Romanovská, Tichý, Hrubý & Blažíková: Jsem navždy jedním z nás

  

Třetí album tria Romanovská Tichý Hrubý (RTH) nazvané Jsem navždy jedním z nás, na něž si tito oddaní zastánci kolektivní volné improvizace přizvali vokalistku a harfistku Hanu Blažíkovou, si vytyčuje smělou výzvu: spojit improvizaci s moderní (a místy i věrnou) interpretací starých písní.

V tomto hudebním přemostění několika staletí sehrává stěžejní roli právě Blažíková, která má za sebou angažmá vokalistky v prestižních světových (belgickém Collegium Vocale, japonském Bach Collegium) i domácích (Collegium 1704, Musica Florea) barokních orchestrech a kromě toho hraje i na gotickou harfu a věnuje se interpretaci renesanční a středověké hudby.

Zakládající členy tria není třeba dlouze představovat. Všichni pocházejí z odlišných hudebních prostředí a dohromady je svedla už zmiňovaná záliba v improvizaci. Houslistka Anna Romanovská má klasické hudební vzdělání, je stálou členkou orchestrů Berg, Ostravská banda, Ostrava New Orchestra, ve kterých se věnuje především interpretaci soudobé hudby a v triu hraje kromě houslí i na japonské koto. Petr Tichý je kontrabasista se širokým žánrovým záběrem – působil v elektrojazzové formaci Alvik, hraje v nu-jazzovém triu NTS, duu HLASkontraBAS (který se občas rozroste až na oktet) a v mnoha dalších kapelách. Michal Hrubý hraje na saxofony, klarinety a flétny, má blízko k lidové i vážné hudbě, jakož i k freejazzu a volné improvizaci, hrál v kapelách Kapitán kajman, Květovaný kůn, Neočekávaný dýchánek, či Prázdné hory jsou plné větru a deště. Je iniciátorem mnoha hudebních setkání a působil jako dramaturg hudebních festivalů Dobršská brána a V Loukově u muziky.

Hned úvodní kousek vyznívá svým způsobem jako miniatura celého alba. Začíná akcentovaným dlouhým pedálovým tónem kontrabasu, basklarinetu a houslí, nad nímž se vznáší výrazný vokál Blažíkové. Tomu postupně začínají nastavovat zrcadlo housle, které se odrážejí od zpívaných melodií a postupně je rozkližují pomocí glissand, švitořivých trylků a disonantních souzvuků. Úvodní a eponymní skladbu „Jsem navždy jedním z nás“ uzavírá zopakovaná úvodní melodická fráze Blažíkové, která působí jako důrazná tečka za touto slovní hříčkou předznamenávající splynutí individuálního s kolektivním.

Celé čtyři z deseti skladeb alba tvoří písně – a to písně z velice vzdálených kulturních i historických okruhů. Jako první z nich zazní na albu japonská píseň „Gion Kouta“, kterou tradičně zpívaly kjótské gejši. V podání Blažíkové ožívá píseň v poněkud akademičtějším hávu. Předehra Romanovské na koto se vyhýbá orientálním klišé, akordy prokládá delšími pauzami a spěje spíše k minimalistické interpretaci. Nejstarší píseň na desce, Rosa das rosas, pochází z galicijsko-portugalské sbírky písní Cantigas de Santa Maria z druhé poloviny 13. století. V jejím provedení hraje nezastupitelnou roli gotická harfa, na níž se Blažíková sama doprovází. Duchovní rozměr písně podporuje střídmé sólo na klarinet, kontrabas též, i když mezi slokami pro změnu i povystrčí růžky.

V provedení moteta Xicochi conetzintle Gaspara Fernandese ze 17. století nakládají hráči s původním hudebním materiálem nejvolněji. Ukolébavku o jedné sloce inspirovanou hudbou středoamerického etnika Nahua zahrají poprvé v jímavém uměleckém přednesu podle notového zápisu, nicméně s každým dalším opakováním se původně čitelná harmonie vytrácí a skladba se tak postupně mění skoro až k nepoznání, dokud se nevrátí původní téma – trochu jako jazzový standard, ve kterém sólují všichni hráči naráz.

Písně jsou prokládány formálně volnými improvizačně vedenými kusy, které tak nabízejí k historickému kontextu jistou antitezi. Jde o improvizaci promyšlenou, ukázněnou, ale přesto spontánní a energickou – hráči dávají jeden druhému prostor a jen zřídkakdy se pouští do přetahované o hlavní pozornost posluchače. Když už souhra sklouzne do dravějších, hašteřivějších poloh, má to většinou svůj účel. Tak tomu je například ve čtvrté Potřebuju skřípat, v níž se střetávají zvukové projevy jednotlivých nástrojů a jádro hudebního dění se rychle přelévá z jednoho na druhý. Nejblíže k neidiomatické hudbě se dostáváme v Muchláži (k poslechu zde). Všelijaké vrzání a kvílení v něm protínají alobalem preparované struny kontrabasu a kota, aby se ovšem nakonec usadil na repetitivním melodickém motivu harfy, k němuž se svorně přidají i zbylé nástroje.

Málokoho asi překvapí, že nahrávka působí silně eklektickým dojmem. Ne vždy sice improvizované pasáže plně souzní s náladou dané písně, ale bezesporu posluchače vytrhnou z letargie. Moderní interpretace barokních, renesančních a předrenesančních písní rozhodně není v našich končinách něco běžného a triu RTH s Hanou Blažíkovou se tak s deskou Jsem navždy jedním z nás podařilo vypustit první vlaštovku, která může posloužit jako inspirace pro další aktivity na tomto hudebním poli.

Na křtu alba 29. června 2021 v kostele Sv. Vavřince na Malé Straně navíc formaci doplnil skvělý německý bubeník a perkusista Klaus Kugel, který se svou bicí sestavou rozšířenou o gongy a činely všemožných velikostí potvrdil, že koncept alba je dále škálovatelný a že hranice v hudbě rozhodně nemusejí být tak pevně vymezené, jak by se mohlo zdát.

Romanovská, Tichý, Hrubý & Blažíková: Jsem navždy jedním z nás
Hevhetia (http://www.hevhetia.sk)