Ensemble Terrible, Katedra skladby HAMU, houslistka Tereza Horáková a cembalista Jiří Havrlant. A spousta skladatelek a skladatelů.
První asociace k podzimu? Koncerty, koncerty, koncerty. Grantová politika společně s vhodným obdobím mezi prázdninami a Vánoci tradičně generuje desítky projektů v říjnových a listopadových dnech. Vedle velkých festivalů i očekávaných headlinerů celé podzimní sezóny se toho nejvíc děje pokoutně, na lokálně známých prknech divadel, kostelů a škol.
Na přelomu října a listopadu, těsně před tím, než mě na týden vyřadila z provozu angína (moje dilema, jestli zajít 6. listopadu na Orchestr Berg, Jack Quartet nebo SOČR, tak za mě vyřešila nemoc), jsem navštívil tři nenápadné koncerty v režii nejmladší generace. Všechna představení spojovaly nové skladby pro akustické nástroje, ale v jednotlivostech se od sebe výrazně lišila.
Rozpustilost i intimita. Koncert Terezy Horákové a Jiřího Havrlanta
Projekt Šest na pětce letos odstartoval violista a hudebním manažer Jakub Šandera ve spolupráci s Komunitním prostorem Smíchov. V příjemném a nepříliš známém prostoru evangelického kostela naplánoval absolvent hudební produkce z HAMU šest komorních koncertů. V pořadí třetí patřil 27. října houslistce Tereze Horákové a cembalistovi Jiřímu Havrlantovi.
Havrlant se úspěšně věnuje historicky poučené interpretaci, za cembalem seděl při hostování s leckterým HIP souborem. Na koncertě suverénně zahrál vedle doprovodných partů také fugu od Bacha syna (Wilhelma Friedemanna) a z novějších skladeb Ligetiho známý Hungarian Rock. Havrlant má na repertoáru také pozoruhodného Jana Rychlíka (1916-1964) či Jiřího Gemrota. Teď se s Horákovou rozhodl jít ještě o krok dál: Společně si pro tuto ne zcela běžnou nástrojovou kombinaci objednali dvě nové skladby.
Horáková se fanouškům české soudobé kompozice představila už ve svých 12 letech jako sólistka úspěšné skladby Modrá – čistá a křehká Ondřeje Štochla. V nedávné době jste ji mohli slyšet na Ostravských dnech, kterak hraje hudbu Pavla Zemka Nováka, pravidelně vystupuje v Praze a teď díky studiím i v Drážďanech. Ucelený interpretační názor si vybudovala i na hudbu historickou, což společně s Havrlantem potvrdila v interpretaci barokní Sonáty F dur od Heinricha Bibera či ve skladebně upovídané a hráčsky nevděčně napsané sonátě od Daria Milhauda. Ať už hraje cokoliv, přístup Terezy Horákové se vyznačuje nakažlivou radostí z hudby a lehkostí projevu. Při naslouchání její interpretaci tak může vzniknout hřejivý, avšak klamný pocit, že nacvičit náročné houslové skladby vlastně vůbec není dřina, jenom zábava.
Lehkost společně s nadsázkou definovaly i první světovou premiéru večera s názvem Bailatta estrafalaria od Juana Muñoze, Horákové spolužáka z Drážďan. Rodák z Bogoty ve svém extravagantním tanci nebojácně mixoval nálady a žánry, vysoké a nízké. Rytmické ježky v kleci střídaly cembalové pasáže znějící jako rozverný chiptune. To vše směřovalo k příjemně výstřednímu popěvku v závěru. Nedlouhá a nevážná záležitost prozrazovala kromě smyslu pro humor i dobrou znalost obou nástrojů.
Muñozovo lehkovážné dobrodružství v druhé půlce doplnila křehká skladba s názvem Soucit a takový zvláštní pocit laskavosti od Marie Nečasové. Hudebnice s dlouhodobým zájmem o výtvarné umění přirovnává svou hudbu k akvarelovým abstrakcím. To se projevilo v nejasné hranici mezi ruchy a zvuky, mezi formou a improvizací. Některé intuitivní tahy pomyslným štětcem však balancovaly na hranici nahodilosti. Skladatelka použila v krátké skladbě celou plejádu zvukových efektů, velmi dobře známých každému posluchači soudobé tvorby, aniž by bylo vždy jasné proč. Nečasové pátrání po jemnosti a upřímném hudebním sdělení tak vyšlo tentokrát jen napůl. To ovšem nic neubírá na jejím sympatickém rozhodnutí nebát se riskovat a být v hudbě osobní i zranitelná.
Druhá půle večera byla celkově vážnější a intimnější. Bibera vystřídala rodina Bachů, poslední skladby večera patřila podmanivě eklektickému Postludiu Valentyna Sylvestrova. Poslední dva koncerty série 6na5 se odehrají 30. listopadu (Aliande Quintet) a 14. prosince (Zemlinsky Quartet).
Tereza Horáková připravuje další světovou premiéru na 5. prosince v Kostele sv. Vavřince. Společně s Annou Paulovou (klarinet), Matoušem Zukalem (klavír) a Dorou Hájkovou (violoncello) zahrají kromě Messiaenova Kvartetu pro konec času také Kvartet od Jana Jonáše Starého.
Stillness (un)disturbed. Komorní koncert katedry skladby HAMU
Vyhledávaná a vždy skromně usměvavá Anna Paulová se podobně jako Tereza Horáková často a ráda objevuje na koncertech soudobé hudby. Vystoupila i 1. listopadu v Galerii HAMU. Tamní katedra skladby zde uspořádala prostřednictvím doktoranda Petra Hory komorní koncert ze skladeb svých studentů.
Anna se společně s dalšími šesti hudebníky (Lucie Sochová, zobcové flétny, Filip Kratochvíl, akordeon, Veronika Jaklová, klavír, Riko Nakawaga, housle, Mája Wittová, viola, Jakub William Gráf, violoncello) představila ve skladbě …ash is in the air od Darii Kukal Moiseevy. Dirigoval Patrik Kako. Šlo o reprízu, podle hudebníků se vydařila lépe než premiéra. Vskutku, interpretačně bylo toto nastudování na dobré úrovni. Bohužel šlo v rámci koncertu o výjimku, nikoliv pravidlo.
Skladba s dosti specifickým obsazením nepřetržitě a proměnlivě pulsovala, Moiseeva použila celou dynamickou i rejstříkovou paletu. Lucie Sochová stála trochu bokem. Její part na zobcové flétny fungoval narativně. Ansámblu dominovala náročná a emotivní klarinetová sóla a divoké patterny klavíru a akordeonu, v suché akustice bohužel trochu zanikaly delikátní momenty hrané houslemi a violou. Dělo se toho zkrátka velmi mnoho, skladba by určitě snesla delší trvání. Šlo ale o jistý afekt (dílo vzniklo v reakci na válku na Ukrajině) a je pochopitelné, že žádné pokračování či rozšiřování autorka dle svých slov neplánuje.
Druhé dílo většího obsazení byl Smyčcový kvartet č. 2 od Pavola Béreše, který jako inspirační zdroj zmínil smyčcové kvartety od Dmitrije Šostakoviče. Byť šlo o dílo eklektické, nejednalo se o epigonství. Dílu vévodila chytlavá melodie střihnutá spíše minimalismem, mezi návraty tématu se odvíjely epizody různorodých kvalit. „Na element Šostakovičovej tragickosti se kdesi v procese komponovania začala spontánne formovať námietka v podobe detinskej grotesknosti”, zmínil autor. Tato námitka se bohužel ne zcela přesvědčivě zformovala ve zvukové podobě díla.
Poněkud školní ráz měla vedle Béreše i skladba Jana Adama Gregora s názvem Palindrofonie pro violu. Jde o řetězec dvanácti hudebních palindromů, „v jejichž společném základu stojí jedna dvanáctitónová řada a její transformace“. Hudba zněla naneštěstí obdobně suše jako tento autorův výklad, nepomohl ani zpěv violistky. Svoji roli na tom hrálo jistě i to, že těžkou skladbu hrála slečna jako záskok za původního interpreta.
Poprvé se ve formátu skladatelského koncertu představil Benjamin Kotík, který letos započal studia u Michala Rataje. Ve své maličkosti Buzz si jednoduše hrál. Ze svého hlasu si vytvořil elektronickou stopu plnou skřeků, šepotu, mrmlání a k tomu přikomponoval houslové sólo. Šlo o celkem svěží a nezvyklý vstup do studia. Nepřesnou intonaci si energický Kotík, který ve volném čase rapuje, sebevědomě vyargumentoval slovy „většina skladby je harmonicky atonální – zvuk převládá nad jistou intonací“.
Velmi svůj je také Michal Prokop, který si na koncert oblékl volné a pohodlné modré triko, aniž by se – hádám – na vteřinu zamyslel, že by to někoho mohlo jakkoliv pohoršit. Stejné kvality měla i skladba pro sólovou harfu 4, 7, 8… inspirovaná metodou dýchání, která by měla člověka přivést ke spánku během nepříjemných epizod insomnie. Autora přivedla i k meditačním stavům a její princip promítnul do hudby. Přímočará a upřímná skladba tak prostě plynula, jen se občas kvůli konstrukční povaze harfy trochu zadrhla při hraní hutných akordů. Neměla za úkol cokoliv dramatického sdělit nebo někoho oslnit. Michal Prokop ji zkrátka nabídl.
Je hezké, že koncert nesl název (Stillness disturbed) a byl opatřen příjemnou grafikou a výměnou mdlé modré obálky programu za černou. Sympatické bylo i řešení osvětlení a rozsazení. Škoda, že zajímavých disturbancí nebylo trochu více i ve skladbách a že někteří interpreti nepocítili větší motivaci se důkladně připravit.
Hear me roar. Ensemble Terrible a Martin Debřička
Zatímco oficiální koncert katedry představil víceméně tradičnější tvář této instituce, dceřiný projekt Ensemble Terrible, založený bývalými studenty (Jakub Rataj, Jan Ryant Dřízal, dirigent Marek Šedivý) a vedený těmi stávajícími, se přesouvá z akademické ohrádky do jiných kontextů a komunit.
Už od svého založení v roce 2015 se proměnlivé komorní těleso rádo vrací do příjemného vinohradského divadla Venuše ve Švehlovce. V pátek 3. listopadu připravil dirigent Patrik Kako a produkční tým (skladatelé Richard Grimm, Tobiáš Horváth, zmíněná Marie Nečasová a mnozí další) koncert z děl Matouše Hejla, Michaela Blažka, Barbory Tomáškové a Patrika Hermana. Kromě Hejla pochází všichni ze Slovenska a s Ensemble Terrible spolupracovali poprvé. Pražskému publiku se tak díky aktivitám ansámblu mohly představit talentované mladé osobnosti slovenské scény (Blažek, Tomášková) a v novém světle i stávající student HAMU (Herman).
Jednotícím činitelem všech skladeb byl žánrově obratný saxofonista Martin Debřička, který troubí v jazzových, free jazzových, avantgardních, improvizačních a všech dalších myslitelných sestavách, často v pražském Punctu nebo Divadlu Inspirace. Jeho hudebními kolegy byli Filip Halečka (violoncello), Jana Krejčí (klarinet), Kateřina Vacková (kontrabas), Marek Přibyl (flétna) a Šimon Pudlovský (trombon).
Koncert nesl název „Why to eat bacon and eggs every day“, což je citát připisovaný fotografovi Alexeji Brodovičovi. Pokud je komponování pro ansámbl skladatelovými míchanými vejci, improvizační element avantgardního saxofonu se stal nadrobno nakrájenou papájou. Propojování zkomponované hudby a improvizačních ploch, delikátní přemýšlení o zvuku (i tady šlo více o výraz, gesto, než o intonaci), hrálo prim.
Úvodní skladbu večera pojmenoval Matouš Hejl lapidárně, Koncert pro saxofon. Hejl už má na kontě pěknou řádku úspěšných skladeb a ví, co dělá. Ze všech čtyř skladatelů byla jeho skladba nejvíce vnitřně vytříbená. Ano, zvukově nejasné a noisové plochy jsou skvělé, Hejl má o nich ovšem – domnívám se – konkrétní představu již při tvorbě a detailně je tvaruje.
Rytmicky a dynamicky nekompromisní skladbu vytvořil Michael Blažek. Šlo o nejdelší skladbu večera, na níž skladatel strávil nejspíš mnoho hodin práce. Aby se projevily všechny její kvality, potřeboval by mít nadstandartní objem času k dispozici i ansámbl, který počítal složité rytmické pasáže jako zběsilý a občas proto zapomněl na vše ostatní. I přes některé nedostatky se ovšem podařilo zachytit syrovou energii sympaticky ambiciózní skladby, adekvátně pojmenované Roar.
Zvuky elektronického původu doplnily ty akustické ve skladbě Agni od Barbory Tomáškové. Obstarala je sama autorka, zatímco členové ansámblu (vyjma basy a violoncella) zprvu poněkud bezradně promenovali po scéně a hráli dlouhé tóny, aby záhy usedli k notám a vytvářeli vypsanou rytmickou morseovku plnou perkusivních zvuků. Šlo o nejuvolněnější skladbu večera s důrazem na celkový dojem. Tomášková, aktivní jako performerka, pravděpodobně směřuje k multimediálnímu uměleckému vyjádření.
Současní mladí skladatelé mají asi rádi Gérarda Griseyho (kdo by neměl), spektralismus a na něj navazující hudební uvažování je stále trendy. Zatímco úvodní hluboké trombonové E v Blažkově Roar ihned evokovalo slavné Partiels (jedna z nemnoha skladeb svého druhu, co má vlastní stránku na Wikipedii), Patrik Hermann pro svoji skladbu zvolil název Grisaille, která nápadně jméno francouzského hudebního pionýra připomíná.
Tuto slovní hříčku ale možná autorovi nechtěně podsouvám. Grisaille je typ monochromní malby a hlavní inspirací ke skladbě. Barevně ztlumené zpodobnění skutečnosti Herman převrátil do „studené“ skladby v tiché dynamice a bez vibrat. Dlouhý úvod plný notoricky známých noisových fíglů (dýchání do nástrojů, flažoletová glissanda, hlasité mačkání klapek a tak podobně) byl možná trochu nadbytečný, byť rozumím tomu, že autor potřeboval vytvořit jakýsi neartikulovaný reliéf, ze kterého se později vynořilo plno zvukově zajímavějších detailů.
Patrik Kako, který koncert dirigoval, chystá na 28. 11. ve spolupráci s Fama Q večer nazvaný Nekompromisní kvartety s hudbou Marka Kopelenta, Slavomíra Hořínky, Georga Friedricha Haase a své vlastní.
Stručně závěrem
Koncert Terezy Horákové a Jiřího Havrlanta je dobrým příkladem toho, že i tradiční koncertní dramaturgie, ve které se vedle premiér hraje Bach nebo Milhaud, může působit čerstvě, když se dobře namíchá a trochu se o ní pouvažuje. Snad se příjemný projekt Šest na pětce, který koncert umožnil, dočká druhého ročníku.
„Fakt skvělé koncerty se spoustou nového myšlení o zvuku v čase…“, vyjádřil se pochvalně Michal Rataj o koncertech z 1. a 3. listopadu. Souhlasím a je hezké, že katedra na HAMU nabízí pestré výstupy a oba koncertní formáty se dobře doplňují. Z produkčního hlediska je náročné nějak originálně pojmout oficiální katedrální koncerty, které ze své podstaty plní edukační roli a objevují se na nich často naprosto odlišné a jinak koncipované skladby. Trocha vkusu v propagaci a v podobě programů, tak jak se v poslední době děje, ale rozhodně neuškodí.
Na odvážnější koncepce a zvaní hostů je tu Ensemble Terrible, který studenty provokuje k trochu jinému uvažování. Přizvání Martina Debřičky, spjatého s jazzovou katedrou na HAMU a nadto s mnoha rozmanitými scénami, fungovalo výborně. Během osmileté existence ansámblu došlo k různým vachrlatým turbulencím, flinta se ale do žita naštěstí nehodila. V současnosti směřují aktivity tělesa vzhůru a tvorba těch nejmladších skladatelek a skladatelů spolu s nimi. A to je pro svět Jiné hudby jedině dobře.