Populární hudba je prý stále smutnější…
Před 50 lety byla populární hudba údajně veselejší a jednoznačnější, jak vyplývá z analýzy tisícovky největších hitů z let 1965 – 2009, kterou provedli sociologové a muzikologové ze Svobodné univerzity v Berlíně. A podobným vývojem prý prošla i klasická hudba mezi 17. a 19. stoletím, takže ta ze století dvacátého (a toho nynějšího) je smutkem přímo zatěžkaná.
Hodnotícími kritérii bylo třeba tempo a zda byly písně napsány v durových, nebo melancholických mollových tóninách. Rychlé a durové songy podporují veselou náladu, zatímco mollové balady spíše rozesmutňují. Od 60. let se počet popových hitů v moll zdvojnásobil a písně bodující v žebříčcích se v průměru zpomalily. Navíc v současnosti vzniká stále více hudebních titulů, jež vyvolávají nálady smíšené; jsou napsány v moll, ale přitom v poměrně rychlém tempu, přibyly též durové ploužáky. Z toho vzniká protichůdnost, která se dříve vyskytovala zřídka. Tehdy byly písně buď veselé, nebo smutné. Pop-music je přitom zrcadlo společnosti, zdůrazňují vědci. Ale to ještě nutně neznamená, že větší počet smutných písní ukazuje na společnost utápějící se v depresi. Posun podle sociologů spočívá spíše v tom, že dnes lidé prožívají mnohem pestřejší škálu pocitů než v 60. letech. Svět je totiž méně často posuzován černo-bíle. Lidé mají tendenci v hudbě více oceňovat ambivalentnost a komplexnost. Tolik vědecká zpráva.
Tak já osobně bych ale, řečeno s cimrmanovci, do takového výzkumu peníze neinvestoval. Že dneska lidé oceňují širší kontexty? Že dnes lidé posuzují svět kolem sebe (i v sobě) méně jednostranně? Jak může někdo k takovému závěru dospět? Statistika je jedna věc, a její analýza druhá. A já sice nejsem sociolog, ale pozoruju svět kolem sebe; tedy alespoň ten nejbližší vůkol mne, který vidím na vlastní oči, neboť za ten procezený médii bych ruku do ohně nedal. A nasbíral jsem jisté zkušenosti. Jistě, nikoho to nezajímá, klidně bych mohl být tím starým pánem z Renčínova kresleného vtipu, který sedí na lavičce a říká poďobanému adolescentovi vedle sebe: „Nedoslýchám, mladý muži, kam jste říkal, abych si strčil své bohaté životní zkušenosti?“ Copak ti renomovaní sociologové nevidí, kde a v čem žijí? Že dnešní svět je mezi dvěma pangejty stísněnější víc, než kdy jindy? A zvláště ti z berlínské univerzity by měli jako první zaznamenat všechny ty hrůzné zdi, které dnes rostou jako houby po dešti a rozdělují svět jednoznačně na dva protipóly, černo-bílé až hanba! Z čeho jiného pramení všechny ty současné sociální a politické nepokoje a společenská devastace, z nichž vyrůstají stále silnější a početnější šlahouny xenofobie, rasismu, třídní nenávisti?! Pravda, výzkum započal dříve, než Evropu začaly zalévat vlny migrace z Třetího světa, z toho vesmíru mimo nás a naše vědecké výzkumy, ale k čemu pak takové výzkumy vlastně jsou? Když se pak jen divíme, co se to najednou kolem nás děje!? A že dnešní lidé žijí v bohatším světě pocitů než v 60. letech? Abych se vrátil k hudbě, ptám se: A proto teskní po hudbě minulosti, pláčí nad poškrábanými vinyly a vyvolávají duchy dávných popových dinosaurů a upírů či dokonce přímo způsobují jejich zmrtvýchvstání? A koneckonců, ona proklamovaná ambivalentnost a komplexnost dneška nebyla ani dříve ničím výjimečným, posuďte sami:
A co když ona nejednoznačnost, ambivalentnost a komplexnost populární hudby pramení ze zcela jiných podloží? Co když to je neschopnost, nebo spíše stud či obava, nebo dokonce přímo strach projevit naplno tu kterou emoci a rozpoložení? Jednoduše se nechce dnešní člověk před ostatními lidmi jen a pouze radovat, stejně tak plně smutnit, a tím se cele obnažit a vystavit se nebezpečí ujařmení, zranění, ponížení, zneužití. Ano, umí si vyhodit z kopýtka, jistě, ale musí být posilněn alkoholem či jinými drogami, a pak jde spíše o anarchii, než radost. Smutku se propadá zase v naprostém soukromí, tady už by to mělo být genderově diferencováno – ženy u telenovel, muži opět u sklenky či v náručí milenky. Prostá, přirozená radost, či naopak smutek, které přinášejí katarzi, se kamsi vytrácejí. A dnešní člověk ví, že to není v pořádku, cítí se vyprázdněn, a tak jde do nákupního centra alespoň zaplnit svůj život nablýskanými věcmi a lahůdkami a třeba se i zadlužit tzv. výhodnými spotřebitelskými úvěry. Jak se dnes říká, udělat si radost…
A takové hudební esence smutku dnes v pop-music bohužel již nevznikají:
Přiznám se totiž k jedné ze svých úchylek: Mám nesmírně rád mollové písně a vůbec smutnou, melancholickou až srdcervoucí hudbu. Doslova se v ní rochním, nechávám se jí ovládat, prostupovat, snad i drtit. Podle vědců bych měl být tudíž v depresi. Jenže já se cítím jako oliva – vydám pak ze sebe to nejlepší. Domnívám se, že hluboké myšlenky a city lze zprostředkovat (vytvořit i přijímat) pouze takto, v pomalém rytmu a v mollové tónině. A toho je dnes potřeba stále více a houšť, bohužel v nepřímé úměře se schopností toto dokázat. Deprese se prostě rodí jinde a jinak, to je moje vlastní zkušenost…
A raději takový smutek až do úplného dna…
…než takhle trapná řachanda:
To se mi pak chce rovnou brečet!