté improvizace nejednoho rockového, jazzového i klasického muzikanta v Evropě nebo Spojených státech. George Harrison, John Coltrane či Philip Glass jsou těmi profláklejšími jmény ze seznamu Shankarových spolupracovníků a výsledky jejich nasávání z indického inspiračního pramene většinou patří ke zlomovým či alespoň v nějakém ohledu zajímavým dílům, kdy jiné chápání hudebního času, neobvyklé ladění či zvukové barvy indických nástrojů posunuly západní muzikanty někam dál.
Ovšem inspirace neproudila jen jednosměrně a vyslanec indické hudby do sebe nasál i něco ze západních vlivů, byť výsledky tohoto míšení zůstávají trochu pozapomenuté. Ravi Shankar napsal dva koncerty pro sitár a orchestr (jeden z nich zazněl před lety i v rámci Pražského jara), symfonii a krátce před smrtí, ve svých devadesáti letech také operu nazvanou Sukanya. Opera je inspirována příběhem z eposu Mahābhārata a zároveň skladatelovým vlastním životem. Sukanya totiž bylo jméno jeho o třicet let mladší manželky a zároveň postavy ze zmíněného eposu, rovněž provdané za mnohem staršího muže. Indicky květnaté vyprávění zahrnuje dva polobohy testující manželčinu lásku k manželovi, ale také člověka meditujícího uprostřed mraveniště. Snad můžeme prozradit, že vše končí šťastně. Libreto v sobě má hodně z květnatého jazyka indických mýtů, pokud ho ale budeme číst příliš pozorně, může působit bizarně jak zápletkou, tak jazykovými detaily. Od poetických a náboženských vizí se rychle přesmýkneme k bezmála učebnicovému popisu rozdílu mezi západní a indickou hudbou.
Ravi Shankar napsal svou operu Sukanya pro západní operní zpěváky a orchestr, k němuž doplnil soubor zahrnující indické nástroje jako sitár, hoboj šenai a sadu perkusí. Zpěváci také produkují indickou variantu beat boxu, zvanou konnakol a místy improvizují. Autor na díle pracoval ještě na nemocničním lůžku a po jeho smrti v roce 2012 operu společně dokončili dirigent David Murphy, libretista Amit Chaudhuri a Shankarova dcera, sitáristka Anoushka Shankar. Hraje London philharmonic orchestra, který nahrávku zároveň vydal.
Co říci o hudbě? Vedle Coltranea, Harrisona nebo Glasse, jejichž přístup k indické hudbě byl promyšlený a analytický, se mezi západními hudebníky našlo mnohem více těch, jimž posloužila jako zdroj povrchního exotického ozvláštnění a laciného pseudofilozofování. A trochu podobně působí Shankarovo nakládání s tradicí evropské vážné hudby. Stejně jako ve svých starších „západních“ kompozicích, i v opeře používá především zvuk symfonického orchestru jako působivou zvukovou barvu, aniž by se zabýval například harmonií, tedy klíčovou složkou západní klasické tradice, nebo formou. Jednotlivé části opery se většinou drží na jednom akordu, čímž víceméně následují princip indické rágy, ale zároveň až na výjimky neumožňují rozvíjet melodické myšlenky skrze improvizaci. Melodická složka hudby je docela naivistická, jako kdybychom se vrátili k opeře v éře raného romantismu. Zajímavější věci se začnou dít, když dojde na rytmicky divočejší pasáže. V nich se najednou ukazuje, že indický systém budování rytmických struktur spojený s možnostmi orchestrálního zvuku, kombinování východních a západních bicích nástrojů i rytmické vokalizace, může znít působivě. Lyričtější pasáže jsou naopak naivistické až na hraně směšnosti.
Ravi Shankar se výrazně otiskl do vývoje indické hudby a do toho, jak se dokázala přizpůsobit nové společenské a politické situaci, neméně významný je jeho přínos v šíření této kultury na západ. Jeho vlastní tvorba v duchu evropské tradice asi nikdy nevykročí z kategorie kuriozity a materiálu ke studiu mezikulturní výměny.
Ravi Shankar: Sukanya
David Murphy, London Philharmonic Orchestra (https://www.lpo.org.uk/)