Tu v dome: Protichodné chute

  

Slnko Records (www.slnkorecords.sk)

Bratislavská kapela Tu v dome existuje již od samého počátku roku 1991 a do své na folku založené tvorby v průběhu času absorbovala i rap a řadu dalších prvků včetně undergroundového přístupu, kde se netlačí na pilu a všechno se děje a plyne tak nějak samozřejmě. Její zbrusu nová podoba za účasti ženských posil však vykrystalizovala až v posledních dvou letech do formy, která by se dala označit jako avantgardní retro s kořeny ve středověku, rockabilly i postromantismu.

Jejich nejnovější album Protichodné chute výrazně obohatil citlivě sugestivní ale nevtíravý projev zpěvačky Ali Kobzové, která hraje i na housle, což se skvěle snoubí s violoncellovými party Bronky Schragge. Zakladatelé a autoři hudby – kytarista, klávesista a zpěvák Lacko Ďurko, potažmo (leckdy elektrický) bendžista a zpěvák Martin Šútovec pokračují ve své poetice, kterou ovšem na nové kolekci vycizelovali k dokonalosti, aniž by se snažili o nějakou lacinou podbízivost nebo bombastické nápady. Precizní a opět nikoliv zbytečně efektní aranžmá, kde mají svou neoddělitelnou úlohu rozmanité bicí Ozo Guttlera, občas koření až s podivem nosně a ústrojně hosté – DJ Hlavolam se svým delikátním scratchingem v titulní písni a Erik Horák s ponornými hlukovými plochami v závěrečném songu Život v zajatí rácia. Třešinkou je i snový teremin v Uspávanke, který obsluhuje Martin Šútovec, jehož bendžo je pro kapelu sice charakteristické, ale rozhodně nemá zbytečně dominantní roli a zcela trefně ho ve své recenzi označuje Michaela Kučová (s níž se ovšem neshodneme v názoru na hlavní zpěvačku) jako neironické a nehipsterské. To přesně vypovídá o tom, že si soubor nevypomáhá nějakými berličkami v podobě trendovosti či prvoplánové parodie.

Za zmínku rozhodně stojí texty, kde vedle zhudebněných básní Emily Dickinson, Charlese Baudelaira i Jaroslava Seiferta naprosto obstojí procítěné i hravé verše Bronky a Lacka. K originálům nepřistupují muzikanti otrocky a kupříkladu Seifertova báseň Chci vzbudit mrtvou by mohla přímočaře vybízet k elegické notě a ono to funguje vlastně mnohem lépe v podobě dunajovského bigbítu. Dokopy je to celé nekonvenční směs veselého tance s espritem morbidity a nadlehčeného civilistního filozofování s nádechem jemného humoru.