Rozředěný Don Cherry

  

Jsou nahrávky, jež vznikly v sedmdesátých letech při televizním vysílání a nehodí se příliš k vydání na albu. Letos vydaný zvukový záznam z televizního pořadu Incontro con Don Cherry, který v roce 1976 uvedla italská veřejnoprávní stanice RAI, je přímo odstrašujícím příkladem.

Ostatně televizní dokument z vystoupení Organic Music Society, tedy sdružení, jež na přelomu šedesátých a sedmdesátých let založil freejazzový věrozvěst Don Cherry se švédskou výtvarnicí, performerkou a svou životní partnerkou Moki Cherry, zachycuje spíše než hudbu audiovizuální obřad, skrze nějž se aktéři pokoušeli zřejmě o návrat čisté estetiky hippies. Mělo jít o magické setkání duchovního Východu se Západem, o návrat ke spirituálním prakořenům lidstva. Možná se tam něco takového děje, ale hudebně je to úplně prázdné, ať se o posluchačský ponor snažím sebevíce. Hudebně prázdné v porovnání s jinými nahrávkami Dona Cherryho právě s Naná Vasconcelosem, který je i zde přítomen. Když Supraphon vydal v roce 1983 album Codona 2, tedy druhý titul tria tvořeného Collinem Walcottem, Donem Cherrym a Naná Vasconcelosem (vydalo ECM pouhé dva roky předtím, rychlost československé edice byla tak tehdy malým zázrakem!), bylo to pro mne doslova zjevení. Ano, tam jsem cítil všechno to, co v anotaci italský vydavatel přičítá Om Shanti Om. A navíc živé kořeny free jazzu, tedy kořeny onoho vzepětí afroamerické kultury, definitivního rozbití okovů, v konečné fázi pak revoluce v jazzové hudbě.

V Om Shanti Om sice zní hudba upřímná, spontánní, bezelstná, plná radosti a víry, ale bez jediné mikročástečky freejazzového vzdoru a fyzična. Je to jen takový opojný obláček, v němž se aktéři zajisté rochnili, ale já se jako posluchač z druhého tisíciletí jen modlil, aby ten Don Cherry začal na svou legendární kapesní trubku konečně něco pořádného hrát, nebo to poslouchat až do konce nevydržím. Nejenže hrál málo, neboť více mantricky či domorodě pěl, ale z té jeho trumpetky se linuly oparem lehkých drog tisíckrát přecezené melodie. Organic Music Society měl spojovat indickou duchovní hudbu s africkými zpěvy, pradávnými tanci, latinsko-americkými rytmy, hudební extatičností, svobodou, radostí. Miluju pozdního Johna Coltranea, miluju Alberta Aylera, Archieho Sheppa, kteří mnohé z toho přetvořili v něco nového a nadčasového. Když jde o latinsko-americké rytmy, vybavím si okamžitě Shakti, Helcia Milita či Marlui Mirandu a mám husinu. Ale v Om Shanti Om zůstaly z toho všeho jen stopové prvky. Byť se kytarista Glan Piero Pramaggiore snažil, jako kdyby tam nějak nepasoval.

Summa summarum: Zbytečné album, jež ředí odkaz Dona Cherryho. Jsem přesvědčen, že on sám by je nedovolil vydat.

Don Cherry: Om Shanti Om
Black Sweat Records http://www.blacksweatrecords.com/