„Prostě univerzitální hudební nástroj,“ praví pan Spejbl v jedné z klasických scének na adresu gramofonu a dějiny hudby druhé poloviny 20. století mu daly za pravdu.
Na gramofonu lze krásně demonstrovat, jak se technický prostředek může dočkat využití zcela odlišného od toho původně zamýšleného. Jedna linie kreativního zneužití vede od jamajských soundsytémů přes americké hiphopové diskžokeje, ta druhá se dnes rozvětvila v nepřehlednou scénu turntablismu, kdy se gramofon a desky stávají materiálem k přesochávání, preparování a jiným destrukcím. A u samého počátku této druhé linie můžeme najít Milana Knížáka. Díky oživení zájmu o jeho skupinu Aktual už nelze říci, že by Knížákovy hudební aktivity zůstávaly ve stínu těch výtvarných, vedle písní Aktualu je ale jejich podstatná část přeci jen stále známá jen malému okruhu lidí. A přitom právě série Broken Music dala název celé kapitole v knize Caleba Kellyho Cracked Media (2009), kde je Knížákovi věnováno deset stran. Ve světové literatuře o hudbě 20. století se to českým skladatelům většinou nestává. V HIS Voice jsme o Broken Music psali již několikrát a jedna ze skladeb byla zařazena i na náš sampler (HV 1/2004), proto jen stručně: Od roku 1963 začal Milan Knížák experimentovat s přehráváním gramodesek, nejprve jen úpravami rychlostí, poté ničením desek a spojováním jejich rozlámaných kusů k sobě na způsob dílků pizzy. Výsledky vyšly několikrát v zahraničí, v posledních letech se autor pustil do živých realizací. CD, které právě vyšlo, je záznamem vystoupení z loňského dubna na berlínském nádraží Hamburger Bahnhof. Knížákovi zde významně asistuje Phaerentz, jeden z výlupků současného „hraní na přehrávače“ (a náš redakční kolega), a kromě gramofonů jsou ve hře i CD přehrávače, kazety a klávesy.
Zvuku ovšem gramofony jasně dominují. Jejich typické zvukové „chyby“ – lupance, přeskakování jehly, šum – vytvářejí zvukovou konstantu, těžiště, udávají rytmus. Proti nim stojí nepřebernost „opravdové hudby“ na deskách, z nichž ovšem jen stěží poznáváme jejich původní podobu. Je jí tolik a střídá se tak rychle a v tolika vrstvách, že se mění v pouhé pomíjivé symboly: (asi) barokní fanfára, sbor, nesrozumitelné mluvené slovo… Kopance jehly přeskakující v místech, kde jsou desky slepené, někdy vytváří málem taneční rytmy, jindy zlý hluk. Z proplétání nečitelné směsi hudby a zřetelných hluků přehrávajícího stroje vzniká kvalita, díky níž funguje Broken Music nejen jako učebnicová položka z hudební historie, ale jako živá hudba. Nikoliv hudba pro častý poslech, ale pro poslech intenzivní.
Druhá polovina CD patří skupině Opening Performance Orchestra, která Knížákovy vinylové desky přenáší do digitálního světa. Podle svého motta – „žádná melodie, žádný rytmus, žádná harmonie“ – rozpouští to, co v originále zbylo z tradičně chápané hudby, v lázni digitálního zkreslení. Na počátku jejich přibližně půlhodinové sekce ještě slyšíme ozvěny určitých hudebních tvarů, ty se ale postupně slévají do stále kondenzovanější stěny hluku. Když si na ni ale zvykneme, zjistí naše ucho, že zdánlivý monolit digitálního hluku žije vlastním životem, skrývá v sobě tvary, jimž bychom také mohli říkat melodie nebo rytmy. Z jiného světa, ale přeci jen. Jako by došlo k alchymickému přerodu původní hudby skrze několikanásobnou destrukci v hudbu novou.
Milan Knížák / Opening Performance Orchestra: Broken Re/Broken
Sub Rosa (www.subrosa.net)