Minulý týden prošel po dvaatřicáté jazz Hradcem Králové. Přinášíme důkladnou reportáž Heleny Konvalinové a Jana Pudláka.
HELENA: Festival Jazz Goes To Town, již po sedmé v dramaturgii Michala Wróblewského, otevřela v úterý 6. října zpěvačka Lenka Gálisová se svým kvartetem (Ján Rigó/klavír, Martin Kapusník/kontrabas, Martin Kukučka/bicí) ve Východočeském muzeu. Přestože výběr prostoru pro ozvučený kvartet nebyl nejšťastnější, slovenská kapela propojující swingovou tradici s moderními jazzovými tendencemi úspěšně otevřela pětidenní „podivuhodný výlet“, jak sliboval podtitul letošního ročníku.
Ve středu se festival přesunul do Labyrintu divadla Drak, kde vystoupil britský klavírní kvartet Olieho Brice a německý projekt Franka Gratkowského In Cahoots, s hostující saxofonistkou Ingrid Laubrock.
JAN: Olie Brice quartet. Život je složitý.
Britský kontrabasista, skladatel a improvizátor Olie Brice přivezl na festival Jazz Goes To Town nedávno zformovaný kvartet. Sestavu uskupení tvoří tenorsaxofonistka Rachel Musson, klavírista Alexander Hawkins a bubeník Will Glaser. Repertoár kapely sestává z autorských kompozic, které svou strukturou umožňují hráčům přecházet do volně improvizovaných ploch, v nichž vyniká vzájemné hudební sepětí členů kapely, což je dáno jejich dlouholetou spoluprací. Všichni hráči Bricova kvartetu jsou předními osobnostmi britské improvizační a jazzové scény a jejich současný zvuk v tomto kvartetu je zachycen na debutovém albu All It Was z roku 2025. Na Bandcampu se můžeme dočíst, že hudba „vznikla v období silných emocí, kdy se smutek a bolest ze ztráty mého otce proplétaly a splývaly s hrůzou a zoufalstvím nad genocidou v Palestině – život je však složitý a hudba pramení i z radosti a lásky.“ Repertoár kapely na festivalovém koncertě v hradeckém Divadle Drak se skládal převážně ze skladeb z alba, přičemž nálada a celkový dojem z koncertu odpovídal spíše závěrečné části výše uvedené citace.
Kapela zahájila svůj set skladbou Listening intently to raptors nesoucí se ve středně pomalém tempu, kde jako základ funguje kontrabasová linka s četnými dvojhmaty, do níž se vplíží bubeník se swingovým, různě narušovaným a nabourovaným groovem. Tenorsaxofon s klavírem mají pak prostor pro otevřená sóla. Začátek koncertu měl vskutku velmi svěží nádech a posluchač si mohl užít energickou pulzaci vznikající souhrou Olieho Brice a Willa Glasera. První skladba je zkomponována s dedikací skvělému basistovi Johnu Lindbergovi a její název, jak se můžeme dočíst na Bandcampu, vychází z e-mailové korespondence, kterou Brice vedl s Lindbergem během lockdownu v době pandemie covidu.
Po druhé skladbě, která byla spíše baladického rázu, zazněla kompozice And We Dance on the Firm Earth založená na chytlavém groovu. Zde se výrazněji projevil zejména klavírista Alexander Hawkins, který zde ve své hře kombinoval tradičnější prvky à la McCoy Tyner a prvky více odkazující na free jazz Cecila Taylora. Následovala další skladba After a break, která je podle Briceových slov ovlivněná poslechem Steva Lacyho a byla zkomponována po dlouhém období tvůrčí krize. Stěžejním koncepčním prvkem zde bylo rozdělení kvartetu do dvou duetů (klavír se saxofonem a kontrabas s bicími) a jejich vzájemné střídání.
Celkové vyznění koncertu bylo veskrze povedené. Saxofonistka Rachel Musson se nebojí výrazově vypjatých poloh, přičemž jakožto sólistka na sebe neupoutává pozornost více, než by bylo zdrávo, a tak celá kapela funguje jako vyvážený celek.
In Cahoots feat. Ingrid Laubrock. Úderná improvizační disco party.
Druhý středeční koncert festivalu Jazz Goes To Town se nesl ve zcela odlišném duchu. Pětičlenná formace německého saxofonisty Franka Gratkowského předvedla nekompromisní soudobou improvizační avantgardu plnou gejzírů tónových řad, precizních groovů, ale také minimalistických až meditativních ploch. Původní kvartet s názvem Gratkowski / Zoubek / Landfermann / Mahnig se po vydání debutového alba Torbid Daylight přejmenoval na In Cahoots a kromě této změny ještě došlo na časté rozšiřování obsazení na kvintet. Na festivalovém koncertu tedy hráli v sestavě Frank Gratkowski (dřevěné dechové nástroje a kompozice), Ingrid Laubrock (tenorový a sopránový saxofon), Philip Zoubek (klavír, syntezátor), Robert Landfermann (Kontrabas), Dominik Mahnig (bicí).
Začátek koncertu otevřela úderná kolektivní improvizace, která záhy přešla do první kompozice založené na bicím groovu a na rotaci tónové řady, která zde fungovala jako téma. Podobný princip bylo možné vysledovat v následující skladbě Madeleines. Zde předvedl Gratkowski živelné sólo na basklarinet, pozoruhodně ho přitom doprovázel klavírista Philip Zoubek.
Další skladba působila více jako témbrová kolektivní improvizace. Zoubek používal svůj syntezátor jako přidanou barvu ke klavíru, zatímco bubeník se chopil fléten. Skladba pracovala s konceptem prolínání dlouhých souzvuků a zvukově tak připomínala některé skladby Mortona Feldmana. Z ukolébávající meditativní plochy se však prudce přešlo do další části koncertu, kdy na udávané signály Gratkowského musel každý z hráčů zahrát tvrdý úder na svůj nástroj do úplného ticha. Publikum bylo tímto náhlým přechodem tak zmateno, že začalo tleskat. Gratkowski ale nadále udával signály, které se postupně zkracovaly a při každém dalším pokynu mohli hudebníci zahrát více a více úderů. Pomalým nabalováním se tak vytvořil nový groove, vyznívající skoro jako disco párty. Saxofony na něj navázaly společným sólem, jímž dovedly celý koncert do dynamického vrcholu. Vytvořený tlak odtud přešel v rozpad a zcela volnou improvizaci. Zde byla na publikum nastražena další past, neboť Gratkowski burácející kapelu gestem utnul, avšak do nastalého ticha zůstaly saxofony viset s drženými tichými tóny, čehož si publikum nevšimlo a začalo opět tleskat dřív, než mělo.
Mezitím už se rozvíjela další gradační plocha založená na barevné kombinaci flétny, sopránky a vysokých flažoletů kontrabasu. Brzy na to, už v novém rytmickém patternu, zahrála výborné sólo Ingrid Laubrock, které kvůli špatnému nazvučení bylo bohužel sotva slyšet. Po Laubrock si dal ještě šílenější sólo Gratkowski, tentokrát na altku. Následovaly jazzovější skladba Jumping jack a extatická kompozice Epitasis založená na rychlém freejazzovém tématu hraném unisono celým bandem. I nyní se odehrála další divoká sóla saxofonů.
Celý koncert kapela zakončila smířlivou, jemnou až minimalistickou písní s folkovým nádechem. Gratkowski celý koncert průběžně uváděl, přičemž své komentáře obohacoval o různé vtípky a žertíky. Z mého pohledu se jednalo o jeden z nejlepších koncertů z letošního ročníku vůbec.
HELENA: Tichá potní lázeň a rozprašování tradic.
Doprovodný program zahrnoval čtvrteční (a v sobotu se opakující) site-specific performance až zvukovou instalaci pražského projektu Prague Quiet Music Collective, která se odehrála v hradeckém Nuuku, kulturní sauně a osvěžovně sídlící uprostřed ničeho po boku Labe. Člen PQMC, multiinstrumentalista Ian Mikyska, přichystal hudbu pro saunu, řeku, louku a oheň. Společně s kontrabasistou Luanem Gonçalvesem a houslistou Milanem Kárníkem Jakešem doprovázeli saunování a odpočinek krátkými hudebními výstupy rozprostřenými po celém areálu. Hudba zněla i v samotné sauně prostřednictvím zpěvu či fléten, ale i reproduktoru přitisknutého na sklo sauny, které rozvibrovávalo její stěny, nefigurovalo však tolik v samotném prostoru potní lázně. Hudebníci se plavili na pramičce kolem břehu, ve kterém se doutnající lidé ochlazovali, a performovali kolem ohniště, u kterého na lehátkách záda doutnajících lidí pookřávaly. Celá akce trvala dvě hodiny a na rozdíl od běžného koncertu zde nebylo nutné věnovat hudbě nepřetržitou pozornost. Mohla se stát událostí, za kterou se člověk vydal, ale také zvukem, který ho zastihl při odpočinku nebo cestou k řece. Posluchač si tak sám určoval, jak blízko hudbě chce být a jak dlouho jí bude naslouchat. Do divadla Drak se pak před večerním koncertem přesunula skupinka červených hlav s mokrými vlasy. Doutnání tím neskončilo.
V divadle večer pokračoval opět dvěma, vcelku kontrastními, sety. Newyorské trio kontrabasisty Maxe Johnsona převzalo štafetu průvodce na podivuhodném výletě. Jeho walking, running, jumping bass udávala směr, zatímco tenorsaxofon Nety Raanan vstupoval do dialogu s rytmem, výrazně akcentovaným bubenicí Elizou Salem. Těžiště hudby tak neleželo ani tolik v melodické lince, jako v harmonii, rytmickém pohybu a tvaru celého zvuku. Set přinesl pět hravých a jazzovou tradicí inspirovaných skladeb alba I’ll see you again. Hudba to byla svěží, a pořád to byl ještě jazz.
Absolute Pinnacle of a Human Achievement dánského klavíristy Jeppeho Zeeberga se naopak od jazzové tradice rozprašoval do všech možných směrů. Zeeberg kolážovitě pracuje s různými žánry a estetikami, od německého romantismu přes fraškoidní sentimentalitu, jazz fusion a skronk, až k avantgardním přístupům současného performativního umění. V závěru vystoupení, po sólovém přednesu Schubertovy Jarní víry op. 20, kvartet performoval kompozice od skladatelů spojených převážně s hnutím Fluxus. La Monte Youngovu Composition 1960 hrál baskytarista Casper Nyvang Rask, Orange Event Number 7 Bengta af Klintberga, přičemž kytarista Henrik Olsson přežvykoval špenátový košíček z hradeckého bistra Bazalka, dále zazněla skladba George Brechta For a Drummer, která nutila zaskakujícího bubeníka Thomase Eilera bubnovat růžemi na ukradenou tašku novináře z publika, nebo kompozice Roberta Wattse Two Inches, v rámci které Jeppe Zeeberg oblepil celé hlediště lepící páskou. Hudebníci tak protrhali hranice mezi bezpečným hledištěm a jasně nasvíceným jevištěm, na které se nakonec vrátili odehrát poslední čtyři písničky. Na koncertě Absolutního vrcholu lidského úsilí jsem si připadala jako na vánočních oslavách s rodinou, kdy mi vanilka leze ušima, topím se v kapří polévce, všude křičí děti a děda chce, abych se smála jeho vtipům. Je mi trochu špatně, ale stejně se na to zas za rok budu těšit.
V pátek festival divadlo Drak opustil a přesunul se do galerie Petrof na koncert Kristiny Barty a následně do Bio Central na nový projekt Marcela Bárty.
JAN: Kristina Barta’s Red Landscape. Mateřství v jazzovém hávu.
Současný projekt Red Landscape jazzové klavíristky Kristiny Barty byl letošním velvyslancem moderně mainstreamového jazzu na festivalu Jazz Goes To Town. Jak vyplývá z tohoto textu, dramaturgie JGTT dává v posledních letech více prostoru avantgardnějším směrům. Festival však nechce být uzavřenou platformou, na kterou by postupně mohla zanevřít ta část společnosti, která trvá na přítomnosti tonality a standardní formy v hudbě.
Kristina Barta je na současné jazzové scéně jednou z nejproduktivnějších osobností, která má pevný background jak v mainstreamovém jazzu, tak i v jiných žánrech populární hudby, ale i ve vážné hudbě. Páteční festivalový koncert se konal v krásném prostředí sálu Petrof Gallery s výzdobou ze samých klavírů a pianin. Jistou slabinou tohoto sálu jsou prosklené stěny, jejichž vliv na akustiku znemožňuje nazvučit jazzovou kapelu tak, aby zněla zřetelně jako v jazzovém klubu či jiném koncertním prostoru.
Repertoár koncertu sestával téměř výhradně ze skladeb z posledního alba Red Landscape a kapela jej zahrála v brilantní sestavě Kristina Barta (klavír), Petra Brabencová (zpěv), Jan Kyncl (tenorsaxofon), Peter Korman (kontrabas), Marek Urbánek (bicí). V průběhu večera se Barta rozhovořila o hudebních tématech i o aspektech toho, jak mateřství zasahuje do její tvorby. Umělkyně také pochválila kvalitu nástroje Petrof, který měla na koncertě k dispozici.
První skladba na programu byla Insight the Monastery, kterou Barta zkomponovala pro svou dceru. Po úvodní části postavené na klavíru a zpěvu přešla kapela do groovu, aby se následně mohl představit se svým krásně vygradovaným sólem saxofonista Jan Kyncl. Následovala aranž ukrajinské lidové písně s názvem Nese Hal’a Vodu s procítěným vstupem kontrabasisty Petera Kormana i bicisty Marka Urbánka.
Autorská aranž písně Modlitba pro Martu, která zazněla posléze, dle slov Barty několik let ležela v šuplíku, aby tam počkala na svůj čas, který přišel s natáčením alba Red Landscape. Píseň klavíristka uvedla slovy, že jde o známý hit v „jazzovém hávu“. Melodie zůstala zachována, byla však obohacena o drobné reharmonizace, rytmické záseky okolo melodických center a o saxofonové výplně.
Poté zazněla další energická kompozice v lichém sedmidobém metru, kde bylo možné obdivovat kreativně precizní hru bubeníka Marka Urbánka. Když se skladba dostala do svého vrcholu, přišel náhlý dynamický propad, který dal prostor pro poutavé vokální sólo Petry Brabencové.
Předposlední skladbou byla norská píseň Komme Deg Ut, kde jsme po klavírním a zpívaném intru mohli obdivovat nádhernou hru smyčcem Petera Kormana, což nebývá v kontextu jazzových kapel zdaleka samozřejmé. Koncert uzavřela píseň více popového charakteru s názvem Virgin in Berlin z předchozího alba Love and Passion. Jednalo se o dojemný závěr celého koncertu, který byl z dramaturgického hlediska strukturován velmi působivě.
Marcel Bárta & Die Clique. Gradace k extázi.
Světová premiéra nových skladeb v nové sestavě. Tak by se dal charakterizovat koncert čerstvého uskupení saxofonisty, klarinetisty, skladatele, improvizátora a výtvarníka Marcela Bárty, který se v pátek odehrál v hradeckém kině Bio Central. Po vydání orchestrálního alba Episodes from the Spinning Ball, jednoho z nejlepších českých jazzových alb za poslední dekádu, které vzniklo v součinnosti se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, se Bárta rozhodl vytvořit nový projekt právě z muzikantů, které si přizval na Episodes jako jakési jazzové jádro, které je obaleno orchestrem. Konkrétně jde o sestavu Štěpán Janoušek (trombon), Vojtěch Procházka (klavír a syntezátory), Miloš Klápště (kontrabas) a Jan Chalupa (bicí). Pro festivalový koncert zkomponoval Bárta nový repertoár.
Již z prvních tónů šel mráz po zádech. Skladba Noc na zemi započala drženými a přerušovanými a hrubě znějícími tóny v dechách na pozadí ostinatního proudu syntezátorových tónů. Následně pak po improvizační komunikaci saxofonu a trombonu přešla skladba do přísného, tedy opravdu skvělého groovu bicích, nad nímž hrály dechy téma v terciích.
Další úsek skladby se od země oddálil, když Vojtěch Procházka rozehrál jakousi kosmickou pasáž na syntezátory. Zklidnění bylo jen předzvěstí dalšího, mnohem energičtějšího sóla trombonu ústícího do nového groovu. Procházka tu přešel k drzé hře na akustický klavír. Skladba se pak přelila do otevřené improvizační komunikace celého bandu, z čehož se opět vynořilo úvodní ostinato v klavíru a mohlo tak dojít k repríze úvodní části.
Quasi walking bas v unisonu se syntezátory, „air tones“ na trombon, mingusovská témata v dechách, kontrabasové flažolety, další kosmické pasáže i bravurní sóla včetně toho Bártova na tenorsaxofon. To vše se odvíjelo i v dalších kompozicích Jako zvíře, 41 °C (inspirovaná létem 2026) a Konečně jasno. Celý koncert se nesl v duchu divokých improvizací a groovů. Bárta místy ječel na klarinet. Štěpán Janoušek používal efekt, který mu umožňoval hrát na trombon v paralelním dvojhlasu. Procházka v průběhu střídání nástrojů přešel k sólu, při kterém hrál jednou rukou na syntezátor a druhou na klavír. Když už nebylo možné představit si další gradaci, přišla ještě větší extáze.
Přišly i kontrasty a uklidnění v podobě interlude na syntezátor, kde převládaly intervaly tercie hrané na příjemný pad. Odkudsi se zpřítominila melodie v kontrabasu, kterou pak členové kapely něžně zapískali. Závěr koncertu se nesl ve znamení veselého groovu a vtipného melodického tématu. Coda pak přinesla synťákovou plochu snového charakteru, která se vytratila do fade outu. Publikem vytleskaný přídavek odstartoval Vojtěch Procházka sólovým monkovským úvodem, z čehož se pak nástupem bicích stal pulzující groove, do něhož dechy improvizovaly dixielandovým stylem.
Bezesporu jeden z vrcholů letošního ročníku.
HELENA: Sobotní doutnající návštěvníky čekala další tři vystoupení, a to trio Doroty Barové ve Sboru kněze Ambrože a dvě vrcholná vystoupení v sále kina Central.
JAN: BRIQUE. Něžné úhozy nejen rukama.
Závěr pátečního večera patřil kapele BRIQUE. Tato formace složená z hráčů z různých zemí Evropy usazených v současné době v Paříži předvedla v hradeckém kině Bio Central strhující výstup plný nečekaných zvratů, lyrických ploch i teatrálních prvků. Kvartet ve složení Bianca Iannuzzi (zpěv), Eve Risser (klavír), Luc Ex (elektroakustická baskytara), Francesco Pastacaldi (bicí) se na festivalové publikum vrhl divokým improvizačním intrem, které však záhy nečekaně přerušil a přešel do groovové plochy, kde mohla zpěvačka Bianca Iannuzzi předvést kousek ze své široké zásoby různých vokálních technik (glisanda, skřípění, operní zpěv, punkový zpěv, zpěvomluva apod.). Na celou kapelu byl krásný pohled zejména po stránce zvoleného oblečení, které podporovalo rozverný charakter některých kompozic.
V druhé písni nastal technický problém s odposlechy na podiu, což kapelu přimělo přestat hrát a vyžádat si u zvukařů okamžité řešení. Po chvilce napětí v sále se závadu podařilo odstranit a kapela neprodleně pokračovala v koncertu se stejným nasazením, jako by se nechumelilo. Nejen v této vypjaté chvíli, nýbrž i v průběhu celého koncertu se klavíristka Eve Risser úspěšně pouštěla do role bavičky. Klavíristka si v této kapele vystačí s akustickým klavírem bez elektroniky či syntezátorů, avšak zvukové možnosti nástroje obohacuje o preparaci klavírních strun. V improvizacích v kapelních kompozicích se s tím příliš nemaže a pojímá je velmi přímočaře, což perfektně zapadá do celkového zvuku kapely, jehož důležitým prvkem je souhra Luca Exe a Francesca Pastacaldiho.
Netradiční byl výběr textů. Nemuseli jsme poslouchat témata zpívaná na vokály, jak to často bývá u mainstreamových jazzových projektů, nýbrž jsme mohli vyslechnout texty různých autorů v různých jazycích.
Jak postupoval koncert do další fáze, narůstala intenzita teatrálních prvků. Ještě nikdy jsem na živém koncertě neviděl klavírní úhoz zadkem, děkuji Eve Risser za tuto zkušenost. Zároveň nám však také dokázala, že je schopna i velmi něžné klavírní hry v sólovém intru jedné ze skladeb. Ale i zde se projevila její komický talent ve chvíli, kdy se jí již nechtělo některé tóny zahrát, a tak je zazpívala.
Některé skladby ze setu měly tu a tam kabaretový nádech či časté přechody do vyloženě rockového přístupu s neuvěřitelně precizní hrou bubeníka Francesca Pastacaldiho. Pak začala zpěvačka provolávat „You saved me, you should remember me“ s lehce tupým podtónem v dikci jednotlivých slov. Zřejmě šlo o parodii na afekt některých popových zpěvaček, v tomto případě dotažený do extrému. Biancu Iannuzzi v té chvíli doprovázel groove v preparovaných strunách klavíru. Ocenil jsem zde práci s absurditou v kombinování stylotvorných prvků.
Velmi nečekaným momentem bylo, když se klavíristka chopila příčné flétny a ukázalo se, že i na ni hraje skvěle, i když se při tom prochází sálem a fyzicky doráží na posluchače. Ne všechny kompozice byly nutně koncipovány jako energický tlak. Během koncertu zazněla i celá řada lyrických a meditativních úseků. Vedle značného prostoru pro volnou improvizaci mají kompozice kapely Brique propracované formy. Práce s výstavbou setu je také poutavá a stejně jako v případě Bártovy sestavy i členové BRIQUE dokázali poskočit o jeden level intenzity výše, než se zdálo možné. „Extrémní bomba“, říkají moje poznámky.
Dorota Barová Trio. Kostelní kolébání.
Sobotní večer na festivalu Jazz Goes To Town zahájila v kostele Sboru kněze Ambrože zpěvačka, skladatelka a violoncellistka Dorota Barová se svým triem. Miloš Klápště na basovou kytaru a syntezátory společně s Miroslavem Chyškou na kytaru vytvářeli subtilní doprovod pro Barové zpěv, který se linul kostelní akustikou a vytvářel snové, meditativní zvukové prostředí, v němž se mohl posluchač příjemně uvelebit.
Zazněla celá řada písní z různých alb na české i polské texty, namátkově například Dotyk, Wspomnienia, Taniec, Píseň pro Mi, Jarní snění, Na chvíli.
Významnou roli v celkovém tvaru hudby tohoto tria hraje univerzální talent Miloše Klápštěho, který obstarává basové linky, celkový groove kapely, syntezátorové melodické vyhrávky i barevné zvukové plochy a do toho všeho ještě zpívá druhé hlasy. Dorota Barová pak kromě violoncella používá také looper, do něhož si nahrává smyčky jako zvukový podklad pro další vývoj písní.
Hudba Doroty Barové na tomto koncertě vyzněla jako velmi jemná, křehká, průzračná, kolébavá, intimní a vlídná. Kostelní akustika jí nemohla v žádném případě ublížit, ba naopak.
Amado/Cleaver/Banner. Ukaž srdce!
Závěrečný večer festivalu Jazz Goes To Town v hradeckém kině Bio Central otevřela formace Rodrigo Amado (tenorsaxofon), James Banner (kontrabas) a Gerald Cleaver (bicí). Původně mělo jít o vrchol celého festivalu v druhé půli večera, avšak dramaturgie festivalu se musela nečekaně změnit, když dorazila zpráva o stonání slavné francouzské kontrabasistky Joëlle Léandre, která měla s tímto triem vystoupit. Koncert se pak podařilo zachránit britským kontrabasistou Jamesem Bannerem, který stihl do Hradce Králové přijet.
Uznávaného bubeníka Geralda Cleavera známe například jako dlouholetého spoluhráče klavíristy Craiga Taborna. Jeho všestranný záběr sahá do oblastí od volné improvizace, avantgardního jazzu až po modern mainstream jazz. O to více pak bylo zarážející, že festivalový koncert se chvílemi nesl v trochu problematickém duchu, což mohlo být dáno i skutečností, že nehráli v původně zamýšlené sestavě.
Hned samotný začátek koncertu byl kontroverzní, neboť Cleaver začal publikum roztleskávat, jako kdyby šlo o rockový open air. Do intimního potemnělého prostředí kina Bio Central se to absolutně nehodilo. Nejprve publikum Cleaver nutil tleskat čtvrťové noty v pomalém tempu, do čehož kapela rozjela svůj set, ale moc se to nepojilo. Když Cleaver udal změnu v tleskání, publikum už ho nenásledovalo. Cleaver však trval na svém a dále je burcoval k rytmickému doprovodu. Po první skladbě vstal a začal patetickým hlasem provolávat věty jako „show me your heart“, „where is your heart“, „it’s not a show, it’s not for me, it’s for you“. Možná měl pocit, že publikum je chladné a nevrací mu dostatečně vynaloženou energii, výsledkem byl trochu nadbytečný scénický prvek.
Koncert pak přešel do své další fáze, kdy Cleaver rozjel na bicí nový groove a mohli jsme vyslechnout téma následující skladby v podání Rodriga Amada. Koncert byl doprovázen světelnou show, která působila spíše rušivým dojmem (nebylo to během festivalu poprvé). Po hudební stránce jsme se zde dočkali prvního dynamického vrcholu koncertu. Amado v dlouhém saxofonovém sóle přecházel z free jazzového jazyka do postbopového sóla. To se neslo v jedné rovině intenzity, což vytvářelo až jakýsi rituální nádech. Ze strany Cleavera pak probíhaly četné metrické modulace do nových temp a jiných groovů, mezi nimiž volně přecházel. Po této skladbě se opět zvedl a provolával, jestli „to cítíme v srdci“.
Zbytek koncertu se nesl v podobném duchu. Trio pracovalo s konceptem postupného přecházení z jednoho pásma do druhého. Změny přicházely zejména ze strany Geralda Cleavera pomocí metrických modulací, avšak jeden z hráčů vždy pokračoval v tom, co do té chvíle hrál. Takto se jednotlivá pásma postupně přelévala a vytvářela nepřetržitý gejzír hudby.
Naprosto strhující výkon předvedl saxofonista Rodrigo Amado, který v podstatě celý koncert dokázal hrát ve skoro nepřetržitém tlaku. Chvílemi se mi tento přístup zdál příliš sólistický vzhledem k tomu, co hrála rytmika. Saxofon mohl podle mě být více součástí fungujícího stroječku, který vytvářel Cleaver s Bannerem, ale možná šlo o snahu pojmout trio jako polyfonii nezávislých vrstev. Ať už byl záměr jakýkoli, celá řada muzikantů přítomných v publiku přiznávala určitý pocit únavy ze zvolené koncepce tohoto tria. Přesto je třeba ocenit prvky nekompromisního přístupu, který hudebníci zvolili.
HELENA: V průběhu festivalu Hradcem fermentovala tradiční otázka, co je vlastně ještě jazz. Dramaturgie Michala Wróblewského na ni nenabídla jednoznačnou odpověď, ale sérii hudebních zážitků od hudby opřené o jazzovou tradici až po koncerty rozpouštějící se v konceptuální performance či zvukový experiment. Wróblewski dokázal v rámci pěti dnů nabídnout hudbu přístupnou jazzovým nováčkům, i formy, jež testují hranice samotného koncertu. Dramaturgie se také postupem času džunglovatí, a posouvá tak práh posluchačovy tolerance a touhy. Navíc se úspěšně vyhýbá takzvaným klobásovým večírkům a vyhledává genderově inkluzivní uskupení. Přestože byly ženy stále v menšině, v tak maskulinním prostředí, jako je jazz, bylo příjemné vidět alespoň nějaké zastoupení hudebnic. Nejdůležitějšími ženami festivalu jsou však bezpochyby Barbora Hodonická, ředitelka festivalu, a Barbora Maksymovová, vedoucí produkce, které bylo možno během festivalového týdne slyšet povzdychovat v koutcích hradeckých venues, a spolu s produkcí, PR a technickým týmem pod vedením Zdeňka Charváta vyloučily obávanou derniéru festivalu.
