Slovutný hudební tvůrce přišel s představou o místu na důstojný život.
V únoru vydal skladatel a dirigent Anthony Branker na renomované značce Origin Records již osmý titul. Obsahem nového alba je desetivětá suita What Place Can Be For Us? pojednávající o „hledání a nalézání místa, jež se pro lidi různé barvy pleti a lidi pronásledované útlakem, válkou a hladem může stát útočištěm, místem inkluze a sounáležitosti,“ jak se vyjádřil sám autor. A je zklamán, že jím nejsou Spojené státy, „země, jež je prostoupena nikdy nekončícím rasismem.“ Jeho uskupení Imagine tvoří tentokrát sedm instrumentalistů a ve dvou částech suity také recitátorka a vokalistka. A ti pod režijní taktovkou Brankera vytvořili vybroušenou fúzi post-bopu a sociálních komentářů. A činí tak rozmáchlými i údernými tahy.
Dr. Anthony Branker je původu karibského, takže ví, o čem mluví. Ovšem na druhé straně jako umělec prorazil a stal se uznávaným. Jeho hudba stojí pevně na jazzových tradicích, ale zároveň ji posouvá novými a odvážnými směry. Jeho předešlá nahrávka Beauty Within (2016) získala tři zlaté medaile v Global Music Awards a zařadil se tak po boku např. Esperanzy Spalding či Johna Daversy. V mezinárodní anketě kritiků časopisu DownBeat se jako skladatel umisťuje taktéž na předních místech. Jako dirigent pracoval s celou řadou velikánů, včetně Phila Woodse, Teda Cursona, Olivera Lakea, Franka Fostera, Bobbyho Watsona, Boba Mintzera, Dona Bradena, Terenceho Blancharda, Wyntona Marsalise a Clarka Terryho. Řídil také Princeton University Orchestra ve světové premiéře vlastní kompozice Ballad for Trayvon Martin pro orchestr a jazzové kvarteto (2013). Atd. etc.
Branker vede tři jazzová uskupení. Vedle aktuálního Imagine jsou to Word Play a Ascent, v nichž hrají kupříkladu Ralph Bowen, Rudy Royston, David Binney, Mark Gross, Steve Wilson, Antonio Hart, Conrad Herwig, Clifford Adams, Orrin Evans či Kenny Davis. Jako trumpetista vystupoval a nahrával se Spirit of Life Ensemble, včetně pětiletého účinkování v mezinárodně proslulém newyorském klubu Sweet Basil Jazz Club. Na pódiu stanul s takovými osobnostmi, jakými bezpochyby jsou Billy Higgins, John Hicks, Roscoe Mitchell, Gary Burton, Steve Nelson, Stanley Jordan… Ale to jen do roku 1999, kdy mu zdravotní problémy znemožnily hraní na trubku i vyučování. Mohl se tak ale naplno věnovat komponování a dirigování.
Soubor Imagine, jenž nahrál nové album, tvoří tenorsaxofonista Walter Smith III., o němž jsem tu před časem psal v souvislosti s výtečným albem In Common III. (zde), trumpetista Philip Dizack, alt a sopránsaxofonista Remy Le Boeuf, kytarista Pete McCann, pianista Fabian Almazan, bubeník Donald Edwards a kontrabasistka i baskytaristka Linda May Han Oh, již jsem tady představil jako členku kvinteta Joea Lovana a Davea Douglase na shorterovské nahrávce Other Worlds (zde).
Ve dvou částech hostuje Alison Crockett s recitací a zpěvem. Je to hned v úvodním tracku The Door of No Return, v němž interpetuje text současné básnířky brazilského původu Beatriz Esmer. Mluví a zpívá v něm o zotročených Afričanech, jichž bylo na americkém kontinentě nejvíc právě v Brazílii. Po hudební stránce se toho tady děje hodně – klavírní ostinata, vrstevnaté dechy, umný kontrapunkt, hypnotický rytmus, hutné tenorsaxofonové sólo, též ponor – to vše svojí výrazovou silou evokuje třeba takového Charlese Minguse. Crockett se pak vrací ve třetí části I, Too, Sing America, kde recituje verše Langstona Hughese ze sbírky The Weary Blues (1926) obalené jemnou melodií s působivým saxofonovým chorusem a gradací skrze slogan z názvu.
Druhá věta Sundown Town je sycena klavírním triem, melancholickými dechy a emotivními sóly piana a trubky. Na Invisible kraluje energie nervózně vyostřené kytary, hutná rytmika, řízné jazz-rockové sazby a kontrastní, protože teskné altsaxofonové sólo. Následuje We Want Where the Wind Took Us, akustická balada s nádhernými kontrabasovými a klavírními impresemi o naději uprchlíků plujících na moři, nevnímajících nebezpečí, pouze vítr ženoucí jejich vratké lodě za lepším životem. Baskytarou ztvrdlý zvuk směsi hard bopu a fusion sytí titulní What Place Can Be For Us? s gradovanými sólovými party trubky, tenora a bicích. Basová kytara odpíchne šťavnatou hardbopovku s rockovými riffy Sunken Place, metamorfovanou posléze do freejazzového vulkánu. Osmá část The Trail of Tears to Standing Rock odkazuje k vládě sedmého prezidenta Spojených států Andrewa Jacksona. Jeho slogan zněl: Nechť vládne lid, přičemž za tento lid ale nepovažoval indiánské a černošské obyvatelstvo. Především k Indiánům smutně proslul svojí tvrdostí. Vystěhovával je do nehostinných částí země a brutálně potlačoval sebemenší projev odporu či jen pouhé nespokojenosti. Pozdější prezidenti sice nebyli již tak tvrdí, ale životní podmínky domorodých Američanů nijak zvlášť nezlepšili. Skladbu zahajuje piano, trumpetista válí zprvu lyrické sólo a nic nenapovídá dramatu, jenže postupně svůj chorus společně s ostatními protagonisty vyklene do gradačního oblouku. Závěrečné dvě části, Sanctuary City a Placeless, představují hardbopové jízdy par excellence, včetně řízných sól, ale nakonec i s melodickou, nadějeplnou codou.
Anthony Branker & Imagine: What Place Can Be For Us? (A Suite In Ten Movements)
Origin Records (https://originarts.com)