Žně v Polí 5

  

„Léto ještě ani pořádně nezačalo a Polí5 má žně za sebou,“ píše Josef Jindrák na stránkách svého vydavatelství Polí pět, z nějž se postupně stává vskutku žádaná stáj. A pokračuje: „V krátkém sledu jsme vydali pět titulů. Z toho čtyři továrně lisované (jojo, pomalu je čas opouštět vypalovaný formát…). Minimálně polovina z nich se jistě dostane do první desítky nejlepších českých titulů letošního roku (to už je jedno v jakých kategoriích – řekněme hudebních). Proč to všechno?

Úměrně věku člověk vnímá čas jinak, dítěti se vleče, mě letí astronomickou rychlostí, asi je to tou půlí životního běhu, nevím. Všímám si jen, že nestíhám stále více věcí. Samozřejmě se toho nakonec stihne hodně, ba více než zamlada. Spíš jde o princip, že hodně věcí by chtělo více péče. V tomto jsem radikál – více péče, tedy více času dát nelze. Než dokonalé nic (málo), tak raděj vše (a tedy ne tak dokonalé, ale aspoň živoucí, protože nic je smrt). A tak se stalo, že v rozpětí dvou měsíců vydávám pět titulů. To sice není zase tak velké číslo, ale pokud to dáme do souvislostí kolik a v jakém horizontu čeští vydavatelé publikuji, tak je to dost slušné skóre. Ale nejde o žádné trhání rekordů, prostě se to sešlo.

SdCh rád citoval výrok (tuším Jáchyma Topola): „Pokud člověk dostatečně dlouho diletuje v nějakém oboru, stane se chtě nechtě persónou, kterou nelze přehlížet“. Tak se stalo, že Polí5 začalo být vyhledávaným vydavatelstvím.

Vydat další desku kapely, která vlastně to současné vydávání otevřela, je přece samozřejmost. Postižená oblast v Polí5 objevila vydavatele ještě dříve než jsem vůbec něco stačil vydat. Kapelník POOB si ode mě kdysi objednal Supersilent, vyzvedl osobně, pohovořil, vracel se pro další věci. A tak pouze díky Pavlovi se to všechno mohlo odstartovat, jinak bych se možná rozhoupával dodnes a jistě bych měl po ruce mnoho racionálních argumentů proč to ještě nejde. Jejich nová deska, spíše minialbum, kapelu zachycuje ve více experimentálním stádiu hledání nové polohy po tragické smrti původního zpěváka, kterému je deska věnována a v podstatě se vyrovnává se starým obdobím, aby mohlo začít nové.

Podobně je tomu s Asstma. Tady je zase provázanost s kapelou Degtukas (kterou jsem vydal loni), jejíž mladičký zpěvák, kterou souběžně hraje v dalších třech projektech uzavírá rannou kapitulu své one man tvorby. DIY elektronika, psychedelicky zahuštěná pazvuky, živě nahrané basové party, velký důraz na texty, občas i melodie…

Polí5 formuje i klientela, fanouškové, nadšenci – tak se jednou ozvala jedna slečna, na kterou jsem bohužel ztratil kontakt a doufám, že se ještě setkáme – a divila se, že v on-line nabídce nemám Zátory. Když vyšlo najevo, že sice natočili dvě alba, ale v podstatě je nikdy nešířili, trvala na tom, ať to vydám. Na mé chabé, opatrně odmítavé argumenty, že sice kapelu znám, hráli jsme na společných akcích, ale osobní kontakty nemám žádné – je rychle poslala a když jsem se tomu dál snažil vyhnout, že zájem by měl být především od kapely, jinak to nemá smysl, poslala kapelníka Vláďu Línka přímo za mnou na krám. Tak se stalo, že jsem se tím začal zabývat, po letech znovu naposlouchával staré nahrávky a propadl té neprůbojné náladě Zátor. Té jejich radosti si jen na dvě sezóny (hráli vskutku jen v rozmezí let 2002-2005) zahrát písně svého srdce, které jsou už žánrově sice dávno mimo, ale pocitově platné stále. V týhle kapele se ještě sešli mimo zmiňovaného Línka (v podstatě hlavního textaře i autora celé desky), který spolupracoval třeba s Mikolášem Chadimou, ještě třeba Jiří Jelínek (ex Psí Vojáci) a Zdeněk Konopásek (ex Dvouletá fáma, ale také hraní v Kvartetu dr. Konopného, Vizitě atd…). Dohoda byla snadná, Ondřejovi Ježkovi se z jediných zachovalých záznamů podařilo dostat maximum, jen to trvalo dlouho a místo vánočního titulu 2010 je tu letní… Ono se to i hodí – na podzim jsem se domluvil s Unijazzem, že jeden den festivalu Alternativa bude věnován výročí pětileté existence Polí5 a Zátory se pouze pro tuto příležitost obnoví a budou moci i naživo pokřtít naše CD.

Velkou radost mi udělali Dorka Barová (Tara Fuki) a Marcel Bárta (Vertigo) – pro svůj nový projekt si vybrali mou stáj. Už jen ta jejich důvěra potěší a pak jen poklesne čelist nad precizním albem, kde své mnohaleté zkušenosti úročí s lehkostí pegasa. Kde žánry se prolínají a nejsilnější momenty desky jsou tam, kde to nelze přiřadit ani k jazzu, ani k alternativě, ani současné vážné hudbě. Jakékoliv superlativy jsou zcela na místě. Kapela trvala na lepenkovém edičním obalu a Marcel navrhl obal se svými kresbami. Na této a předchozí desce jsem spolupracoval s grafickým studiem Carton klan, kterým je tímto nutno náležitě poděkovat.

Poslední deskou jsou B4. Šéf kapely Tomáš Procházka si mě objevil už loni a spolupráce začala jejich první oficiální deskou Ringo George Paul John, která měla velmi pozitivní kritický ohlas (málokdy vyjde v Lidových novinách plnohodnotná recenze na vypalované CD…). Nové album pokračuje v nastavených pravidlech – řízená improvizace, písňová forma, přiznané ovlivnění krautrockovým soundem, ale podivínské míchání s retro ormovskou náladou. Koncept je pak dotažen na druhém disku (ano jde o dvoualbum!), kdy stejný materiíl s minimem dotáček je zpracován do zcela odlišné podoby. Nekonečná možnost mnohouchopitelnosti… B4 jsou zjevením, jakoby najednou tu povstala silná muzikantská jednotka. Samozřejmě je to složitější a ze dne na den se to nevyšvihlo, jde o souhru náhod, kdy spíše divadelní angažmá, žánrová nezařaditelnost, působiště v Novém Boru, člověka determinuje, že se o něm vlastně „neví“. Jó, ale až poznáte, budete nadšeni. V jednání je společné vystoupení v rámci dne Polí5 na Alternativě s Damo Suzukim – bývalým členem Can a dodnes aktivním hudebníkem. A pokud je to pro Vás za dlouho – 17.6. je nachystán křest ve Final Clubu.“ Recenze nových titulů očekávejte v nadcházejících papírových HisVoicech.