- Inzerce -

Taxonomie, antropologie a snění na Discus Music

Minimalistické jazzové abstrakce, bigband á la Miles Davis a melodie kořeněné elektronikou.

Taxonomie je obor biologie zabývající se teorií a praxí klasifikace organizmů a jejich uspořádáním do hierarchického systému, v zemědělství způsob hodnocení půd podle různých znaků, vlastností a kritérií, zvláště na základě geneze a v lingvistice srovnání shodných jevů v témže jazyce nebo různých jazycích jako základ pro vědecké třídění jazykových jevů i jazyků samotných. Taxonomies je album tria MPH, které se dalo dohromady v roce 2018 na popud klávesisty Alexe Maguirea, který do něj přizval své dřívější spolupracovníky – perkusistu Martina Pynea a kytaristu Marka Hewinse. Natáčelo se živě dva dny a je čistě improvizované. První den hrál Alex na Hammondovy varhany, Mark na digitální slide kytaru a elektroniku a Martin přebíhal mezi vibrafonem, elektronikou a bicími. Druhý den pak Alex přesedlal na akustické piano, Mark používal mohutnou jazzovou kytaru a v několika kouscích elektroniku a Martin hrál na akustický vibrafon (občas preparovaný) a drobné perkuse. Tituly jednotlivých skladeb jsou inspirovány názvy rostlin a živočichů a mají evokovat nadčasová vyprávění a krajiny skutečné i krajiny mysli.

Kam tedy zařadit samotnou hudbu a podle jakého klíče? První dvě skladby Tormentil a False Jasmine jsou drobnokresebné a jsou vlastně jakýmsi nerepetitivním psychedelickým minimalismem. U druhé jmenované je to skutečně až halucinogení záležitost – ostatně není divu – jasmínovec vždyzelený je prudce jedovatá rostlina obsahující psychotropní látky. Ve Fingre Muscle je najednou výrazně jazzovější a piano a kytara tady znějí značně standardně, a podobně je tomu u Meadowsweet, kde se však výrazně prosazují právě ty drobné perkusivní ornamenty. Následují dvě minimalisticko-ambientní věci – Psychedelic Frogfish je nesena hammondkami, Eybebright zase pianem a cinkáním. K bohatým, ale pomalu plynoucím strukturám se vrací Purple Loosestrife a potom už se vracíme v Rocket Larkspear k jazzovému pianu, tentokrát se zběsilými běhy, k čemuž se přidává snad ještě rychlejší vibrafon a kontruje tomu vyspaceovaná elektronika a snad i nervní kytara. Skočnější piano přináší i Lamina, kde zase Pyne vytváří spodní plochy. A závěrečná Sally Lightfoot je jazzůvka s hamondkami a regulérními bicími. Zkrátka těch čeledí a podčeledí, shodných i protikladných přístupů je tu celá řada a přesto to skvěle funguje jako celek.

Šéf Discusu, multiinstrumentalista Martin Archer si jako výchozí bod pro svůj Anthropology Band vzal elektrickou éru Milese Davise. Nečiní tak rozhodně prvoplánově a spíše hledá podobný princip a esprit, čemuž napomáhá silná basová linka a melodie, nad níž se vznášejí sólové nástroje. K realizaci přizval výkvět kreativních muzikantů – na trubku a křídlovku tu exceluje Charlotte Keeffe, na kytaru a elektroniku Chris Sharkey, na vibrafon Corey Mwamba, na piano, rhodes a elektroniku Pat Thomas, na baskytaru Dave Sturt a na bicí Peter Fairclough. Sám leader obsluhuje saxello a elektroniku. Ačkoliv má celé album koncept, nejdeme tu různé přístupy. Mezi ty nejvíc davisovské patří Snap Call / Back Wall, která místy sklouzává až do atmosféry šedesátých let a dal by se z ní snad vystřihnout i “hitový” singl. Postupně se ovšem mění v psychedilii non plus ultra a vše končí sólem na bicí. Echt davisovka je však až signifikantně nazvaná skladba People Talking Blues – trumpetová pohodička s temným podtónem. Retro s psychoprvky pak představuje i Charlotte´s Dilemma. Ve Why So? sice dominuje vibrafon, ale nakonec je to tvrdý rockový nářez. A pak tu najdeme skutečné perličky jako je miniatura Room Of Boiling Teeth, kde se mísí dechy s elektronikou a vynikající schíza Palace Of Boiling Teeth. Závěrečná skladba pak různě kombinuje všechno možné, nejdřív si zde kontrují trubka s kytarou, pak se to zvrtne ve funky a nakonec je z toho téměř čistý progrock. To samo o sobě vytváří skutečně jakési kaleidoskopické úhly pohledu. Aby to nebylo málo, rozhodl se Archer ještě sám sobě i posluchačům zodpovědět na otázku “jak by to asi znělo, kdyby Gil Evans pokračoval ve svých velkokapelových aranžích Davisovy hudby právě v elektrické fázi?” Tudíž za pomoci Charlotte Keeffe zaranžoval ještě party pro dechový orchestr, kde se sám ujal soprán, tenor a baryton saxofonů a basklarinetu. Dále jsou tu v obsazení další saxofonisté, ale též čtyři druhy fléten, hoboj, lesní roh, trombón a tuba. To vše pak narouboval na původní nahrávku. Výsledek je skutečně epochální a podle původního charakteru skladby pak buď připomíná jazzový bigband nebo výboje současné vážné hudby. Tenhle hokus-pokus vyšel na jedničku s pěti hvězdičkami.

Neméně rafinovaný je i projekt Axis, kde Martin Archer spojil své síly s legendárním saxofonistou Ronem Cainesem. Páteří jejich nového alba Dream Feathers jsou tři cca jedenáctiminutové skladby, v nichž se pracuje s relativně melodickým materiálem a zdánlivě “klasickou” jazzovou kapelou a Ron tu má úlohu sólisty. Vše se tu tedy odvíjí jakoby přirozeně plynule, jenže Archerova aranžmá v sobě vždy nesou nějaké záludnosti a navíc je zde jakousi šedou eminencí Hervé Perez, který se postaral o terénní nahrávky, elektroniku a celkový zvukový design. Cainesovy skladby navazují na jeho dávnou tvorbu, ale teprve teď má díky současným studiovým podmínkám možnost dát vyniknout svým nápadům v plné síle. Úvodní Rothko Veil / Dream Feathers zní až romanticky, ale občas tam něco zaškrábe a finále s cvrlikáním ptáčků zní až magicky. Avantgardě nenakloněný posluchač možná ani ty zvláštnosti a finesy nepostřehne (tudíž se nenaštve) a fajnšmekr zaplesá (a pochopí, že s tou jakoby líbivostí je to naopak v pořádku). Středobod Ucello / 1934 má až ambientní náladu, ale jednotlivé nástroje tu rozhodně nejsou propleteny do monotónního monolitu. Zvláště výrazné je tu piano Laury Cole Závěrečný double Almazon / 1934 Reprise už je více protkán různými blíže neidentifikovatelnými šumy a bubly a v repríze se vůdčí role ujímá kytara Antona Huntera, který je dalším elektroozdravovačem. A na samém konci se opět vracejí magičtí ptáčci. Mezi tím jsou kratší skladby ve více straight jazzovém duchu, kde skvěle šlape rytmika v podání kontrabasisty Guse Garsidea a bubeníka Johnnyho Huntera. Zvláštní kapitolu ovšem představuje kus nazvaný Harmonix, kde je těch elektronických škrkanců povícero a různé studiové kejkle plné zkreslování, echování apod. jsou tu zřetelné, i když se odehrávají jakoby v pozadí. Navíc tady v jednom momentu nastane úžasné bláznění a zase se jakoby mávnutím proutku promění v poklidnou pasáž. To je skutečný majstrštyk. A opět celé dílo dokazuje Archerovu schopnost vytěžit ze všeho maximum, aniž by to muselo být okázalé nebo okaté.

MPH: Taxonomies
Martin Archer: Anthropology Band
Ron Caines / Martin Archer Axis: Dream Fathers
Discus Music (www.discus-music.co.uk)