- Inzerce -

Svět střepů podle Opening Performance Orchestra

„Svět je jen nekonečné množství střepů, těch, které již vznikly a těch, které teprve vzniknou,“ prohlašuje pražský soubor Opening Performance Orchestra, jenž se stejně sebejistě pohybuje na polích digitální noise music a hudební avantgardy táhnoucí se dějinami od počátku dvacátého století. Čím dál výrazněji o sobě dává vědět ve světovém hudebním kontextu, kde nadále posiluje nabytou pozici nezaměnitelné konstanty.

Sedmičlenné těleso je asi nejhlasitějším protagonistou tuzemské scény noise music, zároveň ale čím dál důležitějším hráčem u mezinárodní šachovnice, na níž se vzájemně drží v pozoru institucionalizovaná high-brow avantgarda s hlukovým podzemím.

Na české scéně, volně ohraničitelné termínem alternativní hudba, se v současné době jedná o nejvýraznější úkaz. Osobitý kompoziční přístup se zde potkává s vědomím vlastní identity, trpělivostí a nechutí k ad hoc „vedlejším projektům“, odlehčené nevážnosti či improvizacím. Veškeré realizace jsou do detailu promyšleny, přesně definovány a uskutečněny s vážností a vírou ve výsledek. Není-li konsenzus dokonalý, projekt se odkládá, s vydáním se čeká na dokonalý tvar včetně výtvarného řešení a doprovodných textů a na optimální situaci.

Nemám rád ironii, říkával zesnulý brněnský básník Jaroslav Erik Frič, neboť člověk si má za tím, co říká a jak jedná, pevně stát. Opening Performance Orchestra, s nimiž se coby organizátor podzemního hudebního dění setkal a znal, se touto maximou důsledně řídí.

Počátky jejich veřejného vystupování se sice datují rokem 2006, samotný vznik skupiny se ale tak snadno určit nedá. „Nejsme jednorázovým účelovým spojením, nýbrž se všichni známe již z doby dlouho před samotným vznikem Opening Performance Orchestra – z poloviny osmdesátých let,“ vysvětlují členové, jejichž jména sice nejsou programově tajná, na výstupech v podobě rozhovorů či obalů alb je ale najdeme pouze v podobě monogramů, pokud vůbec. „Členy našeho souboru pojí přátelství, které se zrodilo v polovině osmdesátých let. Sounáležitost a pospolitost přitom hraje důležitou roli. I v době našich veřejných aktivit probíhala a probíhá celá řada neveřejných akcí, eventů a rituálů. Jako příklad lze uvést každoroční oslavu jara, kterou jsme poprvé uspořádali v roce 2005, tedy rok před zrozením Opening Performance Orchestra. Hmatatelným výsledkem této pravidelně pořádané akce se později staly nahrávky série Spring Ceremony,“ jakož i pořizování terénních zvukových nahrávek tvořících základ pro další zpracování, shrnují svá hudební východiska v e-mailovém rozhovoru, z nějž pocházejí veškeré citace v tomto textu, není-li uvedeno jinak.

Navzdory tomu, jak výrazně o sobě v poslední době dává vědět veřejně, si skupina životodárná tajemství v podobě soukromých akcí zkrátka ponechává. O tom, že proběhla První akce s pátým MacBookem, Rozloučení se sklepním studiem či událost se záhadným názvem 12 pro 2, se dozvídáme pouze zpětně z jejích webových stránek.

 

Fraction Opening

Ti z Opening Performance Orchestra, kteří na koncertech obvykle vystupují na pódiu, tam celí v černém téměř nehnutě stojí za řadou počítačů, zatímco jejich nekompromisní zvukové stěny doplňuje videoprojekce. Ke svému ústřednímu tématu rozšiřování hudebního pole o konkrétní ruchy Opening Performance Orchestra přistupují jako děti digitálního věku, v němž „již není třeba konstruovat fyzické nástroje nebo provádět složité operace v sálech výpočetní techniky, nýbrž lze ke kýženému výsledku použít malé a výkonné počítače. Právě v tomto bodě jsme začali a z tohoto bodu podnikáme výlety různými směry – rovněž do nedávné i dávné hudební minulosti, do doby, kdy hudební avantgarda nebyla kamenná, ale nová a živá.“

Hned třináct alb vydala skupina vlastním nákladem v podobě vypravených a vizuálně sjednocených CDR. Na většině z nich se představuje ve své nejnesmlouvavější poloze budovatelů zdánlivě zcela kompaktních digitálních zvukových monolitů, jejichž vrstevnatost se odhaluje velmi pozvolna. Přiznávám, že právě díky těmto nahrávkám jsem skupinu nějaký čas považoval za partu zlomyslných konceptualistů.

Opening Performance Orchestra totiž posunuli hranice noise music a na scénu uvedli vlastní verzi hlukové hudby, takzvanou fraction music. Stručně řečeno jde o aplikaci maximy no melody no rhythm no harmony.

„Vše ostatní ponecháváme záměrně otevřené fantazii a odvaze posluchačů. Nastavujeme zrcadlo každému příjemci a dáváme prostor, aby mohl vzniklou situaci vyřešit po svém – buď přijmout extrémní zvukový výsledek a oddat se mu, anebo odejít nedotčen.

Výchozím materiálem pro naše skladby může být teoreticky jakýkoliv zvuk či kontinuální zvukový záznam. Většinou se jedná o terénní nahrávky z rozmanitých prostředí, které pořizujeme při našich společných akcích. Zdrojovým zvukovým materiálem však může být i ticho, které nikdy není absolutní. Velké množství originálního zvukového materiálu jsme pořídili například během našeho koncertního pobytu v Tokiu. Každé místo – přírodní či městská lokalita – má svoji jedinečnou zvukovou charakteristiku a typické zvukové vlastnosti. Je třeba však zdůraznit, že takto pořízený zvukový záznam pro nás nikdy není finálním výsledkem, nýbrž pouze prvním krokem a materiálem k dalšímu zpracování. Použitím různých softwarových a hardwarových nástrojů provádíme dekompozici původního zvukového materiálu. Neexistuje přitom žádná šablonovitá metoda – vše je věcí citu, intuice a představy o výsledném tvaru. Samotná přeměna zvukového materiálu ve fraction music probíhá v několika fázích – od sběru (shromáždění) zvukového materiálu, přes jeho dekonstrukci (dekompozici) až k rekonstrukci zvukového materiálu, tj. vzniku zvukového materiálu nové kvality.“

Zajímavou manifestací fraction music je poslední vlastním nákladem vydané album skupiny Fifty Experiences, jež v jediném celistvém bloku nabízí minutovou ukázku z každého veřejného vystoupení skupiny v letech 2006-2015.

 

Avant-Garde Performance

A právě od roku 2015 se diskografie skupiny významně rozšiřuje především díky spolupráci se zahraničními vydavatelstvími. Nejčastějším partnerem je belgická značka Sub Rosa, jež od osmdesátých let vypouští do světa nové i archivní nahrávky avantgardní, experimentální, etnické i jinak okrajové hudby. Opening Performance Orchestra tak sdílejí vydavatele například s Billem Laswellem, Ulrichem Kriegerem, Todem Dockstaderem a stovkami dalších „hvězd světové alternativy“. Spolupráce je cenná i v tom, že majitelé značky i v době, kdy je coby módní nosič upřednostňován vinyl, respektují skupinou preferovaný formát CD. „We are digital people.

V červnu skupině u Sub Rosy vyšla dvaasedmdesátiminutová skladba Radio Music Extened. Přiznaná inspirace skladbou Radio Music (1956), v níž John Cage hráčům na rozhlasové přijímače předepisuje ladění šestapadesáti frekvencí od 55 kHz do 156 kHz, má oproti provedením cageovského vzoru, v němž se obvykle najde místo pro kolážování úryvků ulovených hlasů a hudby, podobu mnohem abstraktnější a rozmáchlejší hlukové plochy z výrazně zesílených šumů. Rádiová provenience je ale nezaměnitelná. „Po více než šedesáti letech se obsah vysílacího pásma rozhlasových vln výrazně proměnil, avšak zvukové prostředí přesto zůstalo velmi pestré a přináší novou zvukovou kvalitu,“ píše se na bandcampové stránce alba.

Radio Music Extended byla nahrána při neveřejné živé performanci v Muzeu Tesla v moravské Třešti na třináct přijímačů vyrobených v třicátých až šedesátých letech minulého století. Její vydání je jednou z viditelných realizací souboru Opening Performance Orchestra na cageovské téma a zdaleka nejde o první setkání skupiny s odkazem slavného skladatele.

Zápis šachové partie, kterou 5. března 1968 v Torontu Cage sehrál s Marcelem Duchampem, se nedochoval. Šachovnice tedy byla upravena tak, aby každé políčko při položení figury spouštělo elektronický zvukový zdroj, a výslednou realizací skladba Reunion komponovaná v reálném čase dle pravidel hry.

V roce 2012, kdy by se Cage dožil stovky, použili Opening Performance Orchestra ke zvukové rekonstrukci slavného zápasu na ploše čtyřiašedesáti minut, z nichž každá slouží jako jedno časové pole, v němž jsou podle určitého algoritmu spouštěny nahrávky Cageových děl, jinou partii.

Pět let po uvedení výše zmíněné skladby Chess Show, které se odehrálo v pražském DOXu 24. května 2012 v rámci vernisáže cageovské výstavy Membra Disjecta, připravili Opening Performance Orchestra pro Ostravské dny nové hudby její další koncertní verzi, tentokrát s hostujícím klavíristou Reinholdem Friedlem. Ve studiu přibližně ve stejné době vznikla verze s Friedlovým ansámblem zeitkratzer, jenž do svého repertoáru, realizovaného výhradně akusticky za pomocí tzv. extended technik hry, pravidelně zařazuje interpretace veskrze elektronických kusů od Metal Machine Music Loua Reeda až po inteligent dance music Terre Thaemlitze. Pokud friedlovské nahrávky vyjdou, může se posluchač se kromě jiného těšit na dvě osmkrát osmiminutové zvukové „krajiny“ plné více i méně nahodilých setkávání nejrůznějších zvuků, ruchů, hlasů a hudebních motivků; hranice mezi živým a reprodukovaným se zde stírá, nikdo nikoho nedoprovází a těžko určit, který zvuk je určitou chvíli hrán a který předtočen a spuštěn.

Právě méně staticky a anonymně pojatými kolaboračními projekty, zvukově vstřícnějšími a spojenými s živou minulostí hudební avantgardy si Opening Performance Orchestra v posledních letech získali největší pozornost.

Domácí scéna si jich, myslím, doopravdy všimla v souvislosti s realizacemi pro intonarumori – nástroje vynalezené počátkem dvacátého století italským umělcem Luigim Russolem, toužícím slyšet zcela novou hudbu hluků a ruchů, jimiž byl, stejně jako jiní futuristé, fascinován. Strojové zrychlování a aurální drásavost konce belle epoque, po němž naplno zazněla progresivní a inovativní hluková symfonie první světové války, se v případě Russolových nástrojů vešlo do dřevěných krabic, které poněkud připomínají flašinety, místo melodií z nich při otáčení klikou ale lezou skřípoty, šramocení a jiné ruchy způsobované různými druhy napnutých strun a modifikovatelné rychlostí hry a napínáním struny ladicí pákou.

Opening Performance Orchestra se zařadili k nemnoha tvůrcům, kteří potenciál intonarumori rozvíjejí i po uplynulém století. Nechali si postavit repliky tří z osmi russolovských instrumentů a začali pro ně budovat repertoár.

Vyvrcholením této části jejich aktivit byla loňská premiéra skladby Trio No. 1 v Centru pro umění a média ZKM v Karlsruhe. V Praze Opening Performance Orchestra ve spolupráci s Italským kulturním institutem, Českým rozhlasem, Národní galerií a dalšími institucemi upořádali v listopadu 2017 Futuristický týden s koncertem, přednáškou a speciálním rozhlasovým programem.

Za zajímavou odbočku soubor považuje účinkování ve skladbě Miroslava Pudláka Intonarumori Concerto pro hučák, vřeštník, rachotník (ululatore, stropicciatore, crepitatore) a orchestr, premiérované v roce 2018 pražským Orchestrem BERG a v loňském roce vydané na pudlákovském CD řady Composer Portraits (přikládali jsme je k Czech Music Quarterly 2019/4). Pudlák, který se na scéně hledačské nové hudby pohybuje od osmdesátých let, kdy mimo jiné spoluzakládal proslulý orchestr Agon, se při práci na Intonarumori Concerto s Opening Performance Orchestra sešel jako s generačně blízkými souputníky, kteří si cestu ke společnému výsledku ohmatávali z druhé strany; skladatel nové hudby pokukující po neakademických hudebních alternativách a experimentech si jistě měl co říci s těmi, kdo alternativní hudbou i některými směry současné kompozice žili posluchačsky.

V roli klavíristy se Pudlák podílí i na albu Opening Performance Orchestra The Noise of Art. Titul, vydaný v podobě osmdesátiminutového CD a tentokrát i 2LP (nevznikl v počítači ale na koncertech a ve studiu, použity byly akustické nástroje a lidské hlasy) obsahuje výhradně hudbu pro intonarumori. Kromě kompozic z kapelní dílny zde najdeme skladbu berlínského básníka a skladatele elektronické hudby Freda Möperta i díla Luciana Chessy a Blixy Bargelda. Oba posledně jmenovaní na albu rovněž účinkují coby recitátoři.

Zatímco Chessa se futurismu a jeho hudbě roky věnuje jako tvůrce, hudebník i teoretik (je mimo jiné autorem monografie Luigi Russolo, Futurist: Noise, Visual Arts, and the Occult, 2012), Bargeld je již čtyřicet let leaderem berlínských Einstürzende Neubauten, jež svůj pozoruhodný zvuk vybudovala z velké části na autorských hudebních nástrojích vyrobených z nejrůznějších nalezených materiálů od kovového odpadu přes plasty a stavební techniku až po turbínu malého tryskáče, jež mimochodem umí znít jako kříženec metalofonu s gamelanem.

Některé ze sedmi skladeb alba The Noise of Art (zde recenze) byly porůznu předvedeny na několika koncertech. Nejčastěji se hrála dvacetiminutová Futurist Soirée (vydán byl záznam z Futuristického týdne), v níž kromě hlučníků znějí housle a klavír a dva recitátoři čtou úryvky z Marinettiho Manifestu futurismu (1909) a Manifestu futuristických hudebníků (1910) Francesca Balilly Pratelly. Pratellovým textem bývám při provedeních pověřen já, Marinettiho čte na albu Luciano Chessa, jedním z dřívějších narátorů byl i Pavel Zajíček, básník a protagonista undergroundové kapely DG 307, jež se ve své první tvůrčí fázi v polovině sedmdesátých let pohybovala na poli hlukové hudby nehudebních nástrojů, tj. na společné půdě s mladšími Einstürzende Neubauten.

Na rozdíl od jiných realizací Opening Performance Orchestra skýtá hudba pro intonarumori potenciál unplugged provedení – nejméně elektrifikovaná a amplifikovaná byla verze odehraná v červnu 2017 při vernisáži výstavy Enrico Prampolini, Futurism, Stage Design and the Polish Avant-Garde Theatre v lodžském Muzeu sztuki, mnohem opulentnější podobu měla verze téže skladby pro Český rozhlas.

Poté, co podle nich intonarumori slyšeli a viděli všichni, kdo měli, je Opening Performance Orchestra odložili s tím, že se hodlají věnovat novým projektům, nadále rozvíjet svůj žánr fraction music a rozhodně nechtějí být zaškatulkováni jako soubor historických nástrojů. Fotogeničnost zakázkově vyrobených nástrojů, jež byly v roce 2019 coby exponáty předvedeny i na výstavě Zvuky, kódy, obrazy v Galerii hlavního města Prahy, byla taková, že podobné nebezpečí reálně hrozilo. Reakce obecenstva, které téměř jako jeden muž oceňovalo „kurióznost“ nástrojů přinejmenším stejnou měrou jako samotnou hudbu, jen potvrzuje všechny teorie o tom, jak vizuální vjemy mnohdy stojí v cestě těm zvukovým.

Setkání Opening Performance Orchestra s protagonisty domácí i světové hudební avantgardy bude patrně přibývat. V létě loňského roku na Ostravských dnech například odehráli zvukově neobyčejně sytou, stále se zahušťující a (oproti cageovské záměrné neuspořádanosti) přísně lineární interpretaci minimalistických děl newyorského klasika Philla Niblocka ve verzi pro počítače a video českého multimediálního umělce, skladatele a organologa Milana Guštara, dalšího z řady spolupracovníků.

Z tuzemských kolaborací je namístě jmenovat ty s již zmíněným Zajíčkem, jehož charakteristická, pozvolná recitace díky Opening Performance Orchestra několikrát překročila v podstatě rockový rámec pozdních DG 307. I s OPO si Zajíček ponechává roli recitujícího / čtoucího sólisty, frontmana, jehož charisma spočívá v pouhé přítomnosti na scéně. Neprezentuje ale vlastní texty. V The Acid Lands, připravených v roce 2014 ostravský festival Pohyb Zvuk Prostor připomínající tehdy sto let od narození amerického spisovatele Williama S. Burroughse, čte z jeho Západních zemí; skladba Vteřina a věčnost je zase vystavena na textech českého filozofa Ladislava Klímy (1878-1928).

Alespoň stručně je třeba zmínit i spolupráce Opening Performance Orchestra s Milanem Knížákem. Broken Rebroken, tedy sonická cesta od Knížákových poničených gramodesek k další digitální destrukci již destruovaného, se dočkala pěti živých provedení, naposledy 28. ledna 2020 v Českém muzeu hudby. Z provedení odehraného v roce 2014 na berlínském festivalu MaerzMusik vzniklo o rok později CD (píšeme o něm).

Další společnou realizací je Aktuální univerzita, tedy text z 60. let, kdy se Knížák zajímal o možnosti komunitního a jinými způsoby „alternativního“ uspořádání pospolitého života. Zhudebnění Opening Performance Orchestra do jisté míry čerpá z estetiky konkrétní hudby, text při provedeních interpretuje sám autor.

Konečně se část Opening Performance Orchestra podílela i na pořízení nahrávky, produkci a vydání Knížákových smyčcových kvartetů. Tématu kvartetů a Broken Rebroken se podrobněji věnuji v únorovém textu Milan Knížák zpod růže.

 

Noise Orchestra

Zřetelným společným jmenovatelem hudebních avantgardistů a undergroundových hlukařů jsou podle Opening Performance Orchestra snahy o emancipace všech zvuků a hluků, jež se vinou hudebními dějinami celého dvacátého století „a stále nejsou u konce. Jako první se s tímto tématem radikálně vypořádali italští futuristé, a to nejen po hudební, ale i po teoretické stránce ve svých manifestech, zejména v Umění hluku Luigiho Russola. Avantgardní tvorba Johna Cage, francouzská musique concrète, hnutí Fluxus, počátky industriální hudby začátkem 70. let minulého století a japonský noise na počátku 90. let – to byly další nepřehlédnutelné příspěvky na toto téma.“

Russolo a Cage, kteří si již dávno našli místo v učebnicích patřičného umění minulého století, se v citovaném výčtu setkávají mimo jiné s teprve krátce „akademizovanou“ scénou japonské noise music. Ta je zvukově patrně nejextrémnější polohou elektronické hudby a její kořeny sahají díky souborům a projektům jako Hijokaidan, C.C.C.C. a Merzbow k samému počátku osmé dekády. V devadesátých letech se „japanoise“ výrazně obrodil díky tomu, že někteří aktéři začali využívat digitální technologie.

A přestože se z noise music stal počátkem milénia načas poměrně populární žánr, jenž dokázal významně obohatit slovníky volné improvizace a rozjeté rockové spontaneity, klíčové postavy japonské hlukové hudby si kolem sebe navzdory (nebo díky) olbřímím diskografiím a statusům legend udržují auru nepřístupnosti a vážnosti. Hluky, které skládají do bloků či rozprostírají do ploch, jsou dosti drásavé a bolestivé, totální expresivita hudby leckdy doplněna o šokující vizuální doprovod (různé kombinace sexu a násilí, byť Merzbow obaly a textový doprovod svých alb, jež se kdysi zabývala třeba tematikou bondáže, před lety zcela věnoval veganství a boji za práva zvířat), humor a nadhled nepřítomný nebo nevhodný.

I na hlukovém poli se Opening Performance Orchestra pouštějí do tvůrčích spoluprací, například s hvězdami a spoluzakladateli japonské noise scény, Masamim Akitou vulgo Merzbow a Hiroshim Hasegawou (Astro, C.C.C.C.), jenž do své hudby nechává proniknout ohlasy syntetizérové psychedelie sedmé dekády. Byť obě alba (MerzOPO jsme recenzovali) ukázala netušenou otevřenost zdánlivě neproniknutelné fraction music, větší část spolupráce se odehrává v konceptuální rovině – jednotliví aktéři tvoří vlastní skladby na základě společné myšlenky.

Naživo se Opening Performance Orchestra setkali například s tuzemským power-electronics duem Magadan či sólovým projektem Instinct Primal, často v rámci své koncertní řady NOISE ZONE. Jde o otevřený projekt dlouhodobě mapující extrémní elektronickou scénu, jehož cílem je představení různých způsobů i výsledků práce se zvukovým materiálem. Od roku 2010 proběhl osmnáctkrát, kromě výše zmíněných jmen Merzbow, Astro či Milan Knížák na jednotlivých koncertech vystoupily například hlukové projekty Napalmed, Einleitungszeit nebo Schloss Tegal.

Doplňme ještě, že výtvarná složka děl Opening Performance Orchestra, tj. obaly alb, videa používaná při koncertech i fotografie „vytvořené v návaznosti na koncept fraction music také dávají vzniknout nečitelným, obtížně uchopitelným obrazovým strukturám (statickým i pohyblivým). Opět tak vznikají nové souvislosti ve zdánlivě důvěrně známém světě a místa, jimiž lze projít do světa jiného. Zvuk a obraz jako dvě různé formy vyjádření jedné původní myšlenky,“

Do svého fotografického díla nechávají Opening Performance Orchestra nahlédnout v pravidelně vydávaném kalendáři i na výstavách Reflections of Time (2016) a Tremors of Music (2012) v pražské kavárně Kávovarna. Výstava s názvem Světelné partitury se připravuje.

PS: Tento článek je upravenou verzí textu psaného pro anglickojazyčné vydání v našem sesterském časopisu Czech Music Quarterly.