Imaginární Západ, rock na kostech, magnitizdat, síla slov na penálu a kalhotách, kolaps socialismu…
V záplavě předvolebních sloganů jako „Socialismus je sexy“ či „Být komunistou je in“, v ovzduší stesku po „jistotách“ za časů normalizace a vstávajících nových bojovníků proti kapitalismu a liberalismu, na mne silně zapůsobila kniha „Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace“, jež vyšla v roce 2018 v nakladatelství Karolinum. Napsal ji Alexej Jurčak, profesor Kalifornské univerzity v Berkeley, který patří právě k oné poslední sovětské generaci. Tématem knihy je paradox, spočívající v tom, že kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. A navíc, a to nás od našich bratrů na Východě víceméně odlišuje, mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reintepretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval. V konečném důsledku tento paradox, zesílený za Gorbačovovy perestrojky, vedl k rychlému kolapsu socialistické společnosti na věčné časy.
Mohl za to imaginární Západ: kapitalistické země se staly imaginárním jinde, byly prostorem, který nemusel mít mnoho společného s jakýmkoli reálným místem. Sovětská moc vytrvale, i když značně absurdně, rozlišovala mezi dobrou a špatnou západní kulturou. (V oblasti filmu a hudby to bylo nejmarkantnější.) A to byla jedna z podmínek umožňujících vznik Západu existujícího pouze v myslích sovětských lidí, včetně komsomolců, komunistické mládeže. Tohle sémě zasel již stalinovec Ždanov, který dělil hudební vlivy ze zahraničí buď na projev špatného kosmopolitismu, nebo dobrého internacionalismu. V prvním případě jde o buržoazní produkt imperialismu, v druhém o výsledek pokrokové lidové kultury. V důsledku ambivalence v posuzování zahraničních hudebních, uměleckých a obecně kulturních vlivů se otevřel prostor pro různý výklad identických zahraničních kulturních forem. Sovětský stát proto jazz, rock, soudobou hudbu, módu, filmy atd. současně kritizoval i podporoval, napadal i umožňoval jejich šíření. A tak se stalo, že se tento imaginární Západ v sedmdesátých a ještě hlouběji v osmdesátých letech stal nedílnou, a dokonce konstitutivní složkou pozdně sovětské kultury. Její neviditelnost si pak lidé uvědomili až po zhroucení…
Již v prvních Zápiscích (https://www.hisvoice.cz/zapisky-melomanovy-1/) se zmiňuju o roli rádiového přijímače, jenž byl pro mne bránou do jiných světů, do mého imaginárního Západu. Obvzláště pak sovětský tranzistor Rossija 303. Ten byl skvělý na chytání krátkých vln, tudíž hudby ze Západu. V Jurčakově knize jsem se dočetl, že právě tranzistor, v SSSR opravdu masově vyráběný, byl prvním důležitým médiem spojujícím reálný svět socialismu s idealizovaným kapitalistickým Západem. A rušeny byly pouze ty západní stanice, které vysílaly v sovětských či východoevropských jazycích. Vyjma ovšem rumunštiny; rumunská stanice Svoboda vysílala nerušeně rockovou muziku ze Západu celé nedělní odpoledne. Problémem byl jen kolísavý příjem, někdy až do ticha, což se stávalo jako na potvoru v těch nejlepších pasážích skladeb; ale ten hlad po neoficiální muzice byl strašně silný, a v podstatě neukojitelný, takže mne to od poslechu neodradilo.
Když se ve druhé půli padesátých let objevil v plné síle rock´n´roll, propukla i v Sovětském svazu mezi mládežníky horečka. Originální desky se těžko, přetěžko sháněly, a tak studenti státem masivně podporovaných inženýrských oborů, zhusta komsomolci, přišli na to, jak tyto vzácné nahrávky šířit. Vznikl tzv. roentgenizdat, vskutku sovětský unikát. Šlo o domácí výrobu gramofonových desek. Původní vinyly se přehrávaly na desky vyřezávané z použitých umělohmotných rentgenových snímků! Takto šířená hudba byla označována jako rock na (ruských) kostech či rock na (ruských) žebrech. Tato technologie vyžadovala dva propojené gramofony, na jednom z nich hrála originální deska. Elektrický signál byl zesílen a seřízen tak, aby byl pod jeho kontrolou pohyb ohřáté safírové jehly na druhém gramofonu. Ta pak vyrývala drážky do tvrdého a lesklého povrchu plastové desky. Ačkoli takto nahraná deska, samozřejmě mizerné zvukové kvality, stála tehdejších 10 rublů, čili sedminu průměrného měsíčního platu, mladí lidé jejich výrobcům málem trhali ruce.
V průběhu šedesátých let i v SSSR zdomácněly cívkové magnetofony, takže ty pochopitelně vytlačily rentgenové desky. Kazetové magnetofony se pak objevily v dalším desetiletí, ale cívkové v Sovětském svazu přetrvávaly v převaze až do poloviny osmdesátých let. Stát výrobu mocně podporoval. Zatímco v roce 1960 Sověti vyrobili 128 000 magnetofonů, v roce 1969 překonali miliónovou hranici a v roce 1985 to již bylo 4,7 miliónů kusů. Takže během onoho čtvrtstoletí bylo v SSSR vyrobeno na 50 miliónů magnetofonů! Sociologové soudí, že v této době prošel Sovětský svaz významnou kulturní transformací a označují to jako magnetofonizaci celé země. A s ní ruku v ruce se nebývalou měrou rozšířil tzv. magnitizdat. A s tím už máme zkušenosti i v naší zemi. Táta mi vyprávěl, jak kolovaly po Československu pásky s be bopem, rock´n´rollem, twistem atd. Moje generace kopčila (a to již hlavně skrze kazeťáky) především hard rock a art rock; letěli Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Kiss, Pink Floyd, Yes, Genesis. Já osobně ujížděl ještě mocněji na jazz rocku. A začaly se tímto způsobem šířit i nahrávky PPU, DG-307, Umělé hmoty, formací okolo Mikoláše Chadimy a dalších kapel českého undergroundu. A samozřejmě desky Karla Kryla. Ostošest jsme na magnetofony, které jsme museli držet nad hlavou buď v rukách, nebo je měly připevněné na tyči, nahrávali celé koncerty folkových písničkářů. Mezi námi bylo hodně bezostyšných pirátů, ale byli jsme tolerováni. A tyhle nahrávky jsme pak rozmnožovali a kazety (v mém případě pečlivě popsané) kolovaly posléze po celém Československu.
Symboly imaginárního Západu byla již jen pouhá anglická slova či jména. Už v šesté třídě jsem měl penál popsaný jazzmany, rockery a názvy alb ze zahraničí, na něž jsem narážel při četbě Melodie. Představoval jsem si, jak ta muzika musí báječně znít; těšil jsem se, že tohle všechno mne jednou čeká doopravdy. Alice Coopera jsme považovali za ženu a já měl to štěstí, že jsem se dostal k Bravíčku, ve kterém byl složený plakát Alice s tarantulí na nahém rameni. Připevnil jsem si ji na stěnu pokojíčku hned vedle Louise Armstronga. Kamarádi se na ni chodili dívat a záviděli mi.
Ceněny byly rifle a džíny, které měly nášivky s americkými slovy. Šikovné a vstřícné mámy je dokázaly i vyrobit a přišívaly je na české kalhoty, byť jen obyčejné, nebo (a to byl luxus) manžestráky. Jenže jsme je pak nesměli nosit do školy, takže se zápaďácká slova nepřišívala, nýbrž cvočkovala. Než jsme vešli do školy, nášivky jsme si dali do tašky. Ale stalo se mi jednou, že se na mne vrhla už na ulici hlídka VB a nášivky mi servala takovým způsobem, až mi kalhoty zničila. Když si šel táta na služebnu stěžovat, pohrozili mu chládkem v cele zadržení a prý můžu být rád, že mi nedali pár facek.
Také u nás existoval seznam závadných hudebních skupin a umělců. Víceméně kopíroval ten sovětský, který pod názvem Orientační seznam zahraničních hudebních skupin a umělců, jejichž repertoár zahrnuje ideologicky závadné skladby vypracoval výhradně pro služební účely Ústřední výbor Komsomolu. Obsahoval třicet osm problematických západních kapel a popových hvězd, které byly mezi sovětskou mládeží nejvíce oblíbené a jejich nahrávky masivně kopírovány a šířeny. A ředitel školy mi takovým podobným papírem mával vztekle před obličejem, aby mi dokázal, že si zasloužím důtku, popřípadě dvojku z chování za to, že jsem na vánoční besídce 7. A pustil Led Zeppelin a jejich Immigrant Song.
Po čem by se mi mělo, ksakru, dnes stýskat?
A proč bych měl vzývat myšlenku socialismu? Něco, co se zhroutilo všude, kde to bylo (a vždy násilně) zavedeno? Respektive nainstalováno?
