Unlimited 27 aneb Nejkrásnější hluk na zemi

  

Kuratelou sedmadvacátého ročníku hudebního festivalu Unlimited, který se odehrál mezi 8. a 10. listopadem 2013 ve Welsu v Horních Rakousech, byla pověřena relativně mladá violoncellistka jihokorejského původu Okkyung Lee. Ta zvolila celkem pestrou dramaturgii a na rozdíl od takového Petera Broetzmanna, který o dva roky dříve doslova zahltil celý ročník svým pidlikáním, sama sebe nijak neupřednostňovala. Na pódiu se kromě občasného uvádění vlastně objevila pouze dvakrát – jednou na sobotním odpoledním sólovém matiné v minoritském kostele a poslední večer na hlavním pódiu v kongeniálním triu společně se zpěvačkou Lindhou Kallerdahl a bubeníkem Paulem Lovensem. Jako motto zvolila Okkyung heslo The most beautiful noise on earth, což sama označila ve své eseji jako určitý protimluv, s nímž se ovšem dá pracovat. To je bezesporu pravda, ale ve výsledku to dramaturgyně s tou hlukařinou poněkud předimenzovala, což platilo zejména o prvním večeru, který vyvolal místy určité rozpaky.

Vše ovšem odstartoval skvostný kvartet složený ze švýcarského saxofonisty Urse Leimgrubera, britského bubeníka Rogera Turnera a dvou Němců – trumpetisty Axela Dörnera a klavíristy Achima Kaufmanna. Dörner tu na svůj nástroj tradičně dramaticky vzdychal, což ovšem zcela korespondovalo s dynamicky rozbouřenou Turnerovou minisoupravou, lyrizujícími Kaufmannovými údery do kláves a konstruktivně dekonstruktivními poryvy a výkruty Leimgrubera. Takováto více či méně náhodná setkání patří mezi hlavní devizy festivalu ve Welsu. Svobodná improvizace plná komunikativnosti a kreativnosti, která je dílem momentálních vibrací. Z tohoto ranku zaujal druhý večer hvězdný kvartet se švédskou pianistkou Lisou Ullén, dánskou saxofonistkou Lotte Anker, švédskou kontrabasistkou Ninou de Heney (mimochodem žačkou Miroslava Vitouše) a veteránem londýnské improvizační scény, bubeníkem Markem Sandersem. Jejich produkce byla žensky něžná a drsná zároveň. Spíše zadumaná a filozofující než hravá, ale rozhodně ne sucharská. Poslední večer se pak mimo jiné představila další mezinárodní čtveřice, která opět v této konfiguraci vystoupila zcela poprvé. Švýcarský klavírista Jacques Demierre má několik tváří a je doma ve freejazzu stejně jako ve vokálních ekvilibristikách a dokáže svůj instrument rozbouřit i se propadat do tichounkých pasáží a velice často se ponoří do jeho útrob a brnká na jednotlivé struny či je naopak drásá s kromobyčejnou kadencí. Se svou spolurodačkou, zpěvačkou a tentokrát i hráčkou na zpívající pilu Dorotheou Schürch spolupracoval v různých konstelacích už mnohokrát, ale tentokrát jejich souznění poněkud zadrhávalo. Tmelícím prvkem byl naopak univerzální vídeňský turntablista Dieb 13, který je schopen jamovat snad s každým a dokonale se přizpůsobit, aniž by ztrácel vlastní originalitu. Ozvláštněním celého vystoupení byl pak jihokorejský hráč na nejrůznější objekty v čele s psacím strojem Ryu Hankil.

Mezi tvůrci hlukových polí vynikli asi nejvíce Norové Lasse Marhaug a Kjell Bjorgengeen se svojí totální zvukovou smrští a působivým obrazovým doprovodem. Tohle bylo opravdu nadoraz nahlas, ale přesto nepostrádající strukturu a vnitřní melodičnost. Žádný samoúčelný kravál, nýbrž sonická bouře par excellence. Absolutní syntézu a symbiózu analogové a digitální elektroniky předvedli Thomas Lehn a Marcus Schmickler svou extatickou seancí, která tentokrát pronikala spíše dovnitř buněk vašeho těle než aby vás odnesla ze sálu ven.

Za poněkud diskutabilní považuji vystoupení power dua Body/Head – tedy kytaristů Billa Naceho a Kim Gordon (druhdy baskytaristky Sonic Youth), kterým se pokoušela sekundovat na bicí Ikue Mori. Tohle spojení se poněkud nesešlo. Ikue naopak předvedla v sobotní odpoledne svůj nádherně poetický pohádkový projekt Nymphs, witches and fairies s procítěními jemnými elektronickými výlety a snovými obrazy s mystickou náladou i postsurrealistickým nebo snad presurrealistickým nádechem v orientálním hávu. Jedním z největších zážitků bylo také sólové nedělní odpolední vystoupení perkusisty Le Quan Ninha, jenž dokázal zcela dokonale využít akustický prostor v kostele. K tomu mu stačil jediný buben, velké borovicové šišky, oblázky a ještě pár drobností. Tohle je přesně hudba, kterou si z CD nikdy patřičně nevychutnáte, ale musíte ji bezprostředně vnímat v daném okamžiku nikoliv kvůli nějakému okázalému show, ale atmosféře nabité emocemi až k prasknutí. To samé platí na druhou o performancích Cellule d´Interrvention Metamkine, při nichž vytvářejí Christophe Auger a Xavier Quérel pomocí projekcí osmi- a šestnáctimilimetrových filmů, které na místě nejrůzněji prolínají a „preparují“, hyperdadaistickou podívanou. Byť je základní princip daný, tady nikdy nevstoupíte do stejné řeky ani náhodou. Metamkine se představili v Praze v rámci festivalu Alternativa 99 a o devět let později jsem je měl možnost vidět i na Musique Action ve francouzském Nancy a pokaždé jsem byl znovu udiven a překvapen. Sami odmítají ze svých představení pořizovat videozáznamy, protože ty přenášejí jen zlomkovou informaci a už vůbec nemohou zachytit základní esprit zážitku. Ve Welsu se na jejich uhrančivé „plazmofotokinezi“ také výrazně podepsal zvukový mág Jéróme Noetinger.

Okkyung Lee vymyslela na samý závěr festivalu naprosto dokonalou tečku. A totiž jihokorejskou tradiční folklórní úderku Deoneum Ensemble, která diváky hypnotizovala svými rytmy, pobavila rozlétaným tanečně-artistickým vystoupením, jež se odehrávalo přímo na parketu mezi návštěvníky, a všeobecně zcela nezintelektualizovaným či „turistickým“ pojetím. A pověstnou třešničkou na dortu bylo, když se do tohoto reje zapojil sice jen nakrátko věhlasný britský saxofonista Evan Parker, který v mnohém Okkyung dopomohl tam, kde právě je.