Když jsem tady před třemi roky hodnotil album Thumbscrew (zde), ocenil jsem hráčské mistrovství tria, ale zároveň jsem se pozastavil nad faktem, že jeho členové zamítli improvizaci a každý z nich přišel s vlastními skladbami. To trvá i na albu Convallaria, jenomže kytaristka Mary Halvorson, kontrabasista Michael Formanek a hráč na bicí Tomas Fujivara se v prodlevě mezi nahráváním sblížili natolik, že jejich kompozice (3 od Halvorson, 3 od Fujivary a 5 od Formaneka) jsou si bližší, až obdobné, že počítají se specifickým kumštovnictvím kolegů. Dokládá to i Formanek: „Byli jsme pořád spolu, pracovali jsme na té muzice den co den.“
Rozverně a zároveň hloubavě vyznívá hned vstupní Cleome, stabilizované a proťukávané jemnou, až romantizující kytarou s rozvažující a polarizující basou a hromobitnými, téměř displastizujícími bicími. Napaškální odbíjenost odsekávaně neutrhačných, zato zvýrazněně vrtulných bicích prochvívá Barn Fire Slum Brew, vyhlédá do rozkochaně ohnivé a definitivňující melodičnosti kytary a přespřekážově proudného basování, vše tu pulzuje a vře a závratňuje a mobilizuje (se). Rozemlatné bicí s obepínavou kytarou, vždy znovu neúhybně rozeznívanou, a tvrdošíjně dohutňujícím kontrabasem se províjí Sampsonian Rhythms, je to trojité semknutostní zakleňování a zaklínání. Trigger náleží především průdyšně vhloubivé a vynořivě rozevíravé base, průklestně odvážnivé, výrosné i hroudné, která téma rozbalamucuje, nicméně svůj podíl si vynutí vymykavá, vznášivě zábludná kytara i rozkolesněné a sesypavé bicí. Děj se tu sesumírovává s bludnou bloudivostí a mátožnou výdržností výtržností a rozkošacuje se do srostitého rozpolohování, zvýlučněného rozvzlykanou kytarou a podpražcovaného bicími. Zneklidněné rozcupování, rozhoroucněně chvějivé a spějící až do třaslavostního rozdmýchávání a náložení, charakterizuje Screaming Piha, celek je nabalivý a hned zase rozvalivý, přehršlivě přílivňující a zaskočivě burcující – zejména díky vzpruzeným bicím, které proklonovávají celé to vzrušené rušnění. Odhadivá kytara s podvozkem bicích se nasouvá do ústřední skladby Convallaria a líčivě prokombinovává následné výdržně výtržňující prodialogizování s rozkotávavě záběžnými a vrtošivě umanutými bicími. Všichni tři si ztotožnivě zaokolkují, zarepetují a zezáhadňují téma. Basa je na okamžik podrží, ale pak se vyčlení do vlastní verze, promoudřele vyhýbavé a zásmušně prekérňující, dokud se lebedivá kytara z tohoto začarovaného kruhu nevybloumá a nevyparádí. Ale to už se přesypně rozchroumává Tail of the Sad Dog, výmykově rozcválaný i obkročně zabluzovaný a zase zabíhavě žejbrující. Je vycouváván do omamně navodivé sbíhavosti se zámlatnými bicími a neústupně prodernou kytarou, proměnlivě spádnou i záludnou. Celková motivická repetitivnost je nepřeryvná, bezpřestávková, dokud muzikanti nepřehodí výhybku z úprku do odpočívání (či spočívání). Vypočítavá basa v nedlouhém exkurzu otevírá několikero dveří do děje The Cardinal and the Weathervane, načež kytara vděčně převezme dějetvornost s podharašením bicích, a ti dva s rozdivenou přesvědčivostí vyhmatávají další následné zlomy od chvatné virválnosti do poklidného vylíčení tématu, aby se postupně opětovně proklonily do ráznosti. Prohmatávavě vytočivá kytara se zvučným gardedámováním basy se dobírá do lehkonohé tanečnosti následného Danse Insensé, což se děje za kibicování promlacenostního ždibkování perkusí. Celé to třepetavé drůbkování a rumplování je koketně pableskující a prozvučně zrůzňované. Jenže je to kontrabas, který vysondovává Spron Ahead, je uvážlivě kormutný a rozeberně vyhlédavý, s vévodivě záběrným rozpolohováním, a když si přizve rozdmýchávanou kytaru, předjarně naznačivou, a vicherně povětrné bicí, tyto dva přizvanci společně odkrývají rozlohu „příběhu“, klestí si jím cestu a zdůvěrňují ho, což doprohmatá zábojně záskočná basa, propínavě záhledná. Toto zdůraznivě vehementňující trojpropojení následně nabídne jemnou a vděčnou excitaci. Závěrečné Inevitable poskytne dostatečný prostor pro meditativní kytaru, probíravě spádnou a rozmazlivě prodychtěnou, střídající poklidnou souměrnost s výhybkující záletností i sdělnou vypočítavostí a vyviklávanou propojností. Když pak basa její sólování podtrhne a zdůvodní, a tím zprostředkuje další návaznost, střídají se nástroje s hladivou nonšalancí až do konečného roztracena.
Co dodat? Je nabíledni, že tu jde – znásobeně ještě proti debutu – o mistrné ovládání nástrojů, vzájemné porozumění hudebníků i o úctu jednoho k druhému. A to přechází rovněž na posluchače celé této nápadité seance, nahrané v Pittsburghu, mixované a masterované v Brooklynu. Convallaria věru stojí za opakovaný poslech.
P.S.: Ostatně můžete si je poslechnout už v pondělí 27. března 2017 od 22:30 na rozhlasové stanici Vltava v pořadu Sonda do tvorby tria Thumbscrew v rámci pravidelného cyklu Petra Slabého, Svět jiné hudby.
Thumbscrew: Convallaria
Cuneiform (www.cuneiformrecords.com)