- Inzerce -

Zápisky melomanovy 47

Hold Karlu Velebnému. A jeho souboru SHQ, čili Spejbl a Hurvínek Quintet (Quartet). Našel totiž v roce vzniku 1961 útočiště v Divadle Spejbla a Hurvínka. Mezi loutkami se zrodil jazz, jaký ucho našince dosud neslyšelo…

Minulý měsíc patřil Karlu Velebnému, „otci československého moderního jazzu.“ V uplynulém měsíci se narodil (17. 3. 1931), v březnu také deset dní před svými 58. narozeninami zemřel. Příliš předčasně pro náš jazz, krutě brzy, aby zažil návrat svobody. Zasloužil si to z jazzmanů víc než kdokoli jiný.

Pamatuju si na jeden z oněch podvečerních hodinových pořadů Voice of America Jazz Hour Willise Conovera v některý z podzimních dnů roku 1968. Bylo mi devět. Táta to poslouchal každý den a já s ním snad od nejútlejšího věku. Už jsem znal celou plejádu swingových hvězd ze zámoří, ale také pocítil jakési niterné vzrušení při prvních atacích progresivnější hudby Charlieho Parkera, Dizzyho Gillespieho, Milese Davise a Johna Coltranea. Jenže v ten den v časech, kdy u nás zmírala naděje v demokracii, Conover mluvil s nadšením o československém jazzu a o Karlu Velebném a pouštěl jeho čerstvou desku Nonet SHQ & Woodwinds. Ta vyšla na německé značce SABA. Tátovi se moc nelíbila, ke swingu či be-bopu to mělo daleko, ale byl přesto nadšený, když takový odborník na americký jazz jako Conover vychvaluje muziku z malé země kdesi v Evropě. Ale mně se to líbilo náramně! A všiml jsem si tam jména Jiří Stivín, protože z nějakého iracionálního důvodu jsem měl od malička rád zvuk flétny. Pamatuju si, jak jsem si jeho jméno zapisoval; musel mi pomoct táta, neboť Conover to jméno vyslovil poněkud kostrbatě. Táta ho znal z Melodie, již odebíral, takže jsem pak hodiny a hodiny trávil čas jejím pročítáním a vyhledáváním jakékoli zmínky o něm. Tahle deska nezestárla! A z odstupu času je mi jasné, že ji Conover nechválil jen proto, že byla nahrána muzikanty z okupované, těžce zkoušené zemičky v srdci Evropy.

Vedle Velebného vibrafonu a Stivínovy flétny zde můžete slyšet piano Luďka Švábenského, kontrabas Karla Vejvody, bicí Josefa Vejvody, fagot Pavla Zedníka, klarinet Miroslava Krýsla, lesní roh Miloše Petra a hoboj Vlastimila Kály:

O rok později, kdy už bylo jasné, že Pražské jaro definitivně zmrzlo v mrazu z Kremlu, Conover se na Hlasu Ameriky celou hodinu věnoval dalšímu Velebnému albu – SHQ (PF 69). To vyšlo na americkém labelu ESP-Disk (jenž mimochodem ten rok pohltil značku SABA). Vyprávěl příběh obalu této již vpravdě legendární desky, protože se stal symbolem rezignace malého národa v sevření totalitní velmoci. Jednoho dne onoho tragického roku 1968 měl Velebný při cestě z bavorského Řezna autonehodu, narazil do stromu. Jeho spolujezdec Stivín byl za pár dní propuštěn z nemocnice, ale Velebný tam zůstal upoután na lůžko. Stivín svého zafačovaného kapelníka na nemocničním lůžku vyfotografoval. Snímek byl pak použit na cover alba. Deska byla celá ta léta pro našince sběratelskou raritou, dokud se před deseti lety neobjevila v reedici. Velebný zde hraje nejen na vibrafon, ale také na na tenorsax a basklarinet, Stivín na flétnu a altsax.

https://www.youtube.com/watch?v=MzqtIvpFn_I

Před více než dvěma roky vydal brněnský label Indies Happy Trails zásluhou osobního nadšení a vkladu Jaromíra Kratochvíla unikátní soubor osmi CD takřka zapomenutých nahrávek Velebného souborů Studio 5 (1958-61) a SHQ (1962-72). Jsou výtečně vypravené, zremasterované, se spoustou bonusů v podobě nově objevených nahrávek, poprvé vydaných pospolu a nikoli roztroušených v řadě kompilací či malých desek. Součástí je též album Jazzové nebajky (1972), které bylo Českou jazzovou společností vyhlášeno Nejlepší domácí jazzovou deskou před rokem 1989. Kontrolní otázka: Je tohle avantgardní jazz mezinárodní úrovně, co myslíte?

Ovšem již v roce 1965 Velebného SHQ dokázalo vplout dokonce do vod tzv. třetího proudu, tj. fúze jazzu a soudobé vážné hudby. Brněnský skladatel Pavel Blatný pro tento soubor napsal skladbu Tre par SHQ; ve více než sedmiminutovém experimentálním toku strhujícím způsobem pluli Jan Konopásek (fétna, barytonsax), Laco Déczi (trubka), Jan Arnet (kontrabas), Laco Tropp (bicí) a kapelník s vibrafonem, klavírem a tenorsaxem. A když už jsem zmínil Blatného, tak vězte, že v roce 1964 zkomponoval Suitu pro čtvrttónovou trubku, kterou věnoval Donu Ellisovi; a ten ji skutečně po léta měl v repertoáru!

Tolikrát jsem si položil v případě mnohých našich hudebníků a vůbec umělců onu neodbytnou otázku: Kam by to dotáhli, nebýt komunistů? Odpovědi jsou trpké, trpčí o to více, že se v současné době čím dál více probublávají hlasy, že to vlastně v těch časech normalizace nebylo až tak špatné. Ano, Velebný v roce 1978 mohl absolvovat měsíční kurs pro hudební pedagogy v Berklee College v americkém Bostonu, mohl učit na Lidové konzervatoři v Praze, vyšla mu dvoudílná Jazzová praktika, byl členem a funkcionářem Československé jazzové federace a České jazzové společnosti, pracoval v ediční komisi pro jazzovou hudbu v Gramofonovém klubu Supraphonu, v roce 1984 založil Letní jazzovou dílnu ve Frýdlantu v Čechách. Ale všechno toto, včetně samotného hraní a nahrávání, musel v podstatě vydupávat den co den ze země plné podzolu a úhoru, denně přesvědčovat, obhajovat. To stálo Velebného mnoho sil, a také zdraví, protože do jazzu vkládal celé srdce, jež bylo ale nemocné. Vše překonával svým mnohdy až dadaistickým humorem (díky němu máme Járu da Cimrmana) a charismatem; dokázal odzbrojit komunistickou ideologii její vlastní rétorikou, byť poněkud posunutou mezi řádky k jejímu zesměšnění. Proslulé jsou jeho Životopisy, jimiž oblažoval referenty osobních oddělení. Třeba: „Politická situace v letech 1968 a 1969 musela být správná, protože jinak by to strana nedovolila. Než jsem nastoupil na lidovou školu umění v roce 1970 jako učitel, pracoval jsem jako hudebník u mnoha různých zaměstnavatelů. Časový sled si bohužel nepamatuji, neboť mám nový občanský průkaz. Mohu ale místopřísežně prohlásit, že jsem se živil hudbou vždy poctivě a daně jsem vždy řádně platil. Jsem ženat, mám dvě dcery, tchán umřel, tchýně žije se psem a papouškem v našem domku. Zdraví máme celkem slušné, kupujeme hodně ovoce, pokud je k dostání, ať to stojí, co to stojí. Také poslední dobou všechny peníze projíme.“

V roce 1962 měl se svým SHQ reprezentovat československý jazz na VIII. světovém festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách. Neúčast odůvodnil takto: „Jsme skupina komorního jazzu, hrajeme tudíž výhradně v komorním prostředí. Už od dětství, jakmile vidím najednou hodně lidí, mne okamžitě rozbolí břicho, na což mám papíry od lékaře.“

O přízni komunistických normalizátorů se v případě Velebného nedá opravdu hovořit. To by mu po roce 1972 nevyšla pouze jedna jediná deska (Parnas, 1981). Vlastně ještě jedno elpíčko vyšlo – deska Jazzman Cimrman (1985) se ale nedá počítat mezi regulérní jazzové tituly.

V roce 2001 o Karlu Velebném vznikl díky České televizi dokument. Ten dopoví zbytek. Ale přesto to bude žalostně málo.