- Inzerce -

Zdeněk Lukáš: 90 – Selection of Chamber Music for Woodwind Instruments

Dva roky práce a úsilí skupiny hudebníků, spjatých s Českým rozhlasem Plzeň, přinesly nyní opravdu výživné a sladké ovoce – album Zdeněk Lukáš: 90 s výběrem ze skladatelovy komorní tvorby pro dřevěné dechové nástroje.

„Pokud se nemýlím,“ prohlásil jeden z protagonistů alba, saxofonista a klarinetista Pavel Hrubý, „jsme asi první na světě, kdo takto celistvě mapuje vybranou komorní tvorbu tohoto světoznámého skladatele plzeňského původu. Výročí nedožitých devadesátých narozenin připadá na rok 2018, a jsme moc rádi, že jsme to stihli a dokonali včas.“ CD vydaly ČRo-Praha a ČRo-Plzeň ve spolupráci s rozhlasovým vydavatelstvím Radioservis.

Zdeněk Lukáš v letech 1953-64 zastával místo programového pracovníka v Československém rozhlase v Plzni. Jako skladatel-samouk začal spolupracovat s Plzeňským rozhlasovým orchestrem. Komponoval také pro sbor Česká píseň, který v roce 1954 založil. V letech 1961-70 získával postupně skladatelské vzdělání konzultacemi u Miloslava Kabeláče. V roce 1964 se usadil v Praze kde v polovině 70.let dokonce vyučoval harmonii a kontrapunkt na Pražské konzervatoři. Od roku 1979 se věnoval pouze komponování jako skladatel na volné noze. Složil na 350 opusů. Mimochodem byl též autorem hudby k filmové veselohře Kulový blesk (1978).

Na ploše bezmála 58 minut získá posluchač ucelený pohled na Lukášovu tvorbu pro saxofon a klarinet. Vybrané skladby vznikaly v letech 1970-94, a to z velké části na objednávku ze zahraničí. Šlo především o členy Rascher Saxophone Quartet, který v roce 1969 založil ve Spojených státech Sigurd Rascher; později se soubor přestěhoval do Německa, kde působí dodnes. Po jedné kompozici byly obdarovány nizozemský Due Contempore, Dny soudobé hudby v Praze a plzeňský klarinetista Josef Sonnek pro svůj absolventský koncert.

Album otevírá třívětá skladba 2+2 op.179 z roku 1982. Jde o duet basklarinetu či altsaxofonu s marimbou, respektive s vibrafonem. Oba protagonisté zde podali výtečný výkon. Hrubý, jako jeden z našich nejinvenčnějších jazzových dechařů, společně s Martinem Opršálem, spoluzakladatelem souboru Dama Dama (setrval zde do roku 1997) a špičkovým hráčem především na marimbu, odstínili všechny tři věty, aniž by ale celá skladba ztratila na melodické a emocionální dramatičnosti a celistvosti. První věta má tajemnou náladu, umocněnou kontrapunktickými hlasy basklarinetu a marimby, přičemž melodické útržky, dynamické proměny a střídavé nálady nakonec vyústí v klenutě vzletnou melodii. V prostřední části se pojí slavnostní nálada s melodickými ponory a vzlety, aby se v závěrečné větě vše propojilo nejen skrze bujarý kontrapunkt, ale také minimalistickou hutnost. Finále pak patří duchovnímu tématu sakrální síly.

Naproti tomu skladba Lento dramatico op.264 (1994) je více niterná a emoce vyhřezávají postupně, zprvu jen v unisonu. Nechybí ani hluboké, až meditativní ponory, hlavně díky klavíru (Eva Vimrová). Ty jsou narušovány často neklidným altsaxofonem (Eliška Holečková). V následující Koncertantní etudě op.203 (1986) se ke klavíristce Evě Vimrové přidává vynikající klarinetista Dalibor Bárta (kolega Hrubého v souboru Pigeon Saxophone Quartet). Tato skladba je od počátku dramaticky vypjatá, od dravosti i hysterie přes rozvernost a hravost až po klenuté a jímavé melodie, a to za nepřetržité gradace. Legenda op.85 z roku 1974 svedla dohromady tenorsaxofonistu Hrubého a klavíristu Štěpána Kosa (Ensemble Martinů, Sukův komorní orchestr). Oba aktéři až dechberoucím způsobem proplouvají proměnlivým tokem; bez sebemenšího zaváhání ze samotného nitra citů dokáží zbrunátnět, bouřit i skotačit, vzápětí se opět ponořit do lyrické hloubky.

Poslední dva tracky představují nefalšované vyrcholení alba. Ve skladbě Raccontino op.153 (1980) vytvořili úžasné napětí tři hudebníci z různých hudebních světů. Vedle Dalibora Bárty (barytonsax) se zde zaskvěl Tomáš Reindl, excelentní perkusista (zde vířivé bubny, bonga, basový buben, činely), pohybující se na poli world music a volné improvizace (trio Tellemarkk), a Lukáš Švehla (xylofon, tam-tam, triangl, činely), jinak prog-rockový bubeník. Trio udržuje lyricko-tajemnou dramatičnost hudební materie, z níž vytane i šamanský rituál ve společenství s výraznou melodickou linkou saxu. Závěrečnou kompozicí alba je saxofonový kvartet Rondo op.70 z roku 1970. Pavla Hrubého (sopránka), Elišku Holečkovou (altka) a Dalibora Bártu (baryton) doplňuje s tenorem Jan Matoušek, swingový nadšenec (má dokonce vlastní bigband, kde ostatně hrají Hrubý i Bárta). Propletené hlasy, dramatické návaly, násobení emocí i minimalistické unisono, to vše posluchače vzrušuje i lahodí a hladí. Smysl pro odstínění nálad, barev a dynamiky tuto čtveřici bezesporu zdobí. Platí to ostatně pro všechny předchozí sestavy. Což činí z tohoto alba skutečně výjimečný instrumentální počin.

Zdeněk Lukáš: 90 – Selection of Chamber Music for Woodwind Instruments. Radioservis (https://www.radioteka.cz)


Zkouška sirén – Kam pro písně?

Staré a nové cesty ke zlidovění.

Zvuk a čas bez významových nánosů

Přitáhnout umělce formátu Klause Langa doprostřed Žižkova se nedaří zas tak často. Miroslavu Beinhauerovi a Atriu Žižkov se to povedlo a využili tuto příležitost naplno.

Most mezi dvěma světy

Žádná vanilka a žádná komfortní zóna v hudbě Hümy Utku.

Hermovo ucho – Art of Duo

Konfrontace jako modus operandi, naslouchání kozíma očima a další zprávy z Tokia.

Ensemble Terrible deset let na scéně

O studentském tělese, které je zároveň intermediální platformou.

Michal Kořán: Endemitní modrá ještěrka

Od xeroxu a propisotu k bandcampové knihovně. Rozhovor se stočí i k přednostem sluchátek a důležitosti vypalování alespoň malého počtu CD-R.

Zkouška sirén – hudba z rukavičky

Technologické ambivalence Laetitie Sonami

Slzy jsou v pořádku…

S Ondřejem Skovajsou o romských písních a projektu Giľora.

Operní pocta „odlišné“ prominentce

V díle o tíživém osudu Rosemary Kennedyové otevírají tvůrkyně důležitá témata, které akcentují zvukově atraktivní hudební složkou.

Ostravské objevování hudby dneška i nových prostorů

Třinácté bienále, dvacet let Bandy, nejdelší koncert „pouhých“ 480 minut, urbex i minimaraton.