Thanos Chrysakis, Ken Slaven, James O‘ Sullivan, Jerry Wigens: Zafiros en el Barro
Aural Terrains (https://www.auralterrains.com)
Přestože je hudba považována za medium jen stěží uchopitelné jazykem, název právě vycházejícího alba Thanose Chrysakise Zafiros en el Barro (Safíry v bahně) na značce Aural Terrains dokládá, jak jazyk může s hudbou koexistovat a vyzdvihovat její projevy. Metafora terénu v názvu tohoto labelu založeného samotným Chrysakisem totiž asociuje nejen proměnlivost a změnu, vrcholy i propady zvukového vlnění, ale také cestu, kterou si každý musí tímto terénem proklestit. A jak již samotný název alba napovídá, pátrání po kráse je vždy ošemetnou záležitostí a to zejména v současném umění, kdy se tak často brak objevuje vedle perly a je tak snadné oba zaměnit.
Tento Řek žijící a tvořící již od roku 1998 v Londýně si získal jméno svými četnými kooperacemi s mnoha britskými muzikanty na volné improvizační scéně i mimo ni, jakožto i svou skladatelskou činností a audiovizuálními instalacemi. Od jeho posledního sólového počinu ΕΚΝΗΨΙΣ [2012] (recenzovaném v His Voice Petrem Studeným) se Zafiros en el Barro posouvá k větší zvukové plasticitě a vydává se cestou komplexnějších elektroakustických souzvuků. K dosažení těchto cílů Chrysakisovi dopomáhají tři zkušení improvizátoři. Jak už je u něho zvykem, Chyraskis ovládá laptop, syntezátor a radio a obstarává tak z velké části elektronickou náplň skladeb. Na housle a celou řadu akustických nástrojů, včetně berimbau, autoharfy a kalimby se představuje Ken Slaven, na klarinet a mandolínu hraje Jerry Wigens a na kytaru hraje James O’Sullivan.
Album tvoří sedm skladeb, čítajících dohromady třiačtyřicet minut, které jsou podle Chrysakisova osvědčeného modelu označeny jen římskými číslicemi. Zvukovou náplní každá z nich spěje k organičnosti, jednotlivé pasáže do sebe samovolně procházejí a zvukové plochy se zajímavě prolínají. Díky otevřenosti celku vůči novým podnětům a snaze nabalovat je na sebe nabývá abstrakce stále novějších rozměrů a podob a celkový hudební projev tak málokdy ustrne. Hned v druhé skladbě se album rozevře naplno a vypustí na posluchače zuřivý roj zvuků, ze kterého lze jen částečně identifikovat brnkání na autoharfu a duté údery na kytaru, připomínající údery do železného kyblíku. Skladba se poté odebere docela odlišnou cestou, zklidní se a nabídne prostor klarinetu, který se plíživými tóny začne vynořovat zpod hávu jemné ambientní elektroniky a nakonec předá štafetu houslím, které se vibratem a glissandy střídavě probouzejí a usínají. V nejdelší, čtrnáctiminutové skladbě alba, označené IV., oba melodické nástroje představí naplno svůj potenciál. Nejdříve se mikrotonální hrou na housle Slaven snaží se zbytkem ansámblu podložit výkřiky Wiggensova klarinetu a O’Sullivanovy kytary, posléze se však Slaven uchýlí k romantizujícím dlouhým tónům hraným vibratem, které však stále v rámci celku působí webernovsky znepokojivě.
Je to právě toto balancování na hranici klišé a odvážných výprav do neznáma, kterým Zafiros en el Barro dostává svému názvu. Zvukové rozpětí alba je skutečně impozantní a kosmopolitně spojená formace se očividně snaží ze svých vlivů vytěžit co nejvíce. Zároveň se však formace nesnaží posluchače nasměrovat k jakémukoliv vrcholu nebo vyzdvihnout určitý motiv, a tudíž zůstává na každém, aby při této čtyřicetitříminutové výpravě objevil svůj vlastní safír.
