- Inzerce -

Zápisky melomanovy 84

aneb Slow Looking na Vladimíra Kokoliu…

Díky letošnímu XXX. ročníku Festivalu pro židovskou čtvrť do Boskovic zavítal také výtvarník Vladimír Kokolia, legenda české, potažmo mezinárodní výtvarné scény. Koncepce i podoba jeho výstavy pod názvem Slow Looking v prostorách Muzea regionu Boskovicka, jež byla otevřena první den festivalu, tj. 7. července, se rodila postupně. Kokolia vždy pracuje se specifiky výstavního prostoru, nechává ho na sebe působit, zkouší, jak se v něm jako autor cítí a jak by se v něm mohl posléze cítit návštěvník. Na boskovické výstavě spolupracoval se svým synem Janem, animátorem a též výtvarníkem. Ten doplňuje autorův pohled, vycházející z východní filozofie, tím prozaičtějším, praktickým. Název Slow Looking odkazuje ke Kokoliovu poznání, že na výstavách, zvláště pokud se vyznačují velkým počtem uměleckých děl, návštěvník každému z nich věnuje přibližně tak osm sekund, spíše méně než více. Proto jeho expozice ve třech místnostech čítá „pouhých“ deset obrazů a dvě videoinstalace – Strom a Lidé. Pouhých je samozřejmě v uvozovkách, neboť na každé z jeho děl se lze dívat nekonečně dlouho.

Ještě jedna videoinstalace je součástí výstavy, ta je ale ukryta za instalací Lidé a zpočátku je pouze slyšet. Pokud se návštěvník podívá zleva za onu instalaci, uvidí záběry z koncertu legendárních „Éček“. To jest brněnské kapely E, jíž byl po dobu jejího trvání (1985–1997) Kokolia frontmanem. Protože tento malíř, kreslíř, grafik a vysokoškolský pedagog byl (a je, viz. níže) totiž také jedinečným hudebním performerem…

V září 1985 měla mít v Ostrově nad Ohří premiéru skupina VHV z Brna. Díky blíže nespecifikované chybě pořadatele se stalo, že kapela byla na plakátech uvedena jako UHU. Vladimír Kokolia a dunajští Josef Ostřanský a Vladimír Václavek na to reagovali tehdy populárním „éčkem“. A tak se zrodila jedna z našich nejoriginálnějších rockových kapel – E. Její sound byl vskutku unikátní. Nikde jinde se nepřenesly veškeré melodické linky na baskytaru (Václavek), čímž byla potlačena kytara (Ostřanský), jež místo sól obstarávala veskrze rytmickou funkci. Kapela se tak obešla bez bicích nástrojů. Jen velmi zřídka používala přednatočených podkladů z automatického bubeníka či „živé“ perkuse. Hudba vycházela z třaskavé směsi minimalismu, avantgardního rocku konce sedmdesátých let a nové vlny. A pak tu byl opravdový svéráz v podobě zpěváka Kokolii, který interpretoval svoje texty s páskou přes oči, a to nejen skrze jakési duševní krvácení, od frenetického křiku až po odevzdaně tichý šepot, ale též pomocí pohybového vykreslení evokujícího neurotické stavy, které ovšem měly blízko k dnešnímu výrazovému tanci. Zde se promítly jeho již několikaleté zkušenosti s praktikováním asijského bojového umění tai-chi. Zdánlivě je zpěvák s hudebníky v jakémsi podivném, nedefinovatelném nesouladu, ale právě ten způsobuje obrovské, až fyzicky pociťované napětí, které se pro E stalo charakteristické, jedinečné. Vznik skladeb popsal Kokolia v časopise Rock & Pop (1990) takto: „Většinou to probíhá tak, že si kluci sednou a něco hrají – oni se spolu dorozumívají telepaticky. Já se snažím poslouchat, o čem ta hudba je, nic si k ní nepřimýšlet. Jako když zvoní zvony, v tom taky rozeznáš určitá slova. A poslouchám to dlouho, oni mají se mnou trpělivost; pak zjistím, že to tam je…“

První LP Éček vyšlo samozřejmě až po převratu, v roce 1990, a byl to živák (Globus International); druhé (a bohužel poslední) o čtyři roky později – I Adore Nothing I Believe It Doesn´t Exist (Rachot). To již bylo ovlivněno komplexnějším hudebním přístupem, a to pod vlivem německého kytaristy, zvukového inženýra a producenta Volkmara Miedtkeho. Ten byl po léta pevně spjat s českou alternativní scénou; vystupoval jako host s Dunajem a byl s Václavkem členem skupiny Klar (u vydavatelství Rachot jim vyšla v roce 1997 dvě skvělá alba: Klar Motten a Klar Live). V Miedtkeho studiu vzniklo nejen druhé album E, ale také nahrávky Dunaje (počínaje titulem Dunaj IV.), Rale, Deep Sweden, Švehlíka či YLO Africký slon.

A Vladimír Kokolia zanechal v Boskovicích v parném osmém červencovém dni další výraznou stopu! V Letním kině koncertovala totiž německá skupina Ultrafon, jíž šéfuje právě Miedtke. A jako host s ní coby performer vystoupil Kokolia. A byl to výjimečný zážitek! Hudba by se dala charakterizovat jako free rock s různými příchutěmi, ať už jde o psychedelii, analogovou elektronickou hudbu včetně krautrocku a dubu, také jazz-rock i vlivy experimentální soudobé hudby. Kokoliovo pohybové šílenství kongeniálně souznělo s instrumentálními improvizacemi čtveřice ze Schwarzwaldu…

Vězte, že Kokoliova výstava Slow Looking bude v Muzeu regionu Boskovicka trvat do 18. září. Dernisáž proběhne 17. září, a to od 16.00 výtvarníkem výjimečně komentovanou prohlídkou. Jste všichni srdečně zváni!


Zkouška sirén – Rytmy k jiným světům

Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli

Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.