Italský saxofonista Biagio Coppa se od roku 1996 věnuje jakékoli improvizované hudbě založené na afroamerickém idiomu. Jeho trio v prozatím posledním projektu vyrazilo na hudební výlet oblastí od východního pobřeží po středozápad Spojených států. Doputovalo tak k Ornettu a Stevu Colemanovým…
Milánský rodák Coppa je ostatně žákem Steva Colemana. A také Steva Lacyho a Jimmyho Giufreho. Jeho hra na tenor a především sopránsaxofon vychází z onoho jedinečného způsobu hry, který čerpá z cool jazzu a free jazzu. Zároveň je poučen experimentálním výrazivem, sám mezi vzory uvádí kupříkladu Grega Osbyho, Johna Zorna a Johna Butchera. Nahrával a koncertoval s americkými jazzmany jako je Ralph Alessi, Drew Gress, Shane Endsley, Tyshawn Sorey, Matt Mitchell či John Patitucci. Poslední dvě dekády se zabývá syntézou jazzu, soudobé hudby, výtvarného umění, literatury, videa a divadla. Je totiž uměleckým a projektovým ředitelem neziskové společnosti Flight Band v milánském San Donato, která se věnuje hudbě kreativní po všech stránkách. I pro současný jazz považuje za zásadní získávání zkušeností s hudbou 20. století (Schönberg, Webern, Kagel, Feldman, Cage, Boulez…), protože jen tak si lze vytvořit vlastní osobitý zvuk. Jako vedoucí orchestru a dirigent využívá techniku Soundpainting, to jest umění živé kompozice, kterou vytvořil multiinstrumentalista, skladatel a pedagog Walter Thompson.
Ovšem v triu s rytmikou tvořenou vynikající a v Itálii možná nejlepší dvojicí Marco Rottoli (kontrabas) a Matteo Rebulla (bicí), se před posluchačem otevírá svět šťavnatého, hutného, rytmicky i výrazově bohatého komorního jazzu. Album Slam Dunk Project vyšlo již v lednu loňského roku, jenže v covidové mlze se zcela ztratilo. Nyní jej trio konečně může propagovat i koncertně. A byla by škoda, kdyby se o něm tuzemští posluchači progresivního jazzu nedozvěděli. Stojí totiž za to…
„Pracuji především s koncepcí M-Base Steva Colemana,“ osvětluje autor svůj současný projekt. „Pro mne to znamená vyjádřit své zážitky prostřednictvím improvizace a struktury. Neexistuje žádný limit, a to ani ve stylu hudby. Stejně jako on rozvíjím tzv. harmolodický koncept Ornetta Colemana, a to ve smyslu kreativní rekonstrukce západní hudební teorie a praxe. Chci se tak podílet na rozvoji dokonalého chromatického a dvanáctitónového tonálního přístupu v hudební kompozici a improvizaci.“
Proto je všech osm skladeb navzdory progresivnímu výrazu neobyčejně sdělných a vstřícných. Ovšem bez sebemenší úlitby masám. Ve většině skladeb hraje Coppa na sopránku, kterou vskutku povyšuje na „vypravěče“, ve třech kompozicích nechává promlouvat tenorsax. Společným jmenovatelem celé kolekce vzrušujících jazzových příběhů jsou proměnlivé, plnokrevné frázování, jemné freejazzové emoce (to není oxymóron), práce s dynamikou a rytmickou strukturou, samozřejmě dravá i lyrická sóla; a to nejen leaderova, ale také kontrabasisty i bubeníka. Mezi opravdové majstrštyky řadím jednoznačně úvodní Modal Model s jemným freejazzovým kořením, hravě rozvolněnou i dramatizovanou Conica, eruptivně powerjazzovou Slam Dunk, melodicko-freejazzovou ABC a závěrečnou skladbu Prank, v níž trio využívá i naléhavou repetici motivu, který následně rozvine do všech stran.
Bezmála padesát minut skvělého jazzu s nezpochybnitelným příslibem do budoucnosti…
Biagio Coppa: Slam Dunk Project
No Flight Records