Stratocluster: Jabka Hrušky Meotary
Count Portmon: Sony-TCM-359V
Meteorismo (https://meteorismorecords.blogspot.cz/)
Hudební formace Stratocluster vrací po debutovém albu Tamanrasset (Signals from Arkaim, 2014) úder s trochu podivným názvem Jabka Hrušky Meotary. Obsah alba tvoří jednadvacet ještě mnohem podivnějších fragmentů nahraných pomocí kazetového diktafonu Sony TCM-359v. Pomuchlaný a zkroucený zvuk kazetové pásky definuje celé album, i ty nejomšelejší bootlegy proti němu zní jako vypiplané studiové skvosty. Zajímavé je sledovat vývoj od první obývákové nahrávky zachycující zrod uskupení. Narozdíl od předchozího více jazzového pojetí se velmi často objevují ulítlé vokální kreace evokující nejen zvířecí říši – natolik procítěné bečení (06-b07) se jen tak nenajde ani na sebeavantgardnějších hudebních nosičích. Postupy improvizace a freejazzu jsou sice stále patrné, ale hudebníci své hráčské umění nedávají zbytečně na odiv, ani se nebalí do smrtelné vážnosti. Od jiných improvizačních uskupení se Stratocluster liší nejen šílenou hrou na banjo nebo ústy vydávanými zvuky (zpěv to opravdu není), ale hlavně ničím neskrývanou a všudypřítomnou radostí ze společného šumaření.
Kouzlo nahrávky tkví hlavně v konceptu ukrytého diktafonu, kdy si možná už ani jeho vlastník není jistý, zda právě nahrává nebo ne. Posluchač se dostává do zvláštních meziprostorů zkoušející formace, kromě svérázné hudby slyšíme dohadování hudebníků, glosy právě odehraného (“To byla možná nejlepší věc… Nahrávals to? Řekni mi, žes to nahrával… YES, yes.”), nevyhnutelné zvukové tápání, ale v tracku 05-3 třeba i über-virtuózní sólo na harmoniku. Receptu na smažený řízek se nedočkáme, v osmnáctivteřinovém tracku 10-01 je pouze nakousnut, zato se v následujících eskapádách dočkáme velmi zodpovědně provedené hudební lobotomie. Humor se do bouřlivě kvasící improvizace vkrádá s náležitou grácií a přes veškeré estrádní kamikadze nejde o prvoplánovité bavičství. Cirkus bez zvířat snad bude do budoucna docela dobře udržitelný model, návštěvníci mohou ke své radosti dráždit a přikrmovat heretické jazzmany ze Stratoclusteru. Album je volně k poslechu či stažení, zároveň vychází v půvabném papírově-gumičkovém obalu z dílny Maxe Másla jak jinak než na kazetě, která dle slov tvůrců uspokojí každého fetišistu nejméně na dva měsíce.
Druhý recenzovaný titul je s prvním úzce spojen použitím diktafonu Sony TCM-359v, který zároveň tvoří jeho název. Album je zádušní mší za zesnulý exemplář tohoto důmyslného přístroje (“To už dneska skoro nikdo nezná, to je walkman.”), umožňující mj. změnu rychlosti oběma směry, dvě nastavení citlivosti interního mikrofonu nebo připojení externího. Autor se nenechal spoutat vlastním konceptem a některé zvuky náležitě upravil ve zvukovém editoru, popřípadě prohnal arzenálem páskových opakovačů. Výsledkem je vysoce proměnlivá lo-fi koláž zvuků nejrůznějších nálad. Abstraktní noise zbavený nadbytečné zuřivosti střídají zemité a konkrétní terénní nahrávky (“Myslíš si, vole, že takovejhle život mám rád, ty vole? Já tě zabiju… Našel jsem boty…”). Nahrávka se rychle přesouvá od příjemných a neidentifikovatelných rytmů (Ritual pt.2, Budějovický majáles 2012, Precarious conscience of feeling of running time), občas kořeněných syntezátorem (Schnitzel rhapsody), k organickému hlučení snad ze školní chodby (Zelooo) a jiným zvukovým kouskům. Společně s překrásným obalem doporučuji k poslechu hlavně inženýrům ze Sony, ať si uvědomí, jaký to hudební nástroj vlastně sestrojili.
