Aaron Copland, pilot americké hudební avantgardy – to je téma dalších Zápisků melomanových. Pilot, a ještě k tomu avantgarda? Troufalé? Nebo dokonce hluboký omyl? Ani jedno, ani druhé…
Aaron Copland, pilot americké hudební avantgardy, byl také název mého dalšího poslechového pořadu z cyklu Koncerty s hvězdičkou v Boskovicích, tentokrát v Židovském obecním domě. Přišla hrstka lidí, mnohonásobně méně než při minulých pořadech. Domníval jsem se, že lidé budou hladoví po kultuře, kterou mohou sdílet společně. Těšil jsem se na ně. Tentokrát chyběli hlavně lidé dříve narození, pravděpodobně stále ještě vystrašení. A mnozí další během karantény zjistili, že vlastně živou kulturu ani tolik nepotřebují, že se bez ní mohou s lehkým srdcem obejít. Virtuální svět skrývá přece tolik hudebního bohatství, že je škoda ztrácet čas oblékáním, přesunem a poslechem v menším pohodlí, než jsou zvyklí… Snad je to jen přechodný čas. Na druhou stranu věřím, že si alespoň přečtou tyto Zápisky a poslechnou si ukázky z díla jednoho z nejvýznamnějších amerických skladatelů 20. století.
Aaronovi rodiče byli židovští přistěhovalci z litevské Rusi. Jeho otec se do New Yorku dostal ze Skotska, kde nějaký čas žil a přijal anglickou verzi svého jména Kaplan. Matka Sarah Mittenthalová vyrostla v Texasu, než se roku 1881 přestěhovala do New Yorku. Po sňatku provozovali malý obchod v Brooklynu, ve kterém pomáhalo všech pět dětí včetně nejmladšího Aarona. Jemu byla nejblíže nejstarší sestra Laurine, jež ho naučila základům hry na klavír. V sedmi letech si začal vymýšlet a zaznamenávat nápěvy, ve dvanácti komponoval krátké skladby. Klavír poté studoval na střední i vysoké škole, vedle Mozarta, Beethovena a Chopina začal objevovat východoevropskou židovskou hudbu, americké písně, Debussyho, Skrjabina, Stravinského a Pařížskou šestku. Není proto divu, že se v roce 1921 stěhuje do Paříže, aby studoval na School Of Music for Americans ve Fontainebleu, založené Nadiou Boulangerovou. Později označil studia skladby u ní jako nejvýznamnější hudební zkušenost svého života. V Paříži setrval do roku 1924. Poté se vrátil do New Yorku.
Coplandovu hudba ale větší část amerického posluchačstva neoslovovala, byla považována za „vřeštivou“ a „nervózní“. Až Klavírní koncert v roce 1926 dosáhl širšího ohlasu. Mohly za to jazzové prvky, jimiž skladbu osvěžil. Zakrátko ale Copland jazz opustil. Okomentoval to takto: „S dokončením Klavírního koncertu jsem cítil, že jsem tento idiom zcela vyčerpal, beru-li v úvahu jeho omezený emocionální záběr. Bylo snadné dosáhnout americkosti v hudbě tímto způsobem, ale veškerou americkou hudbu nelze vměstnat do dvou dominantních jazzových modelů: do blues a apartního kabaretního čísla.“ Dlužno ovšem dodat, že se později k jazzové inspiraci vrátil, a to pod dojmem intelektuálněji založené tvorby Duka Ellingtona, Milese Davise a Charlese Minguse.
Coplandův život byl naplněn nejen hudbou, ale také láskou k jedinému muži. Victoru Kraftovi bylo šestnáct, když ho skladatel v roce 1932 potkal. Kraft vystudoval fotografii a prosadil se vzápětí jako fotoreportér ve španělské občanské válce. Byli důvěrnými přáteli až do fotografovy smrti v roce 1976, kdy podlehl infarktu. Ovšem Kraft se svojí homosexualitou bojoval, dvakrát se dokonce oženil. Poprvé v roce 1951, manželství vydrželo pár měsíců. Podruhé v roce 1960. Copland byl kmotrem jeho jediného dítěte, Jeremyho Aarona, bohužel mentálně postiženého. V roce 1968 Kraft manželku opustil a vzal s sebou i syna. Po jeho smrti se syn vrátil k matce. Ve své závěti pak Copland na Jeremyho pamatoval částkou 25 000 dolarů. Skutečný vztah mezi fotografem a skladatelem vyšel najevo až po Coplandově smrti v roce 1990.
Spolu hodně cestovali, hlavně po Mexiku a Latinské Americe. Copland dedikoval Kraftovi jiskřivou skladbu El Salón México, napsanou v letech 1932-36, kdy spolu trávili spoustu času ve stejnojmenném nočním klubu v Mexico City. Dílo premiéroval Carlos Chávez v srpnu 1937 a bylo Mexičany neobyčejně vřele přijata.
Copland byl noční pták. Hudba pro něj byla otázkou emocí, přes den nebyl tak vnímavý a nedokázal se patřičně odvázat. Když komponoval pro orchestr, nejdříve si připravil klavírní partituru. Instrumentací se zabýval až poté. „Vyváženost a kontrasty nástrojů jsou hlavním faktorem k dosažení dobrého výsledku,“ prohlásil skladatel, „ale rozhodovat se příliš brzy pro barvu, je samo o sobě omezením svobody myšlenek v ostatních oblastech kompozice.“
Takto napsal též hudbu k šesti celovečerním filmům. Ta nastavila laťku tak vysoko, že ji vlastně již potom co do dramatické citlivosti nikdo nepřeskočil, ani John Williams ne. Prvním filmem s Coplandovou hudbou byl O myších a lidech z roku 1939 v režii Lewise Milestonea. Zde byly využity mnohé progresivní kompoziční postupy, včetně disonantní harmonie. Film byl nominován na čtyři Oscary, hudbu nevyjímaje. Ale až čtvrtou nominaci Copland proměnil v sošku, a to díky snímku Dědička režiséra Williama Wylera v roce 1949.
Copland také zkomponoval jedno z největších klavírních děl 20. století. Svoji neobyčejně vystavěnou Klavírní sonátu dokončil po třech letech v roce 1941. Klavírista William Kapell skladateli vysekl poklonu slovy: „Toto ohromující dílo je jedinou vskutku velkou klavírní kompozicí, která vzešla z americké půdy.“ Geniální klavírista se bohužel zabil v pouhých jednatřiceti letech při havárii letadla, kterým se 29. října 1953 vracel z koncertního turné po Austrálii. Letadlo sestupující k přistání zasáhlo v mlze vrcholky stromů a narazilo do King’s Mountain jižně od letiště v San Franciscu. Nikdo nepřežil.
Psal i pro balet; Billy the Kid (1938), Rodeo (1942) a Apalačské jaro (1943-44) patří k jeho vůbec nejhranějším dílům. A vedle již výše zmíněné filmové hudby komponoval též pro divadelní dramata. Introspektivní skladba Quiet City, jež mě doslova zasáhla, vychází z hudby ke hře Irwina Shawa o podnikateli, procházejícím (také morální) krizí středního věku. Režíroval ji Elia Kazan a odehrála se pouze dvě představení. Copland pak změnil původní instrumentaci; tentokrát se nepokusil o nastavení hudebního zrcadla hlavní postavě, značně kontroverzní, ale ztvárnil velkoměsto na rozhraní noci a rozbřesku, kdy se probouzí do nového dne. A kdy se skladatel po tvůrčím vzepětí odebíral na lože ke spánku. Následující video s použitím obrazů „Slavíčka New Yorku“ Edwarda Hoppera a historických fotografií z tohoto velkoměsta hudbu dokresluje s plnou sugestivitou…
Copland obvykle nekomponoval průběžně od začátku do konce skladby. Již měl zaznamenaná témata, k nimž se na přeskáčku vracel a stavěl na nich tu kterou část. Jeho přítel, skladatel William Schuman, se v roce 1962 Coplanda ptal na rozpracované velké orchestrální dílo Connotations. Ten odpověděl, že právě dokončil práci na závěrečné části. „Netušil jsem, že už jsi hotov!“ reagoval Schuman. „Nejsem hotov, jen jsem dokončil závěr,“ zněla odpověď. Schuman nechápal, jak může komponovat v jiném pořadí, než v jakém má skladba zaznít. „Nekomponuji,“ odvětil Copland. „Sestavuji materiál.“
Další dílo, jež mi učarovalo, je svita Tender Land z roku 1958. Vychází z opery téhož názvu, kterou po dvou letech práce dokončil v roce 1954. Pojednávala o farmářské rodině kdesi na Středozápadu. Část svity, The Promise Of Living, je postavena na motivu písně Zdi Sionu z Coplandova cyklu Old American Songs (1952). Video k hudbě sice není z venkovského, tím méně farmářského prostředí, ale je dojemné.
V roce 1973 skladatel navštívil Československo. S Českou filharmonií natočil řadu koncertních nahrávek, nejen svých děl (Inscape, Billy the Kid), ale též Stravinského (Ode), Ivese (The Unanswered Question), Bernsteina (předehra ke Candide), Schumana (New England Triptych) a Martinů (Poločas). Byť komunistická cenzura dohlížela a ztrpčovala Coplandovi a orchestru život, vznikly dramaturgicky zajímavé snímky vysoké úrovně. Ty pak v roce 1993 vydal na CD s titulem An American In Prague britský label Romantic Robot českého emigranta Alexandra Goldscheidera. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že tento klávesista, skladatel, producent, publicista a diskžokej byl ve druhé polovině sedmdesátých let průkopníkem elektronického popu u nás (pod pseudonymem Odysseus). Do Velké Británie emigroval v roce 1981, o dva roky později pak založil počítačovou a hudební společnost Romantic Robot.
Od roku 1972 Copland komponoval zřídka, posléze již jen dirigoval. Začal totiž znenadání trpět výpadky paměti a byla mu diagnostikována Alzheimerova choroba. Zemřel ale v úctyhodném věku, několik týdnů po oslavě devadesátin, a to na zápal plic. Velkou část jmění vložil do jím založené Nadace na podporu tvorby amerických skladatelů, která funguje dodnes. V nejrůznějších programech tento fond rozdá každý rok 600 000 dolarů! Proto ten Pilot americké avantgardy; díky Coplandovi tak mohou vzlétat mladí a nadějní hudební tvůrci.
Podtitul mého poslechového pořadu zněl Fanfára pro obyčejného člověka. Nemusím jistě zdůrazňovat, že jde o Coplandovu ikonickou skladbu. Vznikla v roce 1942 na objednávku Cincinnati Symphony Orchestra a měla oslavovat válečné úsilí amerických vojáků. Dirigent Eugene Goossens jí hodlal zahajovat každý koncert během války a přál si, aby se jmenovala Fanfára pro vojáky, námořníky a letce. Copland byl sice americký patriot, ale také přesvědčený socialista, a tak skladbu nazval Fanfára pro obyčejného člověka. Na ní později postavil svou Třetí symfonii, již komponoval v letech 1944-46. Premiéroval ji 18.října 1946 Bostonský symfonický orchestr pod taktovkou Sergeho Koussevitzkého.
Jak známo, Fanfáry se v roce 1977 chopilo art-rockové trio Emerson, Lake & Palmer. Více než devítiminutovou podobu zařadilo na dvojalbum Works I., a považte: dvouminutová verze dosáhla druhého místa v britské singlové hitparádě! Dnes to zní skoro jako pohádka.
https://www.youtube.com/watch?v=b-HN5XqDjTE
