Klavírní skladba Cheap Imitation z roku 1969 znamenala pro Johna Cage návrat ke „klasickému“ komponování a dokonce k psaní not, což už léta předtím opustil ve prospěch verbálních pokynů k vytváření zvukově nepředvídatelných situací. Historie díla má (jako většinou u tohoto skladatele) ryze pragmatické kořeny: Merce Cunningham chtěl dělat choreografii na hudbu Satieova Sokrata a John Cage mu proto upravil verzi pro dva klavíry. Pařížský nakladatel (vlastnící Satieho autorská práva) však nedal svolení k provedení. Vzhledem k tomu, že Cunningham už mezitím začal nacvičovat, vyrobil Cage „lacinou imitaci“ Satieho hudby, dodržující tempo, fráze a členění originálu, avšak zredukovanou na čistý jednohlas s poměrně rafinovaně transponovanými melodickými úryvky Satieho předlohy. Výsledkem je velmi podivná, více než půlhodinová melodie o třech částech, nezvykle prostá a křehká v kontextu hudby dvacátého století. Cage sám ji vzorově nahrál (CRAMPS Records, CRSCD 117) a stala se jeho oblíbeným dílem, které nadále zpracovával: jednak napsal verzi pro nedirigovaný orchestr, a později vytvořil i houslovou verzi pro Paula Zukofského. Nakonec tuto skladbu dovolil hrát i dalším instrumentalistům.
Ital Teodoro Anzellotti navazuje svou verzí pro akordeon jednak na vlastní transkripce Satieho skladeb (viz starší album u Winter & Winter), které pro nás vyjadřují ducha Montmartru snad i lépe než klavírní originály. I s hudbou Johna Cage se již utkal, když transkriboval pro akordeon jeho skladby původně určené pro čínské ústní varhánky šeng (japonsky sho).
Teodoro Anzellotti má skutečně lví podíl na vzrůstu prestiže nástroje dříve spíše opovrhovaného, který se (hlavně jeho zásluhou) stal dnes jedním z nejčastěji využívaných komorních nástrojů soudobé hudby. Brilantní ovládání techniky, barevnosti i dynamiky akordeonu a také vytříbený vkus z Anzellottiho činí jednu z nejvýraznějších interpretačních osobností dneška. Jeho verze Cheap Imitation je natolik přesvědčivá, že by ji posluchač snadno mohl považovat za originál. Oproti Cageově původní klavírní verzi, která je jaksi „univerzálnější“ a krystalicky čistá, má Anzellottiho interpretace zádumčivější náladu, danou samozřejmě psychologickými konotacemi jeho nástroje, který přece jen „dýchá“. Zajímavě působí manuální zadržování tónů, nahrazující na několika místech Cagem předepisovaný klavírní pedál. Vznikají tak půvabné harmonie, osvěžující relativně monotónní proud čistého jednohlasu. Atmosféra lehké, relaxované melancholie proniká celou deskou. Doplňují ji dvě kratší skladby, které spolu zvláštním způsobem souvisí: původně varhanní Souvenir (1984) a Dream (1948), původně klavírní nebo harfové sólo pro Cunninghamovu choreografii. Jejich historie je popsána (imitací typického Cageova písma) v doprovodném (a na Winter & Winter nezvykle textově bohatém) bookletu.
Souvenir vznikl na objednávku American Guild of Organists, jehož ředitel Fred Tulan si přál něco podobného jako je Dream (jedna z Cageových „nejsladších“ skladeb). Šokovaný Cage však vrátil peníze, s tím, že nehodlá dělat stejnou věc dvakrát. Když přišla záloha znovu, s ujištěním, že tedy může napsat co chce, Cage, už oproštěný od své „sebekoncepce“ se uvolil výzvu přijmout a vytvořil „Vzpomínku“ na svůj starý a dávno opuštěný styl. Prostá diatonická hudba však obsahuje i (u Cage neobvyklé) dramatické momenty pravidelně se navracejících klastrů v basové poloze, které v akordeonovém zvuku působí obzvlášť výhružně. Líbezný Dream pak uzavírá cageovskou kolekci, reprezentující velmi výmluvně typ hudby, který tohoto skladatele obzvlášť zajímal: hudbu, kterou dělá jednotlivec sám pro sebe. Jestliže se na současné japonské improvizační scéně setkáváme s koncepcí „ego-less music“, pak u těchto Cageových skladeb nacházíme její kořeny.