Tejero / Serrato / Díaz: Sputnik Trio; Ensemble Progresivo: Hesitancy

  
5

Tejero / Serrato / Díaz: Sputnik Trio

Raw Tonk Records (rawtonkrecords.bandcamp.com)

Ensemble Progresivo: Hesitancy

Creative Sources (http://creativesourcesrec.com)

 

V současnosti převážně v Londýně působící španělský saxofonista a klarinetista Ricardo Tejero se v červnu roku 2013 sešel v sevillském nahrávacím studiu Sputnik s (a)rytmickou sekcí místních avantgardních doom metalistů z kultovní kapely Othhodox a během jediného session nahráli pozoruhodné jazz-coreové album plné aylerovské rozechvěnosti (k Albertu Aylerovi se Tejero jednoznačně hlásí). Basista Marco Serrato má za sebou klasická studia i zkušenosti s ambietně-drónovou hudbou a bubeník Borja Díaz hraje mimo jiné s noise-punkovou kapelou Blooming Látigo. Oba si již ozkoušeli jazzovou improvizaci v combu s klarinetistou Gustavem Domínguezem a jsou schopni doprovázet i flamencové tanečníky, takže patřičný rozhled a rozlet jim rozhodně nechybí.

Na tomhle počinu začínají poměrně zostra v úderné vypalovačce Rag from Mars, aby se posléze věnovali většinu času střípkovitým, ale dobře vystavěným a pointovaným etudám a k nášlapu se vrátili dramatickým obloukem až v závěrečném tracku Capricorn.  Tejero na své nástroje bublá a profukuje či jen povzdychává, ale jeho úsporná hra není minimalistická, ale vždy dobře vyšperkovaná. Spodní proud tahů Serratova smyčce dává celému dílu jakousi expresivní zadumanost, nikoliv však zádumčivost. A Díazova hra je změtí iontových úderů a neustále rychlost i pomalost měnících běhů. Každý si jede jakoby po svém a přesto si navzájem přizvukují. Některé pasáže jsou až lyrizující, jiné zase undergroundově roztěkané, ale každopádně to jako celek perfektně funguje (poslech zde).

Ricardo Tejero je  i výrazným členem London Improvisers Orchestra a sám diriguje i velká tělesa. Ensemble Progresivo založil v roce 2007, aby naplnil svou metodu takzvaných „progressions“, což jsou v podstatě předstrukturované a předaranžované kompozice, které se dotvářejí v daný okamžik. Album Hesitancy sice nese v názvu výraz pro váhání či nerozhodnost, ale tahle váhavost je zde značně rozhodná či přinejmenším zkoumavě hledající. Najdeme tu skupinové Progrese všech zúčastněných, které se střídají s duety, v nichž protagonistovi odpovídá či s ním rezonuje vybraný hráč. Současná sestava je vskutku hvězdná. Violoncellista Marcio Mattos hrával například s Evanem Parkerem, Derekem Baileym, Deweyem Redmanem, Johnem Butcherem a mnoha a mnoha dalšími. Saxofonista Adrian Northover je jedním ze základních pilířů The Remote Viewers a kytarista Roberto Sassi patří mezi kmenové hráče LIO stejně jako houslistka Alison Blunt, která ovšem občas diriguje i Berlin Improvisers Orchestra nebo koncertuje s Veryanem Westonem a její záběr sahá od klasiky až po nejrůznější experimenty.

Hesitancy je díky zvolené metodě zároveň celistvé i fragmentární, prokomponované i otevřené, filigránské i monumentální, razantní i rozněžnělé. Převážně akustické pojetí občas pěkně rozváže elektrická kytara, která se ale druhdy omezí do drobného vybrnkávání. Někdy je pojetí expanzivní, jindy se niterně choulí do sebe, ale neustále jsme svědky kongeniálního procesu, který generuje z dané matérie další a další nápady a odskočeníčka.  Celý princip, který by se dal vlastně zaškatulkovat jako komprovizace, není pochopitelně něčím zcela novým, ale tady dostává  přece jen specificky novou dimenzi, v níž se free a strukturálnost snoubí v opravdu vytříbený tvar.  Mezi opravdové majstrštyky zde patří zejména úvodní Misnuet a ústřední téměř dvacetiminutové Dilema, kde ovšem opravdu není o čem pochybovat.