Poslední červnový den proběhla v chebské Galerii výtvarného umění vernisáž výstavy Na cestě, věnované do posledního dechu podzemnímu umělci Milanu Kozelkovi (1948-2014). Potrvá do 19. září.
Znal jsem Milana z různých lokálů – olomouckou Ponorku ostatně zvěčnil v půvabné knížce – s jeho dílem se seznamoval pozvolna a se zálibou v líném proudu událostí. O tom, jak se nořil do zcela nelíného proudu řeky Vydry, co činil na chmelnici v Mutějovicích apod., se pořádně dozvím až na chebské výstavě a z monografie Svázáno do Kozelky, která k ní vychází.
Cenil jsem si na něm umanutosti, smyslu pro nesmlouvavý humor (myslel a psal rychle, pointoval bezchybně) i neustálého zájmu o to, co je v umění aktuální, mladé, nezkostnatělé, který v něm nehypertrofoval do hipsterství. Staré lásky pro nové neopouštěl, jeho láska k jazzu a blues se nijak netloukla se zájmem o freetechnařské soundsystémy. Umění vždy spojoval s časoprostorem, v němž bylo schopno rezonovat nejdráždivěji.
Posmrtně vydanou sbírku Startuji do San Francisca (Vetus Via, 2016) uzavírá – než dojde na přetištěná interviews – text Saxofonový efekt:
Chvíle před svítáním připomíná vakuum, vteřiny se
vlečou šnečím tempem. Ornette Coleman šel spát.
Po maniakálním běsnění následuje tyranie odmlky,
příčinnost se vymyká lichým schématům. V deliriu
logiky se rozostřují smysly, chuť je trpká a prsty bez
citu. Bezbarvé nic se krutě definuje něčím, Ornette
Coleman usíná v hotelovém pokoji. Skepse je stálá,
nic nevybočuje z bludných kruhů, slepé vášně jsou
tykadly iluzí. Ranní vzduch je odlehčující, střechy
se chvějí pod ptačími křídly. Ornette Coleman
spí, ulicemi provanují ostré vůně asijských jídel.
Byť s audioumělci často sdílel scénu, byly Kozelkovy zásahy do světa hudby byly spíše nahodilé. Nejčastěji byl v různých realizacích za textaře, nebránil se ani spontánnímu čtení do hudebních improvizací. V HIS Voice jsem se věnoval jeho albům s Dětmi kapitána Morgana a profesorem Neutrinem a Bubačkou.
Nejraději jej mám jako prozaika – byť se skromně označoval za satirika, je v jeho slovesném díle možné vystopovat i melancholické, lyrické proudy a jemné přikývnutí próze Egona Bondyho. Takhle četl svou knížku Manhattanský deník, jednu z těch, v nichž nechal na povrch vybublat své věčně mladé beatnické snění.
