Vodní a vesmírná hudba Signe Emmeluth

  

Původem dánská, ale v Norsku žijící saxofonistka Signe Emmeluth se u nás představila coby zaskakující hráčka v Large Unit Paala Nilssena-Lovea loni na loňském 25. ročníku Mezinárodního festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové. Po skončení turné se loni v říjnu dohodly s další „náhradnicí“, belgickou saxofonistkou Hanne De Backer, že by chtěly pokračovat ve společném hraní, a tak se zrodila formace Mudskipper, do níž přizvaly na post bicích svého bosse Paala a kytaristu Terrieho Hesselse (aka Exe). Jejich první šňůra skončila zhruba před dvěma týdny a možná se z nějakého koncertního záznamu časem urodí i album. Navíc byla Signe přizvána do nového oktetu pod taktovkou Paala a Ingebrigta Hakena-Flatena, který by měl mít premiéru v květnu. To je ovšem o sidemanství a hudbě budoucnosti. Signe má však již ostruhy i coby bandleaderka.

Prim hraje Signe především v úderce Emmeluth’s Amoeba, která debutovala v roce 2018 titulem Polyp. Název kapely i alba jsou zcela signifikantní. Tvorba Signe je totiž skutečně měňavkovitá a osciluje od něžné lyriky až po rafinované drsné hrátky s rozšířenými technikami. To vše se může i jemně mísit či na sebe volně navazovat. Polyp je ovšem první stádium kmene vodních živočichů žahavců, z kterých se pak vyvinou medúzy. A celé album uzavírá rozsáhlejší skladba Embryo, jež je skvělým příkladem zárodečné podoby Emmeluthina skladatelského přístupu. Tento potenciál se plně vyklubal až na druhém CD Chimarea vydaného loni v listopadu. Tady je titul ještě příznačnější, neboť chiméra je v současnosti primárně podivuhodná paryba, ale také v řecké mytologii fantastická nestvůra, která má zepředu podobu lva, vprostřed divoké kozy a zezadu draka. A co je ještě trefnější – v biologii znamená výraz chimérismus „stav, kdy se v jednom těle vyskytují dvě buněčné populace, každá od jiného jedince. Tyto populace se liší geneticky či dokonce pohlavím. Takový jedinec se nazývá chiméra. V těchto případech je porušeno jinak železné pravidlo, že celé tělo živočichů se vyvíjí z jedné buňky.“ Právě takhle bipolárně se jeví struktura kompozic na albu. Nejde ovšem o nějaké umělé „zrůdy“, ale o vytváření nové estetiky, která i v dnešní době univerzálního eklekticismu funguje přece jen trochu jinak.

Zářným příkladem toho je skladba AB (už název opět cosi signalizuje). Začíná rozkotanými bicími Oleho Mafjella a ponorným pianem Christiana Balviga, záhy je však protne saxofonový jek a kytarový delay Karla Bjory. To vše se pak promíchá v divý chaos, následovně transformuje ve variovanou skočnou melodii přerývanou saxofonovými štěby a dále mutuje do roztodivných obrazců, v nichž jednotlivý hráči ždímají ze svých nástrojů leckdy vskutku bizarní sonické útvary. I v sevřenějších kusech je všudypřítomná ona mnohoznačnost a leckdy se jakoby klasicky (jazzově) vystavěné skladby postupně transformují v něco úplně jiného i při použití relativně standardních postupů.

Ještě dál ovšem Signe zašla ve svém projektu pro Spacemusic Ensemble – soubor speciálně sestavený pro její suitu Is Okay Okay Is Certified. Oporami jsou jí tu opět kytarista Karl Bjora, výrazná, druhdy konvenčněji zaměřená zpěvačka Rohey Taalah, pianistka Anja Lauvdal, bubeník Andreas Winther a tubistka Heida Karine Johannesdóttir. Víc než o skutečné výlety do kosmu tu jde o jakýsi jiný prostor v nás samých, kde je hybatelem všeho láska. Ovšem pozor, nejde o žádné milostné melodrama. Krom zpěvačky tu všichni používají nějaké elektronické zařízení – Signe a Karl no-input mixážní pulty a ostatní analogové syntezátory a další efekty. Výsledkem je vskutku elektro-akustická seance, kde se pasáže hrané na normální nástroje neočekávaně střídají s elektronickými běsotami, jež ovšem také mají svou melodičnost a rozhodně bych jim nedával nálepku noise, ale ani synthpop. Chvílemi to zní až jako hybridní progrock s odkazy na rock in opposition (konkrétně třeba zejména díky naléhavosti a barvě hlasu Art Bears). Jindy je to zas blízké k vážné (spíš klasické než současné) hudbě, a pak zase přijde psychedelie na druhou. Recitace se střídá s úpěnlivým zpěvem, jindy jsou to zase vokály jakoby z magmatických či právě progrockových lesů a hájů.

Na první poslech zní celek trochu rozháraně, protože tu nejde o vžitou podobu svobodné improvizace s jazzovými kořeny, ale zase o nějakou superproměnlivou formu nemající obdoby. Něco tak trochu podobného se kdysi občas objevovalo v krautrocku, ale ve finále to s krautrockem nemá nic moc společného. Když se do hudby opravdu ponoříte, tak ty až šokující změny přijmete za své. Celkově jde hlavně o prostor pro zkoumání, včetně dosti záhadných textů, které mohou být předmětem dlouhodobého bádání. Takže tu máme ideální věc, ke které je možné se stále znovu vracet a objevovat v ní další skrytá zákoutí. Ostatně i živá provedení bývají prý vždy velmi variabilní.

Emmeluth’s Amoeba: Chimarea
Øra Fonogram (https://www.orafonogram.no)
Spacemusic Ensemble: Is Okay Is Okay Is Certified
Motvind Records (http://motvindrecords.com)