Will Bernard za zrcadlem jazzové kytary

  

Pozoruhodný, ale nepochopitelně podceňovaný kytarista vydal již svoje dvanácté autorské album. A odkrývá naplno jedno z největších tajemství jazzové kytary na naší planetě. Tím je dobrodružná povaha kytaristy.

Kalifornský rodák Will Bernard, usazený v newyorském Brooklynu, studoval kytarovou hru (vedle klavíru) od raného věku. A to u Davea Creamera, Arta Landa a Juliana Whita. Později se zajímal o klasickou kompozici (Andrew Imbrie). V osmdesátých letech byl členem Hieroglyphics Ensemble avantgardního saxofonisty Petera Apfelbauma, v následující dekádě zformoval úspěšnou kytarovou úderku T.J.Kirk, v níž hráli tři kytaristé (kromě Bernarda ještě Charlie Hunter a John Schott). V jeho portfoliu jsou i John Ellis, Stanton Moore, Don Cherry, Tom Waits či Steven Bernstein.

Čerstvě třiašedesátiletý kytarista a skladatel albem Pond Life dokázal, že rozhodně není bezvýznamným hudebníkem. To, že se cítí přezíraný, ačkoli patří k těm nejkreativnějším současným kytaristům, vtiskl do titulu alba. A všem ukázal, zač je toho loket. Tohle byla moje poněkud emotivní prvotní představa, než jsem se dočetl, že název ve skutečnosti odkazuje na Bernardovy zážitky z dětství, kdy jezdil se školou a s rodiči na exkurze do kalifornských bažinatých ekosystémů poznávat tamní živočichy. Příroda ho fascinovala, užíval si třeba jen „snového odpoledne s lekníny zalitými sluncem,“ jak si jednou poznamenal. Proto k albu přistupoval jako k „hudebnímu ekosystému, který zaplňoval zvukovými mikroby všeho druhu.“ Jeho kytara neustále mění zvuk, Bernard není ani klasicky jazzově rozmáchlým sólistou.Jeho originální kompozice jsou prostorem pro rovnovážný poměr mezi improvizací a sevřenou ansámblovou hrou. Zvuk základního tria s newyorskou rytmikou, kterou tvoří kontrabasista Chris Lightcap (mj. Regina Carter, Craig Taborn) a bubeník Ches Smith (Marc Ribot, John Zorn), je tu občas rozšířen o expresivní altsaxofon Tima Berneho (Bill Frisell, Matt Mitchell) a piano či hammondky Johna Medeskiho (slavné trio Medeski, Martin & Wood, ovšem objevil se dosud i na čtrnácti albech Johna Zorna). Textury skladeb jsou vskutku neobyčejné! Bernardova kytara je sycena blues, nesouvislými bebopovými linkami a rockovými žánry od country-rocku až po téměř postrockovou elektroniku. Přesto zůstává výsostně jazzový, avšak posouvající hranice výrazu až někam za zrcadlo odkazu ikonické dvojice John Scofield a Bill Frisell.

Album obsahuje deset kompozic. V triu znějí čtyři skladby: countryově ovoněná Surds, straight-ahead jazzová Moving Target, řízně jazz-rocková vypalovačka Motooz a pohodová, akustičtější Lake of Greater Remants. Ostatní jsou nahrány s hosty. S Medeskim je to úvodní Poor Man´s Speedball, kde jeho syrové rozvrzané varhany společně se zašpiněnou kytarou ochucují výraz trochou psychedelie. Rozklížené klávesy znějí i v následující skladbě Type A, jejíž rozvolněnou stavbu málem zboří freejazzový kontrabas. Díky Berneově altce se pak na album prodere místy až extatický free jazz. Děje se tak ve Still Drinkin´?, v titulní Pond Life se pojí s prog-rockovými a power-jazzovými sazbami, aby se posléze v That Day již zklidněný proplétal společně s kytarou nad hutnou rytmikou; mimochodem se tu zaskvěje razantním sólem kontrabasista. V kompletní sestavě, čili v kvintetu, smíchají v pětiminutovce, klamavě nazvané Four Is More, vrstevnatě se dmoucí prog-rock, zašpiněný jazz-rock a uvolněný free jazz. Poslouchá se to náramně.

Will Bernard: Pond Life
Dreck to Disk (https://willbernard.bandcamp.com)
distribuce: A Train Entertainment https://www.a-train.com/