Zeitkratzer: Metal Machine Music; Zeitkratzer & Keiji Haino: Live At Jahrhunderthalle Bochum

  

Zeitkratzer: Metal Machine Music

 Zeitkratzer & Keiji Haino: Live At Jahrhunderthalle Bochum

Karl Records (https://karlrecords.bandcamp.com/)

Nahrávka Lou Reeda Metal Machine Music patří téměř ke „klasice“ experimentální hudby, jakkoli takové spojení nedává příliš smyslu. Jako více či méně výrazný a přiznaný zdroj inspirace sloužila nahrávka takovým tvůrcům jako Throbbing Gristle, Merzbow, Brianu Enovi, Sonic Youth, Johnu Zornovi nebo Animal Collective. Spekulace o tom, že Reed album natočil jako záminku pro přerušení smlouvy s nahrávací společností či jako výstřelek z fanoušků byly popřeny samotným tvůrcem a důvodem k jejímu natočení bylo nejspíš především uspokojení tajných snů správného rockového kytaristy. Koláž kytarových vazeb, drones a podivných zvuků zní i v dnešním kontextu stále dost netradičně a Lou Reed o dvě desetiletí jakoby jen tak mimochodem předběhl všechny obývákové a kuchyňské šumaře.

O to více netradiční je nastudování alba tělesem Zeitkratzer v devítičleném obsazení pod taktovkou dirigenta Reinholda Friedla. Proměnlivou sestavu tvoří tentokrát Frank Gratkowski (klarinety), Matt David (trubka) Hilary Jeffery (pozoun),  Reinhold Friedl (klavír), Marc Weiser (kytara), Maurice de Martin (perkuse), Burkhard Schlothauer (housle), Anton Lukoszevieze (cello) a  Uli Phillipp (kontrabas). Nahrávka byla natočena v roce 2012 v Itálii (Řím a Reggio nell’Emilia), přičemž Zeitkratzer hraje skladbu od roku 2002 a první provedení opusu bylo vydáno na CD v roce 2007 na labelu Asphodel. Saxofonista Ulrich Kreiger s multilnstrumentalistou Lucou Venituccim provedli úctyhodný a i pro mnohé školené muzikanty nepředstavitelný čin, a sice přepis Reedova materiálu do not. Více informací o kontextu se nachází na sleevenote desky, jako zajímavost lze uvést například ladění Reedovy kytary do čisté kvinty, nebo jeho počáteční nedůvěru ke ztvrárnění hlučivého materiálu vážnohudebním tělesem, která se však s poslechem dema rychle rozplynula a Lou si v původním provedení s Zeitkratzerem také zahrál na pódiu.

Způsob, jakým hráči dolují barvy zvuků z nástrojů, toho také s tradicemi moc společného nemá. Pomocí pečlivého nastavení snímacích mikrofonů a experimentálních technik hry se zcela ztrácejí jednoduše identifikovatelné rozdíly mezi jednotlivými nástroji, aby se slévaly v ladný souzvuk a vzápětí rozlévaly v neméně příjemnou disonanci. Zeitkratzer zvuky ostrých kytarových vazeb a šumících zesilovačů přehrává vskutku bravurně, a pro Kriegera je právě odklon od melodií a harmonií směrem k zvukovým texturám a rytmům právě tím, co spojuje dohromady rock, industriál, No Wave, noise a „Novou hudbu“ poválečných skladatelů. Textury a rytmy jsou základem jak hudebních doprovodů rituálů dávných kultur, tak i současné eletronické taneční hudby. Ulrich Krieger v interview na webu soundonsound.com říká, jak je pro interprety i pro přepis materiálu do not důležité milovat ztvárňovanou hudbu a časté neštěstí dává za vinu mechanické práci, která nerespektuje specifický zvuk. Nutno říci, že výsledek Zeitkratzeru je působivý, prostý strojenosti a umělohmotných atmosfér, jaké často vyvolávají kombinace vážnohudebních těles a rock’n’rollu, ať již jde o Metallicu s orchestrem nebo hrůzu nahánějící orchestrální ztvárnění skladeb Beatles.

Další počin Zeitkratzeru je spolupráce s význačným japonským hlukařem Keiji Hainem. Tklivý bluesman na své druhé nahrávce s Zeitkratzerem opustil akustické nástroje i elektroniku a používá pouze svůj amplifikovaný hlas. Používat slovo „pouze“ je v tomto případě poněkud nedůstojné, neboť Haino svými hlučivými vokálními eskapádami nejednou přehluší celé těleso, zde ve složení Frank Gratkowski (klarinety), Hild Sofie Tafjord (lesní roh), Hilary Jeffery (pozoun), Reinhold Friedl (klavír), Marc Weiser (akustické ruchy), Maurice de Martin, (perkuse), Burkhard Schlothauer (housle) a Anton Lukoszevieze (violoncello). Deska začíná tóny znějícími jak z útrob starých syntezátorů, ze zvukového oblaku se po chvíli vyloupne Hainův hlas společně s vířením nástrojů.

Hainovy vokální kreace by se s náznakem chronologie daly nastínit slovy: kňučení, kničení, skučení, výskání, bručení, řvaní, bečení, dávení, hučení, křičení, hulákání, občasné zavytí, volání, syčení, bzučení a bezeslovné lamentování. Zeitkratzer zde hraje takovým způsobem, jakoby se napříč časem a prostorem sešli v produktivní atmosféře účastníci Darmstadtského kurzu z roku 1958, freejazzoví improvizátoři let šedesátých, jazzcore sestava projektu Spy vs Spy Johna Zorna a současní elektronici pracující s hluky. Nahrávka Zeikratzeru s Hainem je v porovnání s předchozí recenzovanou deskou méně přístupná a Metal Machine Music vedle ní zní téměř jako pop. Poslouchat desky po sobě může být přeci jen dost drastické a není od věci si ponechat patřičný časový rozestup.

Obě desky jsou k poslechu na bandcampu: