Kterak basák od Lady Gaga sestavil kvarteto a vydal se s punkovou energií do hájemství hard bopu.
Opravdu, Billy Mohler se dosud pohyboval hlavně na poli pop music a dokonce country. Tvrdil muziku třeba u Dolly Parton, Liz Phair, Stevena Tylera a Lady Gaga. Je ale také členem Jimmy Chamberlin Complex, vedlejšího projektu bubeníka The Smashing Pumpkins, v němž zuří alternativní rock a jazz-rocková fúze. Však také studoval na Berklee College of Music a coby výjimečný student navštěvoval Thelonius Monk Institute of Jazz, kde byli jeho pedagogy např. Herbie Hancock a Wayne Shorter. Bylo jen otázkou času, kdy se vrhne s vlastní formací do víru moderního jazzu. A tak vzniklo kvarteto, jež na sebe upozornilo hned v roce 2019 debutem Focus. Aby ne, když tu s ním hrají tenorsaxofonista Chris Speed a trumpetista Shane Endsley a bubeník Nate Wood (kamarád z dětství), členové skupiny Kneebody.
Chris Speed je členem celé řady kapel, včetně Alas No Axis Jima Blacka a Claudia Quintet Johna Hollenbecka. Spolupracoval také s Urim Cainem na jeho projektech s hudbou Bacha, Mahlera a Mozarta. Speed je též považován za jednoho z předních newyorských hudebníků spojujících jazz a kreativní improvizaci s lidovou hudbou východní Evropy a Středního Východu. V roce 2006 založil Skirl Records, brooklynský label věnovaný nonkonformní hudbě.
Shane Endsley koncertoval a nahrával s písničkářkou Ani DiFranco a s jazzovým velikánem Stevem Colemanem, spolupracuje s Joshem Rosemanem, Davem Binneym, Ravim Coltranem a Johnem Hollenbeckem. V současné době hraje kromě Kneebody v triu s Ralphem Alessim a Timem Bernem a v brass bandu Slavic Soul Party!.
Nate Wood je zakládajícím členem kapely Kneebody (2001). Majstrštykem tohoto kvinteta je bezesporu album 12 Songs of Charles Ives, kde se na předělávkách slovutného skladatele 20. století podílel též zpěvák Theo Bleckmann (Winter and Winter, 2009). Spolupracoval s mnoha umělci napříč žánry, mezi nimiž najdeme taková jména jako Chris Squire, Chaka Khan, Sting, Tigran Hamasyan a Donny McCaslin.
Mohlerovo kvarteto albem Anatomy zavítalo opět do hard bopu, se kterým ovšem nakládá po svém, svobodomyslně, syrově i vytříbeně, s naléhavou rytmičností mnohdy až punkového tahu. Vychází z hudby formací Davea Hollanda z osmdesátých a devadesátých let, ale Mohler kompozice hrubě otesává, podrobuje neutuchajícímu víření, frázování mnohdy jako výslednici velkoměstského stresu (album vznikalo v Los Angeles), se sólovými chorusy, v nichž se skrývá úzkost z nesmyslně uspěchaného světa. Dechaři se snaží navzdory hutné, vyexponované rytmice vypjatost potlačovat, ale o to více je v hudbě napětí a pnutí.
Lídr se tu netlačí do popředí, neexhibuje, nechává veškerý prostor k výstavbě saxofonistovi a trumpetistovi, přičemž svůj nástroj proměňuje v razantní rytmickou úderku. Pro sebe si vyhrazuje jen tři miniatury (Anstract 1 – 3), v nichž svůj kontrabas naopak rozezvučí ve výrazných, lyricky zvukomalebných obrazech, v případě jedničky dvojhlasně a v trojce s naléhavou rozvolněností.
A pak už se na posluchače valí hutný, šťavnatý a rozpálený hard bop. Ve Fight Song se rytmika doslova utrhne ze řetězu, zatímco dechy frázují unisono a také přes sebe; má to vskutku úderný tah! Přímočaře vznětlivá rytmika, vyostřené a nápadité dechové sazby a samozřejmě emotivní sóla zdobí skladby Nightfall, Equals a Speed Kills, v Exit dechaři navíc vykreslí syté témbry. Závěrečná dvouminutová Moonglow se mění pak v hudební klenot; úderná, až minimalistická přímočarost rytmiky se tu snoubí s témbry vskutku úžasným způsobem! Ovšem vrchol alba vidím v mistrně vystavěné devítiminutové baladě Perseverance. Tady kvarteto opravdu vytrvale podrobuje hardbopové výrazivo melodickým, lyrickým proměnám na straně jedné, na té druhé pak vypjatým emocím, kontrapunktu a v případě saxofonového sólového partu i free jazzu.
Billy Mohler: Anatomy
Contagious Music https://contagiousmusic.bandcamp.com/