Kam zapíchnout vlajku zvukové svobody? Jak být hudebně spolu? Jak postavit orchestr ze syčících švábů? Je umění pouhým neporozuměním nepozemským kódům? Jakou roli při vývoji českého industrialu sehrály rotačky Rudého práva?
Rozsáhlé dílo Slavka Kwi, který už desítky let žije a tvoří v Irsku, naznačuje, že autor musí být hudbou a zvukem zaujatý do té míry, že se jim věnuje nepřetržitě, ve dne v noci. Proud nahrávek, které v posledních letech pouští do světa prostřednictvím bandcampu, jímž nahradil předchozí záplavu vypalovaných i lisovaných CD, naznačuje neutuchající fascinaci zvukovým detailem, nastražené uši a zájem komunikovat mimo zdánlivě samozřejmé mantinely.
Byť se jich při rozhovoru a tagování zcela nezříkáme, obvyklé popisky typu konkrétní hudba, improvizace, akustická ekologie, zvukové deníky, field recordings a podobně zde zdaleka nestačí. Slavkova hudba, vydávaná pod řadou hlaviček a projektů, je unikavá, její zdánlivá efemérnost je ale ukotvena v hlubokých základech touhy po sebepoznání a sebevyjádření.
Následující rozhovor se začal rodit u příležitosti Slavkových listopadových kulatin, nakonec příprava ale zabrala delší čas, během nějž byly mé otázky zodpovězeny i prostřednictvím nového alba. O čem nelze hovořit, o tom se může naslouchat a hrát, i tak toho k verbálnímu vyjádření ale zůstalo dost.
Když jsme se v Praze naposledy viděli, říkal jsi, že jedeš poslední turné a živě už vystupovat nebudeš. Stále sis to nerozmyslel?
Mám k živému vystupování ambivalentní vztah. Jsem docela plachý a živé hraní je pro mě i po mnoha letech a zkušenostech stále náročné. Je to paradox, protože zároveň vyhledávám záměrně neobvyklá prostředí a situace a vítám výzvy. Neustále se učím „hrát“ a vstupovat do své role „performera“. Když jsem někým jiným, „v roli“, osvobozuje mě to od obav a ostychu, protože se s nimi konfrontuji. Vystupování mě pak baví, pomáhá mi tak navázat kontakt s publikem. Žiji v neustálé hře protikladů.
Když nad tím tak přemýšlím, musím si přiznat, že hlavní motivací jezdit na turné je pro mě touha setkat se opět s přáteli. Potkávat staré i nové přátele je prima. Ale organizace toho všeho, přípravy a cestování mě unavují čím dál více. Ale samozřejmě budu pokračovat – nedá mi to.
Taková paralelní myšlenka: Mám pocit, že současná sound artová a experimentální hudební scéna se drží v mantinelech, které se zdají být víceméně dané. Publikum je navíc „trénováno“ v rámci různých „škol“ a „poslechové výchovy“ a zkušenost je redukována na velmi specifické způsoby poslechu. A tak je vnímání kalibrováno a silně ovlivňováno „kulturami“ a „tradicemi“. Není jednoduché se od toho osvobodit. Ví někdo jak?
Sleduji tvé bandcampové profily a stále si nejsem jist, že sleduji všechny. Nahrávky vydáváš skoro denně, pod různými hlavičkami. Rád bych si v tom udělal jasno.
Chápu, že to může být matoucí. Je ale možná zajímavé, že artificial Memory trace původně matoucí měl být: je to label? zvukový deník? ansámbl? projekt? Nicméně se to ustálilo jako alias Slavka Kwi. Všechno se ale musí vyvíjet, i když je to třeba po drobných krůčcích a skocích, a já se od své identity snažím osvobodit – stát se beztělesnou, bezpohlavní „zvukovou entitou“ alfa00, která existuje jako částice v tekutém zvukovém prostředí a neustále se přelaďuje jako rovnocenná součást prostředí vlastního, „účastník své vlastní skutečnosti“. Během tohoto stále probíhajícího přechodu se můj způsob myšlení postupně stával čím dál méně lineárním. Přijímám paradoxy, dokonce i naprosté protiklady jako rovnocenně pravdivé a autentické „účastníky“ v multiperspektivní vizi mého bytí. Z tohoto důvodu se to samozřejmě špatně vysvětluje a používaní jazyka mi přijde nedokonalé. Ve své tvorbě se momentálně nacházím na hranici mezi „současnou myšlenkovou multilinearitou (interperspektivitou)“ a „vjemovou abstrakci“. Sdělování myšlenek mi najednou připadá nedůležité a prvořadým a jediným cílem mé tvorby se stává spojení skrze emoce. A Slavek Kwi se najednou stává fiktivní, neexistující, imaginární postavou s nekonečným potenciálem. Vice než jedna „osobnost“.
Z tohoto důvodu jsem začal také experimentovat s moznostmi „abstraktní komunikace“ a vytvořil si takový metajazyk podobny hudbě – kwatarese. Dělal jsem pokusy s bezeslovnými recenzemi o knihách, hudbě a událostech, například s mými zvukovými přáteli a kolegy Simonem Whethamem a Pierrem Berthetem.
Také jsem zkoušel navázat „kontakt“ s hudebním magazínem Vital Weekly, ale i přes mé přátelské a hravé úmysly to nedopadlo nejlépe, tak jsem v tom nepokračoval. Tady je vše zdokumentováno:
A pak je tu AAAArtefakt. Představte si – teď budu citovat svůj starší text – „abstraktní mimozemský zvukový artefakt, který se podobá lidské představě ‚hudby‘, ale ve skutečnosti je ale úplně jiným ‚nosičem informace‘, podobné tomu, co člověk chápe jako ‚význam‘, ale založené na odlišeném paradigmatu a jinem chápání ‚skutečnosti‘. Představte si alternativní vesmír, kde se „porozumění“ neredukuje na „myšlení“, ale zahrnuje rovnou měrou celou ‚smyslovou zkušenost‘, jež si v jeho rámci zachovává svůj potenciál svobody ‚významu‘.
List papíru popsaný informací v lidském jazyce je pro mimozemšťana pouhým abstraktním ornamentem, zrovna tak jako lidským uším zní AAAArtefakt jako ‚hudba‘ nebo estetizované zvukové vyjádření.
Jsem přesvědčen, že je potřeba radikálně změnit náš způsob myšlení, způsob bytí. Žijeme v době, kdy je za vrchol chápání považován ‚myšlenkový proces‘ a jakýkoli jiný způsob vnímání světa se poměřuje a posuzuje ‚myšlenkami‘. Emoční inteligence je potlačována a nebere se příliš vážně. Komplexnost prožívání ale nelze redukovat na ‚informace‘ ani na ‚chápání‘ bez empatického propojení. Vnímání reality má expanzivní povahu napříč všemi našimi smysly (‚nástroji‘ vnímání). Neexistuje žádná hierarchie, pokud není vnucená. Nemůžeme ‚zkoumat‘ svět stále týmž ‚nástrojem‘; důležitá je schopnost rozeznat, jaký typ nástrojů je v daném okamžiku vhodný. Nedá se jít na všechno ‚kladivem‘, někdy je potřeba ‚šroubovák‘.“ Konec citace.
Internet a snadné samovydávání nabízejí velké možnosti pro rozvětvování a další hravé způsoby vývoje. Všechny své projekty bych mohl označit za dílčí osobnosti (sub-personality) aMt a prohlásit, že každá má specifický charakter, který je zkoumán nebo využíván. Představte si fenomén „mnohočetné osobnosti“ existující ve mnoharozměrné realitě. Jak už bylo řečeno, pro další vývoj je klíčový plynulý pohyb v neustálé proměně. Pokus o vysvětlení nabízím i na bandcampu – přečtěte si ten text při poslechu „zvukových článků“.
Současně vzniká paradox proměnlivého a neměnného. „Stejný, stejný – ale jiný“ je, jak se zdá, symptomatickou vlastností mého tvoření.
Projekt alfa00 tedy není něco, co jen nahradilo zavedenou značku artificial Memory trace?
Projekt artificial Memory trace vznikl v roce 1991 jako kolektivní, ale dlouho v té podobě nevydržel a pokračoval jsem v něm nakonec sám. Stal se „obchodní značkou“, pod kterou jsem mnoho let vydával i vystupoval. Současně je i prostředkem mé osobní „duchovní cesty“, která v mé tvorbě postupně nabývala stále většího významu. Umění nám nabízí svobodný prostor pro zkoumání duchovních potřeb, nahrazuje nadbytečné dosavadní filozofie a víceméně neúspěšné náboženské koncepce. Mám potřebu pocitu naprosté svobody, jen tak mohu vytvářet umělecké artefakty, které jsou zajímavé a podnětné pro mě samotného, a tedy i „hodné sdílení“ s ostatními. Duchovní růst je důležitý, mám pocit, že mi pomáhá účinněji se propojit s okolní realitou, která je samozřejmě také v neustálém vývoji. Je to naděje – nic důležitějšího pro mě není. Nezajímá mě žádná „doktrína“, pouze svoboda. A tahle posedlost vyvrcholila vytvořením „rámce“ projektu uni.Sol_, o kterém ještě bude řeč. Zatím je to to nejsvobodnější pojetí, ke kterému jsem dospěl, proto je z projektů, kterým se věnuji, uni.Sol_ pro mě nejdůležitější. Jsem velice vděčný všem, kdo se na něm podílejí.
artificial Memory trace se pro mě stal jakýmsi „zvukovým muzeem“, plným zakonzervovaných zvukových artefaktů v podobě různých konstrukcí a kompozic, „dokumentů“ ve formě terénních nahrávek a kolaborativních experimentů. Kompozice, ať už instrumentální, nebo musique concrète, mě momentálně zajímá méně. Dospěl jsem do stadia, kde už příliš nenaplňuje mou potřebu dobrodružství. aMt mi připadá jako reflexe minulosti – každá kompozice je nevyhnutelně zasazena do minulosti. Dnes mám mnohem větší potřebu tvořit v proudu času, na prahu stále se měnící přítomnosti, objevovat nové obzory. Už mě nudí používat v „živých“ situacích přednahraný materiál, počítač a syntezátory. Vždycky mě zajímala improvizace a myšlenky free hudby, ale rád bych ji posunul dál a zjistil, jak se může co nejdůsledněji vztahovat ke „skutečnému životu“. Vztah mezi vnímáním a realitou byl v mé tvorbě vždy stěžejní, i když byl ještě nevyřčený a čistě intuitivní. Zpětně je mi to ale mnohem jasnější.
alfa00 nenahrazuje aMt, existují paralelně. alfa00 rozvíjí výhradně přístup „tady a teď“ ve vztahu k prostředí. Zaměřuje se na praxi jako na přechodný, neustále se vyvíjející (ne)konečný produkt, jakýsi „zvukový deník“. K dnešnímu dni vzniklo přibližně pět set nahrávek, z nichž každá trvá v průměru tři hodiny. Zvukové prostředí svého bezprostředního okolí používám jako rozhraní pro spojení se „zbytkem světa“, s realitou. Žijeme na západní straně Irska, nedaleko pobřeží Atlantiku. Náš dům stojí na okraji malé vesnice Mountshannon na břehu největšího irského jezera Lough Derg.
Hraji téměř denně, většinou v noci, kdy je větší klid. Jsem spíš noční tvor. Naštěstí mám hned vedle domu malé studio, takže mohu hrát, aniž bych někoho rušil. Stejně však většinou používám sluchátka, abych vše slyšel co nejdetailněji. Díky nim poslouchám soustředěněji. Na zahradě mám různá zvuková zařízení a mikrofony, ty zachycují zvuky a vibrace okolního prostředí a celá zahrada funguje jako obří senzor pro propojení s okolním světem. Poslouchám zevnitř studia a hraji si. Zvukový svět okolí je mým orchestrem. To, čím k celkovému zvuku přispívám ve studiu, venku není slyšet, okolní realita je rušivými vlivy nedotčená. Snažím se v „tom“ najít „své místo“, naprosto rovnocenné s každou zúčastněnou částečkou lidského, zvířecího či atmosférického původu nebo s jakoukoli jinou entitou. Jak být spolu vyrovnaně, harmonicky? Jak poznat „své místo“, kam „patřím“?
Záznamy ze zahrady jsou nedílnou součástí mé činnosti. Většinu času intenzivně poslouchám, abych posílil své propojení před nahráváním a po něm, někdy pak napůl spím a sním. Na zahradě mám jednoduchou mobilní instalaci, která se aktivuje v závislosti na povětrnostních podmínkách. Říkám jí „instalace citlivá na počasí“ (Weather Sensitive installation, dale WSi). Moje praxe spočívá v intenzivním naslouchání a neustálém nalaďování se na zvukové prostředí, snažím se existovat v přítomném okamžiku. Lze to přirovnat k osobní formě meditace.
Venku na zahradě mám různé zvony – bambusové, hliníkové, kovové, velké gongy –, zvukové vlajky s různou zrnitostí / texturou plastu, ale i v podobě sušených rostlin a listí, různě velké pružiny slinkies s rezonátory, airharp, což je velká dřevěná větrná harfa, a podobně.
V interiéru, tedy ve studiu, je mixážní pult, tři hydrofony ve dvou nádržích na vodu se vzduchovacím motorkem a čerpadlem, zrcadlo osazené kontaktním mikrofonem (jindy místo zrcadla starý psací stroj nebo velkou dřevěnou desku) s různými předměty, různé detektory elektromagnetických polí, mimo jiné Elektrosluch, s pulzujícími stroboskopy na způsob sonaru a dalšími elektrickými přístroji. Dále plasmafon, což je asi dvanáct různě velkých plazmových koulí, a Teslovy cívky s ultrazvukovými detektory a detektory elektromagnetického pole. A mám i kwatar, to je čtyřstrunná elektrická kytara bez pražců s reverbem a echem a k nohám a pažím si připevňuji různá chrastidla, mimo jiné i sound shoes, které prostřednictvím dalších detektorů ultrazvuku zesilují mé pohyby.
Rozhraním mezi vnitřními a vnějšími prostory je stereofonní mikrofon Rode NT4, monofonní mikrofony DPA 4060 umístěné na zahradě ve vzdálenosti asi dvacet metrů od sebe, kontaktní mikrofon připevněný k velkému gongu, na němž jsou zavěšeny předměty aktivované větrem, a k airharp. A v netopýří sezóně i ultrazvukový detektor. WSi se podle potřeb a inspirace neustále vyvíjí a často přizpůsobuje nadcházejícímu počasí, protože při bouřkách musí být snížená citlivost a bezpečná apod.
Několik příkladů „znějících živočichů“, kteří na zahradu chodí nebo na ní žijí: v noci netopýr sopránový (Pipistrellus pygmaeus), sova pálená (Tyto alba) a sluka lesní (Scolopax rusticola). Ve dne přelétá mnoho drobných ptáků, různé pěnkavy, drozdi, kosi (Turdus merula), sýkora modřinka (Parus caerulus), sýkora koňadra (Parus major), sýkora uhelníček (Parus ater), vlaštovka obecná (Hirundo rustica), špaček obecný (Sturnus vulgaris), rorýs obecný (Erithacus rubecola), brhlík lesní (Certhia familiaris). Někdy i draví nebo vodní ptáci atd. Nejraději se se zahradou spojuji za soumraku a v noci. Bohužel tu nemáme kobylky, cvrčky ani žáby. Strašně mi scházejí.
Tak jsem si pořídil murmurárium, což je kolonie obřích syčících švábů z Madagaskaru a domácích cvrčků Acheta domestica, kteří občas díky mikrofonům v insektáriu přispívají různými zvuky jako „orchestr“. Tento hmyz se dá koupit jako potrava pro plazy, tak jsem jich několik zachránil a poskytl jim azyl. Myslím, že se o ně dobře starám, jelikož se vesele množí a cvrčků už mám pátou generaci.
Jaká je tedy idea za výše zmíněným kolektivním projektem uni.Sol? Je to volné sdružení, label, workshop?
Nejdřív bych citoval „manifest“. Iniciativa United For Well-Being of Solar System & Everything Else, krátce uni.Sol_ „usiluje o být všezahrnujícím a neustále se rozvíjejícím projektem zkoumajícím potenciál mimosmyslové komunikace s cílem usnadnit hlubší spojení mezi všemi entitami. Záměr prozkoumat a realizovat myšlenku svobody, posílit povědomí o vztahu člověka s okolním prostředím prostřednictvím praxe naslouchání. Naděje na vytvoření podnětného smyslového, duchovního a estetického zážitku. Vize všeobjímajícího vesmíru přijímajícího bezpodmínečně všechny Zvuky – bez ohledu na původ, systém myšlení a přesvědčení.“ Podrobněji to vysvětluji tady:
Akt naslouchání – jako naladění na určitý stav mysli – se zdá být klíčem k „opravdovému spojení“ mezi entitami této sféry. V tomto smyslu je asi celkem nepodstatné, zda nasloucháme stejné zvukové realitě a zda používáme nějaké technologie, nebo mimosmyslovou komunikaci.
uni.Sol_ se snaží vytvořit podmínky, v nichž se může rodit a vzkvétat svoboda. Využívá myšlenky synchronicity prostřednictvím mimosmyslové komunikace – telepatie. K tomu, abyste se mohli zapojit, nemusíte v telepatii věřit, i když je třeba pootevřít dveře možnosti, že by existovat mohla. Jde spíš o řízenou blízkost a posílení vzájemné empatie a pocitu propojení mezi účastníky bez ohledu na fyzickou lokaci. Jakmile se jednou skutečně propojíte, zůstanete propojeni navždy. Už nikdy nebudete sami.
Individualita jako originalita je automatická – daná. Není třeba potvrzovat identitu, protože ta, bez ohledu na záměr, rodí segregaci. Mně se jako nejdůležitější jeví soustředění na prostředí – na podmínky bezpodmínečně vstřícné ke všem. Abychom toho dosáhli, musíme hledat – bez ohledu na osobní přesvědčení – co máme společné. Světonázor je, nahlížíme-li z této perspektivy, irelevantní, jelikož je vždycky subjektivní.
Základním rámcem uni.Sol_ je společné zapojení na různých místech po celém světě. Je to poměrně jednoduché: otevře se časové okno, obvykle na jednu hodinu, kdy se můžete zapojit jakýmkoli způsobem. Můžete použít umělecká média nebo prostě být přítomni ve stavu podobném meditaci, a pokud jste při tom nahráli nějaké zvuky – hudební, z okolního prostředí, pohyb vašeho těla při tanci, zvuky štětce na plátně – můžete nám je poslat a my je smícháme a synchronizujeme. Strategie zapojení je na každém účastníkovi. Obvykle otvíráme časové okno dvakrát do měsíce a je to spojeno s lunárními cykly.
Každý se zapojuje po svém, moc nediskutujeme o tom, jak by se to mělo dělat, i když někdy na to řeč přijde. Necháváme naprostou volnost v tom, jak se v mezích navrženého rámce zapojit. Nicméně, jak bylo řečeno výše, jde o synchronicitu, zvuky musí být zaznamenány nebo vytvořeny v hranicích daných časových souřadnic. Smíchané nahrávky jsou volně ke stažení z bandcampových stránek uni.Sol_. V těch mixech lze najít mnoho překvapivých „náhodných“ kombinací a synchronicit. Pro mixování příspěvků platí, že nikdy nemanipulujeme ani neměníme původní zvuky, kromě úpravy celkové hlasitosti.
Tvoříme dva základní druhy finálních mixů. První je „tak, jak to bylo nahráno”. Všechny příspěvky, nahrané účastníky, jsou míchány tak jak byly nahrány, nic na tom neměníme. Ale jelikož každý účastník nahrává s různou hlasitostí, rozdíly jsou někdy veliké a některé zvuky proste není vůbec slyšet. Proto jsme vymysleli „subjektivní“ mix, který je „demokratičtější“ a snažíme se při něm o to, aby všechny zvuky byly v relativní rovnováze. V tomhle mixu upravujeme pouze celkovou hlasitost každého příspěvku, ale neměníme dynamiku. Snažíme se, aby většinu zvuků bylo v mixu slyšet. Vždycky se samozřejmě najdou výjimky, a tak experimentujeme s dalšími typy míchání, třeba z perspektivy toho nejtiššího zvukového příspěvku a tak.
Od roku 2018 v rámci uni.Sol_ proběhla více než stovka sessions. Počet účastníků už taky překročil stovku. Někteří si to vyzkoušeli jednou a už se nevrátili, jiní se vracejí. uni.Sol_ je projekt typu hop on–hop off – vítáni jste kdykoli a libovolně často. Myslím, že abyste se ho mohli efektivně účastnit, musíte ho přijmout za svůj. Mít pocit, že vám tato činnost prospívá. Rád bych přišel na to, jak by se uni.Sol_ mohl stát prostorem, který nikomu „nepatří“, něčím jako „virtuální intergalaktickou republikou“ nabízející svobodu každému, kdo do ní vstoupí. Existují určitá „pravidla zapojení“, která mají chránit ducha uni.Sol_, doufám ale, že se brzy přerodí ve „zdravý rozum“ a že tyhle „ochranné parametry“ přestanou existovat, protože už nebudou potřeba. Mám vizi konsensu miliard lidí a dalších entit, které se starají o náš domov, planetu Zemi. Ale to je asi ještě nadlouho. Ale pracuje se na tom.
Jak tedy vnímáš nahrávky, které pouštíš do světa? Jako dlouhohrající alba? Záznamy ve zvukovém deníku? Nebo ještě nějak jinak?
aMt je minulost, alfa00 se nejvíc blíží současnosti. Artefakty označené aMt lze považovat za alba, ty pod značkou alfa00 lze zase srovnat s „novinami“ nebo „zvukovým žurnálem“, který si můžete jednou nebo dvakrát poslechnout a pak zahodit, protože zítra vyjde další číslo a bude o trošku dál, každý den o krůček. Každé vydání však projde mou vlastní „kontrolou kvality“ a každé se mi, bez ohledu na subjektivitu, líbí. Jinak bych se o ně s posluchači nedělil. Je to tak trochu jako s dortem. Když mi chutná, rád vám nabídnu.
Kategorie Soundctuary shrnuje terénní, direct-to-mic záznamy z prostředí v zavedených i dočasně deklarovaných „zvukových svatyň – svobodné země všech zvuků”. Tyhle nahrávky se často doplňují s alfou00, vždycky se ale, jak už to v přírodě chodí, najdou výjimky.
Jak se zakládá Soundctuary? Je to vlastně velice jednoduché. Příklad jsem si vzal z toho, jak se chovaly v minulosti výpravy vyslané za účelem průzkumů zeměkoule a zejména zakládání nových kolonií. Na pláži nově „objevené“ země se zapíchla vlajka nějakého státu, území se prohlásilo za zabrané, nemusím vysvětlovat, jak to fungovalo. Tak jsem si udělal ceduli 1st Sanctuary of Free Sounds, zapíchnul ji v parku tady v Mountshannon a prohlásil jsem park za svobodné území, kde se všechny zvuky mohou prohánět naprosto bezejmenně a bez toho, aby je kdo pojmenovával. Navíc jsem tohle území (jako zvuková entita alfa00 a jako zástupce United Entities for Well-Being of Earth) „navrátil“ do původního stavu, aby se opět stalo „majetkem“ všech obyvatel planety Země. První Soundctuary byla součástí Mountshannon Arts Festivalu a oficiálně otevřena 30. května 2020. A protože jsem měl ještě jednu náhradní ceduli, občas jsem ji někde zapíchl, prohlásil to území za momentální Soundctuary, nahrál tam zvuky a opět si ceduli odnesl. Nakonec jsem si ji dal na zahradu. Soundctuary Cappaduff se občas nachází i na slavné zvukové mapě Aporee. Asi si vyrobím i vlajku, je při přepravě skladnější. Pokud by někdo chtěl osvobodit další území, dejte vědět.
Pokud vím, pracuješ s handicapovanými dětmi. Naučila tě tato zkušenost něco jako umělce?
Od roku 1991 se věnuji různým projektům, které zkoumají možnosti umění, zejména zvukového umění, v souvislosti s well-being lidí, především dětí, s autismem, které často vyžadují speciální péči. Mou vlastní činnost to samozřejmě výrazně ovlivňuje a umožňuje mi „ověřit“ si své „teorie“ v reálném světě.
V současné době pracuji pro Arts Council of Ireland v rámci iniciativy Creative Schools, která má cíl podpořit kreativitu prostřednictvím uměleckých přístupů při procesu tvorby ve školách. Vzdělávací systém je bezesporu třeba aktualizovat, ale každá, i malá změna je velmi pomalý proces prodírání se bažinami zajeté administrativy a kulturních tradic. Velmi mě zajímá, „jak můžeme být spolu“ a jak můžeme skutečně změnit proud naší evoluce. Mám takové legrační motto: „Přinášet radikální umění nevinným dětem!“ Nikdy nedělám kompromisy, nicméně beru ohled na publikum. Snažím se, aby se každý cítil pohodlně – i když hudba samotná není „easy listening“. Takže ano, tato práce posiluje mou tvůrčí činnost, v níž jde především o svobodu a o to, „jak být spolu“. Pořád je co se učit. Pár ukázek z některých projektů s dětmi najdete na www.1voices.bandcamp.com.
Pro českou značku noise_margin jsi obnovil svůj projekt Quarantaine, byť samozřejmě bez Jaroslava Paláta. Mělo to co dělat s pandemickou situaci? A je pro tebe dodnes živá myšlenka industriální hudby?
Kdyby byl Jarda Palát naživu, pozval bych ho samozřejmě ke spoluúčasti. Bylo by zajímavé se po tolika letech setkat. Tenkrát, někdy na počátku 80. let, jsme se protnuli vlastně jen na velmi krátkou dobu, bylo to jako taková chemická reakce, jejímž výsledkem byla Quarantaine. Mimo hraní hudby jsme o sobě nic moc nevěděli, ani nás to moc nezajímalo a vlastně to bylo docela jedno. Jarda měl tendence „mít hudební plán“ a pak ho zkrátka naplnit, zatímco mě spíš zajímala možnost free improvizace. Často jsme se nepohodli, ale nakonec se nám pokaždé podařilo něco vytvořit. Jardy jsem si hodně vážil, přes všechny neshody to byla neuvěřitelně kreativní osobnost. Spojovalo nás odhodlání dělat hudbu jako takovou a posedlost extrémními zvuky. Když jsem se později v roce 1986 setkal s Karlem Krylem v tehdejším Západním Německu, „vibračně“ mi Jardu Palata hrozně připomínal. Veliká síla osobnosti ale také sebedestruktivní tendence.
V té době jsem pracoval jako učeň v tiskárně a později během vojny i na nočních směnách v Rudém právu. Prostředí to bylo neuvěřitelně brutální, dokonalý obraz pekla: podzemí, vedro, hluk kolem 120 dB (na hranici bolesti) generovaný obřími rotačkami, které navíc rozstřikovaly mlhu černé barvy smíšenou s prachem z rozstříhaného papíru, a to všechno se dýchalo… Skutečná „industriální“ inspirace.
„Vzkříšení“ Quarantaine bylo impulzivní, bez nějakého předpřipravování. Při hraní hudby přirozeně procházím různými „stavy mysli“, pocity se vyvíjejí, proměňují. S nimi se mění i intenzita hudby, v některých chvílích zní až výbušně, někdy meditativně. A když to znělo hlasitě a napjatě, naskočily mi najednou takovéhle myšlenky: Co je tohle za absurdní svět? Čelíme globální pandemii, ta situace vyvolává „izolacionismus“ a vlastně se to moc neliší od politické situace 80. let, kdy jsem dospíval v totalitním režimu. A připadám si jako tehdy, tyhle pocity nikdy nezmizí – jakmile je zažijete, tělo si je pamatuje, jsou uloženy pod povrchem v podvědomí a při „správné“ stimulaci se vynoří a zavalí vás jako tsunami, jako katarze. A to mám na hudbě rád, zvuk je výrazně hmatový, silně na nás fyzicky působí. A tak jsem si řekl, proč ne, Quarantaine ze mě nikdy vlastně neodešla… A začal jsem posílat různé příspěvky Michalu Borůvkovi, který neúnavně vydává hluk na své značce noise margin.
Co se týče industriální hudby, nikdy jsem se necítil být její součástí, přestože forma toho, co jsem produkoval, byla často velice podobná. Oceňuji, jak industriální vlna v 80. letech otevřela bariéry v umění a hudbě, což mi zajisté pomohlo oddat se vlastní tvorbě. Vždycky jsem byl zvědavý, velmi mě zajímal potenciál lidské tvořivosti a poslouchal jsem všelijaké druhy hudby od „etnické“ (včetně primitivních kmenových rituálů a sofistikovaných kulturních emanací jako indická rága nebo indonéský gamelan, prastaré japonské gagaku a různé fúze), volné improvizované hudby a extrémních zákoutí „populárnější“ hudby, jako je krautrock, hnutí Rock in Opposition, fascinovaly mě anonymní skupiny Residents a Zoviet France a samozřejmě surrealističtí a dada Nurse With Wound, to by byl dlouhý seznam.
Během svého zvukového života jsem měl veliké štěstí na setkávání s mnoha neuvěřitelně tvořivými lidmi. Jsem za to vděčný. I tenhle seznam by byl velice dlouhý. Nemám v úmyslu vás zahltit lavinou jmen, ale rad bych se zmínil o trojici mentoru a přátel, kteří mě vždycky podporovali: Frederic Rzewski, originální skladatel a pianista, který tehdy učil skladbu na Královské konzervatoři v Liege; Ward Weis, který mě na počátku 90. let v Antverpách zasvětil do radiofonního světa a možností digitální editace, a naprosto neúnavný Vlastislav Matoušek. Vlastík byl u mých tvůrčích počátků a byl vlastně jediný, kdo mě bral vazně, rozuměl mé lásce ke zvukům a vždycky mě podporoval. Přítelem i mentorem je mi celý život. Pokud se naskytne příležitost, pořád spolu něco rozezníváme, on na šakuhači a já na hluky…
A když už jsem u těch díků, chtěl bych ti poděkovat za úžasnou trpělivost, jakou jsi nad tímhle rozhovorem prokázal. Odpovídal jsem v angličtině a k tomu byl neuvěřitelně pomalý. Nějak mi scházejí slova, připadá mi, že těžko vyjadřuji, jak se cítím, když slyším všechny ty nádherné zvuky. Mám pocit, že ty zvuky žádná slova nepotřebují. Chtějí si jenom tak znít.