The Necks: Open
Rer Megacorp (www.rermegacorp.com , www.thenecks.com/presskit)
Sedmnácté (na ReR jedenácté) album australského tria The Necks přináší víc než hodinovou titulní skladbu, která plyne jako do široka rozlitá řeka ústící v různá slepá ramena a tůně, kde se onen pomalu se valící tok občas zastaví v bezčasí. Převážně nerepetitivní minimalismus se z hladiny temných vod s jemně se vzdouvajícími vlnami potápí do temných hlubin a v pomalých bublajících vírech se vrací zpátky až do zcela otevřeného prostoru. Je to těžkotonážní romantismus se stopovými ozvěnami neortodoxního progrocku. Lyrickou stránku vytváří především piáno klávesisty Chrise Abrahamse, ale i cinkání bubeníka Tonyho Bucka, zatímco basista Lloyd Swanton umocňuje jakousi pozitivní dekadentnost, nikoliv ve smyslu odštěpení ale naopak dostředné koncentrace.
Monolit složený z přehršle makro i mikro částic a útvarů, jenž vnikl během několika dnů ve studiu bez předem promyšlené koncepce, ale přesto má velice organickou strukturu. Na rozdíl od „klasické“ free improvisation, kde je mnohdy symbióza daná především okamžitým souzněním muzikantů, kteří se leckdy sešli třeba i poprvé v životě, je tady jednoznačně znát dlouholeté soužití téhle trojky, jež je schopna vytvářet subharmonické oblouky non plus ultra. Jednotlivé figury se zde splétají jako na mechanickém tkalcovském stavu, který je propojen s elektronickými přístroji jnejnovější doby, a do všeho se ještě míchají spojující mezičlánky, například ve „varhanních“ plochách, brnící, vibrující, dunící, břinkavé, vzdušné i ztlakované. Tahle hudba si hraje se specifickou škálou barevných odstínů od kobaltové modři přes stříbročernou, šedavohnědou až po korodující zlatou. Zcela emotivní záležitost plná nádherných hudebních oxymoronů, jež nejsou jen zhroucením paradigmatu, ale naopak vytvářejí nové vzorce.
Název Open je zcela signifikantní stejně jako minimalistický obal, kde sice světlešedé kontrapunktuje kanárková žluť, ale právě ona dodává celému opusu navíc zvláštně optimistický okřídlený rozměr.
