Jugoslávská federace byla jak známo nejliberálnějším prostředím v rámci represivních států socialistického bloku minulého století. Především ve Slovinsku a v Chorvatsku vznikaly kapely a kolektivy, jež si svou schopností vytvořit si autonomní kulturní prostor v ničem nezadaly se svými západními protějšky. Mnozí tehdejší umělci se hlásili k radikálnímu anarchismu či levici (Maximumrocknroll č. 378/2014), což nebylo, jak alespoň dosvědčují české a slovenské příklady, pro východoevropský punk zcela běžné. Jednou z nejradikálnějších postav tehdejší scény byl punker Satan Panonski, vlastním jménem Ivica Čuljak.
Pokud bychom celou punkovou, avantgardní, novovlnnou a industriální scénu Jugoslávie osmdesátých let považovali za společenské hnutí, Satan Panonski by do ní tak docela nezapadal. Zatímco většina tehdejších nekonformních umělců vydávala svá díla v rámci režimem tolerovaných institucí a i přes případné zákazy dokázala zdařile manévrovat na ostří cenzury (například Laibach ihned po domácím zákazu vyrazili na evropské turné), kapela Satana Panonského Pogreb X se vyhrotila od samého počátku. V roce 1980 odehrála skupina vystoupení na události zaštítěné stranou a Satan Panonski tehdy na podiu přímo kritizoval režim. Rázem tak byl odkázán do podzemí a k tajným koncertům, které záhy nabyly kultovního statusu. Sám navíc žil na různých improvizovaných místech a v proto-squatech, když jej prý rodiče kvůli jeho aktivitám a homosexualitě vyhodili z domu.
Během dalších vystoupení najel tento kontroverzní performer na ještě ostřejší show, během níž se poškozoval, řezal a pálil různě po těle. Panonského performance měla i sadomasochistický a homosexuální náboj, a to o dost výraznější, než prezentovali jeho souputníci z pro-gay EBM kapely Borghesia. Nejen svým vystupováním, ale i díky radikálním postulátům si Satan Panonski vysloužil označení „GG Allin z Balkánu.“ Podobně jako u „džídžího“ je samotný hudební základ vystoupení spíše druhořadý, třebaže ze syrového punku s novovlnným nádechem tohoto chorvatského antikrista pocítíme cosi magického.
Při výše uvedeném stylu života záhy přišel první skutečně vážný problém se zákonem, v němž paradoxně politika ani on-stage násilí nehrály hlavní roli. Ve rvačce a nejspíš pod vlivem zabil Satan Panonski jistého mladého násilníka, dle svědků údajně lupiče, místo do vězení byl však díky svým postojům zavřen do blázince. Třebaže socialistické psychiatrické léčebny neměly ke skutečným vězeňským mučírnám daleko, i tak Panonski dokázal za tehdejšího pobytu odesílat dopisy punkerům z celého světa. Tehdy vypracoval koncept hard blood shock, v němž byly spojené jak texty, tak i radikální vystupování. Punk pro něj znamenal prostor k útoku na iluze moderního života, boha a sociálně psychologických bariér, přičemž jim kontroval ideálem „státu rock’n’rollu“. Pokud punkeři dokáží organizovat vlastní koncerty, vydávat vlastní desky a z vlastní estetiky vytvořit spřízněné skupiny, potom by měli být schopni i řídit svou vlastní socialistickou společnost.
Po dlouhé kampani svých fanoušků dosáhl Satan Panonski propuštění v roce 1990. První pod jeho pseudonymem nahrané album Ljuljamo ljubljeni ljubicasti ljulj přitom vyšlo už v roce 1989. Na něm se také nacházela možná nejznámější píseň Iza zida (Za zdí), jež alespoň zdánlivě krutě předpovídala doby nadcházející: „Slyším dítě plakat / tam někde za zdí… /slyším skřípat zámek / tam někde za zdí / a dítě už nepláče / proč, proč matka se ptá / a raněný otec si vzal pušku / a přichází v zoufalém vzteku / vykopat hrob pro svého mrtvého syna…“
Konec Satana Panonského je o to ironičtější, protože jej nakonec semlely balkánské války a dle některých kritických hlasů i nacionalismus. Poté, co bylo jeho rodné městečko srovnáno se zemí srbskými milicemi, přidal se k chorvatské domobraně, v níž byl prý vzpomínán jako vzorný voják. Dále vydal kazetu s názvem Jak punker bránil Chorvatsko, na níž se objevila i skladba Beogradski Pasaluk s textem: „…Srbsko, divoký hory / kde neseje se žito / seberem ti Vojvodinu / ať omrdá tě soudruh Tito…“ Jistou podobnost co do obratu k nacionalismu lze nalézt v sovětské punkové legendě Jegoru Letovovi z kapely Graždanskaja oborona, který se v devadesátých letech nakrátko přidal k ruským národním bolševikům. Satan Panonski se dle tehdejších rozhovorů přidal i k hegemonnímu nacionalistickému diskurzu Chorvatska, které má být proti Srbsku poslední výspou civilizace. Některé zdroje zase tvrdí, že když byl v roce 1992 zabit, což je událost dodnes opředená tajemstvím, mohlo to být ranou z vlastních řad kvůli jeho homosexualitě.
Třebaže smrt ve válce za přitakání nacionalismu nebude pravděpodobně u anarchistického punkera tím dědictvím, které by jeho následovníci podtrhli, nelze zapomenout na extrémně nekonformní performance, jimiž se alespoň v rámci Balkánu Satan Panonski proslavil a kterými ovlivnil celou scénu v Jugoslávii. První výrazný dokument o tomto umělci přitom zpracoval srbský režisér Milorad Milinković. V nedávné době mu věnovalo speciál i slovinské legendární Radio Študent, které za socialismu přenášelo vůbec první punkové koncerty v Jugoslávii. Ikona Satana Panonského se dá svým způsobem i vytknout jako symbolická protiváha Laibach. Ti represe a občanské války i přes provokativní vystupování přestáli, dočkali se později světového věhlasu a nedávno si to s problematickou úspěšností „rozdali“ i s režimem Kim Čong-una. Satan Panonski zůstal „pouze“ legendou lokálního undergroundu, proto je třeba jeho příběh připomínat.