Remix, koláž i paralelní realita. Skladatelé reagují na odkaz Erika Satieho.
Tématem právě probíhajícího 18. ročníku mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc 2026 je čas a jeho rozmanité podoby v současné hudební tvorbě. Dramaturgie festivalu představuje široké spektrum přístupů k temporalitě: od hudebních miniatur až po rozsáhlé celovečerní kompozice; od improvizace utvářené v reálném čase po díla reflektující různé časové roviny.
Úvodní koncert se konal v pondělí 26. října 2026 v 19 hodin v barokní Kapli Božího Těla v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci. Nesl název TIME FLASH (Záblesk času), který napovídal, že hudební dění bude v tomto případě soustředěno do krátkých a intenzivních hudebních epizod. Jeho podtitul PEAR-SHAPED TIME (Čas ve tvaru hrušky) zase odkazoval k ikonickému cyklu pro klavír na čtyři ruce Erika Satieho Trois morceaux en forme de poire (Tři kusy ve tvaru hrušky), jenž se stal východiskem celého večera.
Satieho věhlasný cyklus z roku 1903 zaujímá v skladatelově odkazu mimořádné místo. Využívá hudební materiál z jeho starších kompozic, například jednu z Gnossiennes, spojenou s dramatem Le Fils des étoiles (Syn hvězd) Joséphina Péladana, či některé kabaretní skladby. Představuje tak jakési shrnutí principů Satieho dosavadní tvorby, zároveň je odvážným vykročením vpřed. Jak je pro Satieho příznačné, název Trois morceaux en forme de poire je provokativní, poněkud záhadný a chybí mu jednoznačné vysvětlení. Podobně je tomu i s formou cyklu, který má ve skutečnosti sedm částí: samotné tři „hruškovité“ kusy jsou zasazeny mezi Manière de commencement (Jakýsi začátek) a Prolongation du même (Pokračování téhož) na jedné straně a En plus (Návdavek) a Redite (Zopakování) na straně druhé. Ani tím však výjimečnost díla nekončí. Cyklus patří k těm skladbám, díky nimž začal být Satie svými současníky vnímán nikoli jako podivín, ale jako vizionář. Právě jeho poslech měl v roce 1916 Jeanu Cocteauovi vnuknout myšlenku vytvořit balet na Satieho hudbu – záměr, z něhož se nakonec zrodil avantgardní balet Parade z let 1916 až 1917.
V roce 1995, při příležitosti 70. výročí Satieho úmrtí, inicioval skladatel Daniel Matej z obdivu ke Troix morceaux kompoziční projekt v rámci mezinárodního festivalu Večery novej hudby. Vzniklo při něm 25 skladeb soudobých autorů z celého světa, které na Satieho cyklus různými způsoby reagovaly. Všechny následně uvedl klavírista John Tilbury. O třicet let později, u příležitosti 100. výročí Satieho úmrtí, byl projekt obnoven a nově koncipován pro mezinárodní hudební festival Expozice nové hudby pod názvem Morceaux en forme de poire. Ani tím však jeho život neskončil. V interpretaci Ivana Šillera a Tomáše Boroše, kteří spolu tvoří klavírní duo Ensemble Ricercata, se dále rozvíjí a objevuje na domácích i zahraničních pódiích. Program se přitom pokaždé proměňuje a rozrůstá o další premiéry. Olomoucký koncert TIME FLASH tak představoval další kapitolu tohoto otevřeného projektu, který se opakovaně vrací k Satieho hudbě a pokaždé ji nechává rozeznít v nových souvislostech.
S hruškami až do současnosti
Jaký byl tedy PEAR-SHAPED TIME v Olomouci? Různorodý, objevný a podmanivý. V interpretaci dua Ensemble Ricercata také velmi přesvědčivý. Především ukázal, jak rozmanitými způsoby lze na Satieho hudbu reagovat – od přímé práce s jejím materiálem přes zachycení její atmosféry až po volné asociace a osobité kompoziční experimenty.
Jednou z nejzajímavějších rovin večera byla hra s formou a samotnou představou hrušky. Americký skladatel a hudební teoretik James Tenney (1934–2006) reagoval skladbou Three Pages in the Shape of a Pear: In Celebration of Erik Satie (Tři stránky ve tvaru hrušky: Na oslavu Erika Satieho). Její grafická partitura svým uspořádáním evokuje tvar hrušky a převádí tak slovní hříčku přímo do podoby notového zápisu. Jde rovněž o kompozici s otevřenou možností interpretace, kterou lze realizovat nejen na klavíru, ale i na jiných nástrojích.
Představa hrušky stála také na počátku kompoziční práce německého skladatele a molekulárního fyzika Haukeho Hardera (*1963). Jeho diptych Birnen, Bohnen und Speck (Hrušky, fazole a slanina), nazvaný podle jeho oblíbeného severoněmeckého pokrmu, tvoří dvě části věnované Satiemu a skladateli Ernstalbrechtu Stieblerovi. Hudební jazyk Haukeho Hardera je střídmý a soustředí se na jednotlivé intervaly a jejich zvukové vlastnosti. Právě zde se ukazuje nenápadná, ale zajímavá spojnice mezi oběma skladateli: tritonus, k jehož oceňování Hardera podle jeho vlastních slov přivedli právě oni.
Benjamin Kotík (*2001) ve své skladbě Pear (Hruška) převedl tvar hrušky přímo do zvukové podoby. Skladba postupuje od vysokých tónů k hlubším, přičemž zvuková hustota směrem do spodního rejstříku narůstá a vytváří tak jakýsi obraz tohoto ovoce. Tím však spojitost se Satieho cyklem nekončí: Kotík zde pracuje s tónovým materiálem odvozeným z jeho rychlých chromatických motivů. Pozornost poutá také samotné provedení skladby. Jeden z klavíristů hraje na klaviatuře, zatímco druhý rozeznívá struny nástroje pomocí dvou druhů trsátek. Vedle neobvyklé zvukové kombinace se tak projevuje i interpretační flexibilita dua Ensemble Ricercata.
V jiných skladatelských reakcích už obraz hrušky ustupuje do pozadí a hlavním předmětem zájmu se stává hudební materiál pocházející ze Satieho tvorby. Autoři jej různými způsoby rozkládají, přeskupují a zasazují do nových souvislostí. Marek Piaček (*1972) vytvořil ve skladbě Shaky Pears Remix vlastní zpracování původního čtyřručního cyklu do podoby kompozice pro sólový klavír. Hravost, repetitivnost a stírání hranic mezi hudebními žánry, které jsou pro jeho hudbu typické, se tu setkávají s principem uchopení již existujícího díla. Jinou cestou se vydal Jaroslav Šťastný (*1952), tvořící pod pseudonymem Peter Graham. V kompozici Seatrade (selected and transformed details from Trois morceaux en forme de poire), česky vybrané a přeměněné detaily z Tří kusů ve formě hrušky, přistupuje k Satieho skladbě jako k materiálu, z něhož lze vybírat jednotlivé fragmenty a transformovat je. V některých momentech jeho práce připomíná činnost výtvarníka tvořícího koláž: původní prvky zůstávají rozpoznatelné, jejich nové uspořádání jim však dává odlišný význam; jindy s nimi naopak zachází jako s izolovanými elementy. Tři části cyklu opatřil náležitě satirickými názvy: Poire satieologique (Satieologická hruška), Con inteligenza, ma non troppo (Inteligentně, ale ne příliš) a En plus (Návdavek).
S hudebními odkazy a citacemi pracují také Robert Kolář (*1982) a Peter Zagar (*1961), každý ovšem jiným způsobem. Robert Kolář v kompozici The New House (for Erik) (Nový dům pro Erika) na základě motivické podobnosti propojuje Trois morceaux en forme de poire se skotskou písní The New House in St. Peter’s. Volba písně přitom není náhodná – připomíná skotský původ Satieho matky. Une poire supplémentaire (Ještě jedna hruška) Petera Zagara je založena spíše na mikroskopické práci. Z původního cyklu autor vybírá charakteristické kadence a figurace, které proměňuje v nenápadné, jemně ironické připomínky Satieho osobitého humoru.
Zatímco u některých autorů zůstává v centru pozornosti konkrétní motivický materiál, Tomáš Boroš (*1971) se ve skladbě Morceaux – Formes – Poires (Erik Satie’s harmony) zaměřuje na konkrétní složku Satieho tvorby, tentokrát na její harmonický jazyk. Kompozici staví na čtyřech hudebních prvcích, s nimiž oba klavíristé pracují společně či postupně a jejichž různým řazením a kombinováním utvářejí proměnlivou, hravě se transformující hudební strukturu. Miroslav Pudlák (*1961) se oproti tomu pokouší zachytit spíše emocionální stopu, zvláštní nostalgii, kterou v něm Satieho hudba zanechává. Název jeho kompozice Erixations spojuje skladatelovo křestní jméno s jeho proslulými Vexations. Ty jsou známé mimořádným interpretačním požadavkem: podle skladatelových pokynů mají být opakovány 840krát.
Satieho osobnost a její méně známé stránky se staly inspirací pro další kompozice. Piet-Jan van Rossum (*1966) se ve skladbě Messe très courte (Velmi krátká mše) inspiroval Satieho dílem Messe des pauvres (Mše chudých) i jeho pozoruhodným osobním projektem – církví, kterou založil ve svém pařížském bytě a jejíž byl jediným členem. Dvoudílná kompozice tak připomíná duchovní rozměr Satieho osobnosti, který bývá někdy zastíněn jeho pověstí výstředního a nekonvenčního hudebníka. Další tvář Erika Satieho je neodmyslitelně spjata s prostředím pařížských kabaretů a avantgardních scén, stejně jako s humorem a hravostí, s nimiž zpochybňoval tradiční představy o podobě hudebního díla i jeho interpretaci. David Dramm (*1961) pojal svou skladbu Seconda Prima jako částečně vizuální kompozici. Zatímco jeden klavírista interpretuje svůj part, druhý se k němu obrací zády a svůj part pouze předvádí na pomyslném, neviditelném klavíru. Daniel Matej (*1963), který stál už u zrodu původního projektu, zvolil ve skladbě I Tried Them and They Were All Rotten (Zkusil jsem je a všechny byly shnilé) mnohem radikálnější, přímo punkovou odpověď. Jeho přístup navazuje na dadaistické tendence Satieho tvorby a na Matejovo přesvědčení, že Satie byl mezi skladateli své doby snad jediným skutečným dadaistou.
Čas, opakování a proměnlivost hudebního materiálu se staly východiskem několika dalších kompozic. Petr Cígler (*1978) ve skladbě Horizontal Pleasure (Horizontální potěšení) dospívá k radikální redukci: veškeré úvahy nad Satieho cyklem se v ní podle jeho vlastních slov slévají do jediného tónu. Petr Hora (*1981) naproti tomu pracuje s představou dvou souběžných snových světů. V jeho skladbě Different Dream (Jiný sen) do hudební miniatury postupně proniká odlišný snový svět, který narušuje její původní průběh. Jiný druh proměny přináší La Chaconne Aléatoire (Aleatorní chaconna) Františka Chaloupky (*1981). Skladatel v ní propojuje variační princip s ostinátním basem a aleatorními prvky, čímž ponechává výslednou podobu skladby částečně na rozhodnutí interpretů. Martin Burlas (*1955) se ve Freezing (Mrznutí) obrací k poněkud temnější představě: svět se zastavuje a proměňuje v noční můru, přesto kdesi v paralelní realitě stále přetrvává naděje.
Každodenní život francouzského skladatele se stal inspirací pro skladbu Pralentir Michala Nejtka (*1977). Vychází ze Satieho pravidelných pěších cest mezi Arcueil a Paříží. Neustálé opakování stejné trasy, spojené s pozorováním proměňující se krajiny, mohlo podle Michala Nejtka ovlivnit Satieho zálibu v hledání obměn uvnitř opakování. K Satieho životu i jeho tvůrčím postupům se vztahuje také kompozice La maison des quatre cheminées I (Dům se čtyřmi komíny I) Víta Zouhara (*1966). Její název odkazuje k domu v Arcueil, kde Satie žil, samotný hudební materiál však pochází z jedné ze scén Zouharovy opery Pinocchio, vytvořené ve spolupráci s Tomášem Hanzlíkem. Vít Zouhar tak podobně jako Satie ve Trois morceaux en forme de poire sáhl do vlastní starší tvorby a její materiál zasadil do nového kontextu.
Tato pestrá škála reakcí ukazuje, jak živým a inspirativním zdrojem zůstává Satieho hudba i po více než sto letech. Její humor, mysterióznost, nejednoznačnost, záliba v opakování i v překvapování a odmítání konvenčních představ o hudbě se v jednotlivých skladbách proměňují v nové kompoziční podněty. PEAR-SHAPED TIME tak nebyl pouze poctou jednomu skladateli ani defilé jeho hudebních následovníků. Stal se setkáním několika generací skladatelů, kteří Satieho odkaz nepřejímají jako uzavřenou kapitolu hudebních dějin, ale jako otevřený prostor pro vlastní tvorbu.