Urs Leimgruber / Jacques Demierre / Barre Phillips: Montreuil
Jazzwerkstatt (www.jazzwerkstatt.eu)
Švýcarsko-americké trio ve složení Urs Leimgruber (saxofony), Jacques Demierre (piano) a Barre Phillips (kontrabas) se pražskému publiku představilo v rámci 4. Free Jazz Festivalu v břevnovském KC Kaštan na konci září 2009 a převedlo skutečně dokonalou symbiózu. Jednotlivé nástroje zde totiž koexistují jakoby vedle sebe a přesto vytvářejí kongeniální jednolitý a zároveň i fragmentární celek. Jejich nové CD nazvané dle místa konání bylo nahráno zhruba o rok později a spatřilo světlo světa v roce 2012.
V improvizované tvorbě tohoto seskupení vlastně nelze hovořit o nějakém vývoji v časovém slova smyslu, neboť je neustálým vývojem ad hoc. Principy jsou de facto stále stejné, ale také stále stejně proměnlivé. Ursova konstruktivně destruktivní hra má své melodické pasáže i nervní trylky (podobně jako na letošním festivalu Alternativa s britským bubeníkem Rogerem Turnerem, recenze jejich alba vyšla zde), Jacquesovy klávesové eskapády sestávají z jednotlivých úderů i vlnek a vln, jež se místy mění až ve vlnobití, a trhané tóny a mázy Barreho vše tmelí či druhdy člení. Dynamika se neustále mění a něco zní až podprahově, jindy vystřeluje v eruptivních ornamentech či lávovitém toku.
Kromě neustálého napětí je zde všudypřítomná lyrika, která je místy jemně romantická a někdy až brutální. Čtyři části představují určitou gradaci, nikoliv právě ve smyslu dynamiky, ale určité stupňující se sounáležitosti. Připomíná to vznik vesmírných či buněčných struktur, který nemá kontinuální postup, ale obsahuje mnohá zastavení či zastaveníčka, zklidnění i zrychlení, přičemž mnohdy se více děje a strukturalizuje právě v těch nejfiligránštějších nebo nejjemnějších pasážích. Pohybujeme se tady v makrokosmu i mikrokosmu, což je v daném případě totéž, protože dané děje mají stejné zákonitosti. Jsou zde návraty bez opakování i jiskry s dlouhým doletem do budoucnosti, jež vám mohou nenápadně doutnat v mozku ještě dlouho po posledním poslechu.
