- Inzerce -

Zápisky melomanovy 13

Konečně je to možná věc,/že ještě nčím budu./Do Afriky se vypravím/dobývat zlatou rudu./A nebude-li ze mne nic,/co tulák bez profese,/budu se s šelmami o závod/prohánět po pralese./Za ženu vezmu si gorilu./Myslím, že shodneme se./Má srdce divoké jak já/a též je bez konfese…  (František Gellner)

Verše anarchistického básníka a bohéma Gellnera necituji v úvodu náhodou. Jsou to zároveň slova neoficiální hymny studentů dnešní Střední průmyslové školy v Příbrami, dříve SPŠ hornické a geologické a ještě dříve Báňské akademie. Právě v této škole studoval v prvních letech 20. století František Gellner. A píseň, již měla v repertoáru dokonce legendární Červená sedma, zazněla i 14. května na oslavě 80. narozenin profesora Zdeňka Petřeka. Tento přední mineralog, průkopník české krystalografie a hornický odborník, učil na příbramské škole mezi lety 1961 až 2013. Měl jsem to štěstí, že byl mým třídním; byl to především neuvěřitelně lidský člověk a rovný chlap, který mi vlepil pořádnou facku, když jsem si ji zasloužil. A tak se nás sjelo na jeho narozeniny 170 absolventů, tzv. Petřekových dětí. Pan profesor o tom nevěděl. Když vcházel do slavnostně vyzdobené tělocvičny ve své hornické uniformě, měl co dělat, aby to ustál jako chlap. Ale vlastně, řekněte mi, proč by chlap nemohl občas uronit slzu? Umenšuje to snad jeho velikost? A uvědomil jsem si další hornické atributy: kromě odvahy, houževnatosti a síly především schopnost solidarity. Kladl jsem si často otázku, proč platí přímá úměra mezi manuální dřinou a mírou vykořisťování, respektive zneužíváním těžké práce k obohacování hrstky těch, kteří nemusí ani opustit vypolstrovaná křesla ve svých věžích ze slonoviny.

Byl jsem právě příbramským studentem, když jsem si koupil desku Petea Seegera, kterou vydal Supraphon. Byla na ní i živá nahrávka písně Bells Of Rhymney, jež mne zasáhla, aniž bych zprvu tušil, oč v ní jde. Americký folkový písničkář Pete Seeger zhudebnil na konci 50. let verše welšského básníka Idrise Daviese, narozeného v černouhelném hornickém městečku Rhymney, taktéž horníka (od čtrnácti let pracoval v podzemí) …je tu naděje pro budoucnost? Dokonce i Bůh je neklidný! Po úrazu, při kterém přišel o prst, se stal nezaměstnaným. Poté absolvoval učitelské kurzy a učil v Londýně, kde se spřátelil s Dylanem Thomasem. Ten ho přivedl ke psaní poezie. V roce 1938 mu vyšla první knížka Gwalia Deserta, doslova Welšská pustina; právě z ní pochází Seegerem zhudebněná slova. Ve sedmačtyřiceti letech se vrátil těžce nemocný domů a o rok později, na Velikonoční pondělí v roce 1953, rakovině břicha podlehl… Á propos: víte, že britští a američtí horníci nazývali (a nadále nazývají) uhlí ďáblovou krví?

Samozřejmě patřili horníci k těm nejtvrdším aktérům sociálních rebelií. Dodnes si Británie líže rány z tzv. Velké hornické stávky z let 1984-85. Když přišla k moci Margaret Tchatcherová, rozhodla se zavřít dvacítku největších uhelných dolů a připravit tak o práci na 20 tisíc horníků. Horníci v celé zemi vstoupili do stávky. A Železná lady na to šla tvrdě. Již předtím byl připraven zákon, díky němuž neměly rodiny stávkujících horníků nárok na sociální dávky. Policie v uhelných revírech fungovala spíše jako armáda. Na některých místech vyrostly dokonce barikády. Byly i lidské oběti – bylo zabito šest stávkujích, tři děti zahynuly v zimním období při nebezpečných výpravách na haldy za uhlím, a na taxikáře, který vezl stávkokaze do práce, dva stávkující z mostu svrhli kus betonu. Stávka trvala rok. Skončila v podstatě kvůli vyhladovění. Policie zatkla jedenáct tisíc havířů…

Mnoho populárních muzikantů podporovalo stávkující horníky benefičními koncerty či nahrávkami: Housemartins, The Neurotics, The Style Council, The Clash, UB40, Madness, Bronski Beat, New Order, Aztec Camera, The Woodentops, Spandau Ballet, Elvis Costello, Paul Weller atd. Někteří napsali písně bezprostředně inspirované těmito událostmi. A pochopitelně se hněv obracel proti nemilosrdné Železné lady – ostatně o tom svědčí názvy některých songů: Margaret On The Guillotine (Morrissey), Thatcherites (Billy Bragg) či I´ll Dance On Your Grave Mrs. Tchatcher (John McCullagh).

Vyšlo také benefiční album, nazvané podle fotbalového chorálu Here We Go, jehož skandování se přeneslo ze stadiónů na demonstrace a stávkové hlídky. Různorodá kompilace (od punku po konkrétní hudbu) stojí i dnes za poslech, doporučuji tuto možnost stažení: https://musecat.ru/music-album/hgfahef/Here-We-Go . Za touhle deskou stojí totiž pozoruhodný londýnský label Sterile Records. Mezi lety 1979-1986 se zde nahrávala (často též na MC a VHS) experimentální hudba v souvislosti s konceptuálním uměním a energií a spontánností punku. Vůdčími osobnostmi labelu byli Nigel Ayers a Caroline K z vlivné post-industriální kapely Nocturnal Emissions. Ta do kompilace přispěla skladbou se všeříkajícím titulem Bring Power To Its Knees.

Zatím byla řeč o (ne)dobývání uhlí. Ale co uranová ruda? Já sám jsem třináct let (mezi lety 1981 – 1994) pracoval v podzemí uranových dolů a zažil nejprve pozvolný, poté prudký pád slávy uranového hornictví. Jenže opět se vrací jistá posedlost uranem, jak se o tom zpívá v radostně přízračném americkém hitu Uranian Fever z roku 1955. Prostě uranové rudy je víc než zlata…