Zápisky melomanovy 61

  

Meloman tentokrát o Kamenech zmizelých a jazzu v Terezíně…

Člověk je zapomenut jenom tehdy, když je zapomenuto jeho jméno. (Talmud)

Když se člověk často octne v uličkách starých Boskovic, nemůže nenararazit na stopy, jež tu zanechali židovští obyvatelé. Je tu zčásti zachováno původní židovské město, včetně barokní synagogy z roku 1639. A představte si, od konce osmdesátých let hrozilo reálné nebezpečí, že tato unikátní čtvrť zmizí pod bagry demoliční armády pod velením rychlokvašených developerů a tržních svazáků! Proto také v roce 1993 vznikl Letní festival Boskovice s podtitulem „pro zachování a obnovu židovské čtvrti.“ První impuls k pořádání festivalu vzešel od skupiny mladých lidí ze sdružení Prostor, kteří se obrátili o pomoc na sdružení Unijazz. První ročník se uskutečnil o rok později. Festival se koná vždy na začátku prázdnin, letos ale musel být, jako ostatně spousta dalších kulturních akcí, přesunut. V případě Boskovic na samotný konec prázdnin. A já smekám před buldočí umanutostí a zarytostí pořadatelů nepřerušit festivalovou kontinuitu, byť by jim to nikdo nemohl mít za zlé, kdyby to vzdali jako mnozí jiní.

Byť jsem melomanem, nebudu tentokrát psát o hudbě. Tedy nikoli primárně. Součástí festivalového dění v tomto roce byla také událost, která se tím nejintimnějším způsobem dotýkala židovského genia loci města. Bylo jím kladení dalších tzv. Kamenů zmizelých. To je český ekvivalent k německému výrazu Stolpersteine, čili kámen, o který by se mělo klopýtnout, tedy zavadit pohledem. Je to čtverhranná dlaždice z betonu s hranami 10 cm, na vrchní ploše s mosaznou destičkou se jménem oběti holocaustu, rokem narození a smrti, včetně místa, kde dotyčný/á byl/a zavražděn/a (vesměs koncentrační tábory). Vsazují se do chodníku před dům, kde židovští obyvatelé žili před transportem. A aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí vlastně sklonit. Vskutku silná symbolika! Autorem těchto kamenů je německý výtvarník Günter Demnig. „Jedním z důvodů, proč jsem s tímto projektem začal, bylo vrátit jména na místa, kde tito lidé žili, než je za holocaustu deportovali a zavraždili,“ prohlásil Demnig. „Chtěl jsem těmto lidem dát zpátky jejich jména, protože oficiálně měli jen přidělená čísla, byli bezejmenní.“ První kámen položil bez povolení 16. prosince 1992 před radnici v Kolíně nad Rýnem, od roku 1995 je tento projekt zlegalizován. A 4. října 2005 obdržel tento umělec a aktivista Německý kříž Za zásluhy.

Od té doby se kladení Stolpersteine rozšířilo téměř do celé Evropy, tedy alespoň do států Evropské unie (http://www.stolpersteine.eu/ ). U nás příběh Kamenů zmizelých začal z popudu České unie židovské mládeže 8. října 2008, kdy jich bylo v pražském Josefově vsazeno do dlažby deset. Posléze se přidávala další města; bohužel příslušné stránky http://stolpersteinecz.cz/ jsou nyní evidentně neaktualizovány, neboť v seznamu měst chybí Boskovice.

Přitom letos právě v rámci festivalu přibylo v dlažbě před domy tentokrát v Plačkově ulici dalších osmnáct Kamenů zmizelých! Stalo se tak díky Blance Dvořáčkové a Borisovi Baraku Selingerovi, který projekt zajišťuje pro oblast jížní Moravy, a ve spolupráci s Post Bellum, Muzeem regionu Boskovicka a pobočným spolkem Unijazz Boskovice. Od září 2018 tak byla navrácena jména 29 obětem holocaustu z Boskovic. Celkem jich zde na svůj Stolperstein čeká 322; ovšem číslo může narůst, neboť dohledávání židovských obyvatel stále probíhá. Jeden Kámen zmizelých přijde na 2.500 Kč. Kromě ročního příspěvku města 10.000 Kč jsou náklady hrazeny výhradně z dobrovolných příspěvků jednotlivců či organizací. Již jsem také přispěl a hodlám tak učinit i nyní, až dostanu rouškovné 5.000 Kč; budou za ně dva nové Kameny zmizelých. Pokud se někdo z vás, čtenářů, chce přidat, číslo účtu je: 294576768/0300.

Také jméno jazzového hudebníka, aranžéra, skladatele, trumpetisty, klarinetisty a saxofonisty Fritze Weisse mělo být zapomenuto. Před holocaustem patřil k nejnadějnějším československým jazzmanům; proslavil se především jako trumpetista a aranžér v tehdy hvězdném swingovém orchestru Emila Ludvíka; po zákazu tajně spolupracoval i s Karlem Vlachem. Koncem roku 1941 byl deportován do Terezína. Tady navzdory strašlivým podmínkám a pachu smrti vznikala úžasná hudba (o vážné hudbě zde jsem psal v Zápiscích melomanových 57). Weiss hrál v táborové kapele Ghetto Swingers, jež se v bílých košilích zúčastnila natáčení nacistického propagandistického filmu Vůdce daroval Židům město. „Vypadalo to jako nějaký letní jazzový festival,“ vzpomínal jeden z přeživších pamětníků. Jakmile Červený kříž a diplomaté odjeli, aktéři natáčení byli ještě ten samý den deportováni do Osvětimi-Birkenau. Bylo to 28. září 1944, kdy měl Weiss pětadvacáté narozeniny. O šest dní později byl zavražděn v plynové komoře, když odmítl zařazení do pracovní skupiny, aby do plynu následoval otce.

Není zapomenut. Od roku 2012 se Weissově hudebnímu odkazu věnuje například izraelský sopránsaxofonista Shai Brenner. U nás pak v roce 2017 vyšlo CD Navzdory osudu: Fritz Weiss 1919-1944 s autentickými nahrávkami.

Dlužno ještě dodat, že včera byla v boskovické synagoze zahájena výstava fotografa Jindřicha Buxbauma pod názvem Tanec a hudba, radost a smutek. Do 20. prosince lze tak vidět unikátní soubor fotografií, jejichž společným jmenovatelem je hudba a tanec v životě Židů. Buxbaumův otec přežil věznění v Terezíně a Osvětimi-Birkenau…