Meloman si vybavuje iniciační zážitky s písněmi trojice L+S+F z časů nenormálních…
Osmnáctého července zemřel přímo na pódiu Milan Lasica. Od té doby si pouštím na YouTube pořad Ktosi je za dverami a veškeré dostupné scénky a divadelní představení, ve kterých společně s Juliem Satinským figuroval. Ten už také není mezi námi, a bohužel dlouho (zemřel 29. prosince 2002). Stejně tak ten třetí do party, dodnes plně nedoceněný skladatel a muzikant Jaroslav Filip (11. července 2000).
První zážitek: Silvestr 1979, odloučený bojový motostřelecký prapor VÚ 1735 ve Kdyni. Politicko-výchovná světnice, čili péeveska. Naštěstí žádná guma neotravuje, dozorčí ani jeho pomocník neprudí, my, co nemáme strážní službu a jiné povinnosti, sedíme před televizí. Slovenská část, která byla bohužel početnější, přehlasovala nás, Čechy a Moraváky, takže se díváme na silvestrovský pořad na ČST, nikoli na nějakou západoněmeckou televizní stanici. Technicky zdatní česko-moravští bigoši pro tento účel zhotovili dokonce speciální anténu, kterou jsme ukryli za velkou skříň s učebními pomůckami. Herci, komici a zpěváci baví herce, komiky a zpěváky, Slováci se bohatýrsky řehtají, my si představujeme, co všechno kapitalistického jsme mohli vidět a slyšet. Situace se ale náhle obrací. Na scéně je již několik minut dvojice Lasica a Satinský. Rysy Slováků tvrdnou, naše se rozšiřují do úsměvu a posléze smíchu. Náhle vstane jeden voják jánošíkovského vzezření a televizi vypne. Že tohle poslouchat nebude, „veď oni si z nás, Slovákov, do piče robia srandu!“ My jsme si to samozřejmě nenechali líbit, takže z toho vznikla mela, zprvu strkanice, posléze rvačka, jež vyvrcholila pádem televize ze stolku. Jeden Moravan medvědí podoby nakonec přijímač uchopil do svých chlupatých tlap a mrštil s ní o zem se slovy „teď už se, kuvááá, nebude na tu pojebanou bednu koukat nikdo!“ Ovšem největší průser byl ten, že nás slovenští bratři udali ohledně té antény. Dokonce se do toho namontovala i vojenská kontrarozvědka (mimochodem součást Hlavní správy StB). Ale to už je jiná kapitola…
Toto je ona inkriminovaná silvestrovská scénka:
Jako meloman chci ale psát hlavně o písničkách trojice Lasica+Satinský+Filip. Mnohé zazněly v pořadu Ktosi je za dverami, kterých se od roku 1978 stačilo odvysílat dvacet dílů. A samozřejmě i v autorských představeních v Divadle Na korze na přelomu 60. a 70. let či později ve Študiu L+S.
První písničkové album této trojice Bolo nás jedenásť bylo pro mne doslova zjevením. V čase, kdy v Čechách bolševici potírali rockovou a folkovou muziku, především po textové stránce, na Slovensku se v roce 1981 objevila kolekce třinácti písní, z nichž dobrá polovina si koledovala o zlatou mříž. Za objev této desky vděčím Jiřímu Černému, který na svojí Folkové diskotéce na plzeňské Portě v roce 1982 pustil v jednom z pavilonů na výstavišti, kde byla hlava na hlavě, píseň Vyletel vták. Nejen já jsem byl v šoku z té niterné, nesmírně sugestivní výpovědi o touze po volnosti, svobodě. Po několika měsících jsem jako horník jel na svůj první rekondiční pobyt do východoslovenských lázní Štós nedaleko Košic. A tam jsem samozřejmě jel desku shánět. A úspěšně. Byla to podpultovka (ostatně jako tehdy za rozvinutého socíku spousta dalšího zboží); naštěstí jsem jako návštěvník z Čech na prodavačku v Opusu udělal dojem.
To elpíčko bylo pozoruhodné také tím, že na obalu nebyli uvedeni muzikanti, pouze Vokálno-inštrumentálnu skupinu „BOLO NÁS JEDENÁSŤ“ viedol Jaroslav Filip. Vedle excelentních slovenských instrumentalistů, jako např. bubeník Pavol Kozma či kytaristé Ľubo Belák a Peter Smolinský, tu hráli flétnista Jiří Stivín, baskytarista Vladimír Guma Kulhánek a saxofonista Jan Kubík. Emigrant. Vlastně bylo slovenské vydavatelství Opus férovější, než Supraphon a Panton; než neuvést pouze jedno jméno, tak raději ať celá kapela zůstane anonymní. Ostatně by se pak posluchač marně zaobíral otázkou, kdo to tam na ten saxík válí, když v sestavě o něm není ani zmínka.
A tato loňská coververze je neméně sugestivní:
Další iniciační zážitek mne čekal v roce 1987. Zatímco česko-moravské luhy a háje byly zaslintány glasností, perestrojkou, přestavbou, novým myšlením, nutností dialogu atd. (ale zkus to!), na Slovensku vyšlo album My (do tanca a na počúvanie). Když jsem ho pustil tátovi, na kterého tehdy dolehly naplno zdravotní problémy způsobené pobytem v komunistickém pracovním lágru, celý se rozzářil a řekl: „Zdá se, že tady komunisti už dlouho nebudou!“ Dodnes mi při poslechu písní Song o človeku, ktorý nevedel povedať nie, Godot nepríde, Negramotny sen, 1848 a My běhá mráz po zádech. A opět tak intenzivně jako kdysi… Ale pevně doufám, že po říjnových volbách budu mít zimomriavky hlavně kvůli nádherným melodiím a kytarovým partům Deža Ursinyho!