Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.
Český zvukový umělec Tomáš Šenkyřík má úspěšné období. Projekty z poslední doby, například desky 306 (okla records 2025), Vstal či 1m² (Skupina 2024, respektive 2025) sklidily nadšené reakce doma i v zahraničí. Zmíněná alba, často vznikající v úzké a přátelské spolupráci s dalšími umělci, se dají chápat jako pozvánky do světů plných přehlížených i zdánlivě nenápadných zvuků. Ve video rozhovoru jsme hovořili o nedávných projektech, dětství, práci v brněnském Muzeu romské kultury či o jeho trvale zvídavém a citlivém přístupu k hudbě i ekologii. Nejprve jsme se ale věnovali Šenkyříkově druhému životu – povolání lokálního politika.
Voláme si, zatímco sedíš u sebe v kanceláři v Židlochovicích, kousek od Brna, kde působíš jako místostarosta. Co je u tebe v této politické roli nového? Na čem pracuješ?
Je toho víc, ale to nejzajímavější jsou pro mě projekty spojené s vodou. Řešíme teď čističku, vidím v tom velký potenciál. Čističky standartně fungují tak, že vyčištěná voda proudí rovnou do řeky, odteče pryč jak auta po dálnici, jak říká můj kamarád. Je to celonárodní princip, který mě dost trápí, protože v mnoha případech by bylo lepší vodu v krajině zadržet. Zvlášť pokud se čistička nachází blízko suchého lužního lesa. Což je náš případ, kde nám za rok nešťastně odteče nějakých 250 tisíc kubíků. Pracujeme proto na projektu, který by nám měl pomoct vodu zadržet. Zakoupili jsme pozemek a – když to zjednoduším – plánujeme vytvořit tůně a meandry, aby mohl být kus krajiny podmáčený. Musíme se také zabývat legislativou, budeme navrhovat i novelu zákona.
Co to všechno obnáší?
I když se voda kvalitně vyčistí, zákon ji stále považuje za vodu odpadní, která se zadržovat nesmí. Proto budeme společně s MENDELU, Mendelovou univerzitou v Brně, pracovat na zavedení kvartérního stupně čištění vody oproti standartnímu terciárnímu. Čtvrtý stupeň odbourává mikropolutanty jako jsou léčiva, kosmetika, nanoplasty a podobně. Ve zmíněné novele zákona bychom chtěli docílit toho, aby voda po kvartérním stupni čištění mohla zůstat v krajině. Moje role v projektu zahrnuje časosběrné sledování biodiverzity. Pomocí terénních nahrávek budu mapovat území, ve kterém bude postupně přibývat vody. Doufám, že se nám díky tomu podaří dobře demonstrovat, co voda s biologickou rozmanitostí dělá i jak se to projevuje ve zvukových krajinách.
To není poprvé, co kolem Židlochovic budujete vodní plochy. Jsou takové projekty vítány mezi tvými spoluobčany?
Před pár lety jsme vybudovali malý mokřad. Při komunikaci s občany se to tehdy setkalo se strašným odporem. Lidé si stěžovali, že tam budou komáři a podobně. Ale v momentě, kdy se dobudovalo, lidem došlo, jak se ta dříve nehostinná zemědělská plocha proměnila ve velmi přívětivou část. Dnes tam ti největší kritici chodí se psi na procházky. Po této zkušenosti jsme daleko větší projekty realizovali bez protestů, dokonce se sjíždí okolní starostové a inspirují se u nás. Ono zkrátka skvěle funguje, když si na výsledek člověk může sáhnout, zažít ho. Na náš region si proto nemůžu stěžovat, všichni starostové jsou k ekologickým projektům otevření.
Pustil by ses do takových projektů i bez zkušenosti s terénními nahrávkami a tím, že jsi fascinovaný zvukem?
Asi ano. Pokud člověk normálně přemýšlí při seznamování se s různými údaji a laboratorními výsledky, tak mu nemůže být jedno, co se s přírodou, nebo konkrétně v tomto projektu s vodou děje. Kdybych se nevěnoval terénním nahrávkám, asi bych přišel o určitý kontext, ve kterém vnímám věci v širších souvislostech a za to jsem ohromně vděčný.
ZÁŽITKY Z TERÉNU
Vzpomeneš si na svoji nejranější formativní zážitek spojený se zvukem?
Mám to spojené s tím, co jsme slyšeli z rádia včetně šumění a přelaďování. A samozřejmě kazety, gramofon jsme totiž neměli. Na kazety jsem si nahrával znělky z pořadů a seriálů a později i nějaké svoje ťukání. Fascinovalo mě, jak se zvuk při zpětném přehrávání často tak jakoby zhoupne.
Kde se tyhle zážitky vlastně odehrávaly, odkud pocházíš?
Pocházím z Holešova, kousek od Zlína. Vyrůstal jsem také na Rusavě, k tamní přírodě jsem pochopitelně tíhl, všude jsou tam lesy a jako děcka jsme byly neustále venku. Právě kolem Rusavy jsem začal nahrávat, i když jsem tehdy nevěděl, kudy na to, ani jsem neměl dostačující techniku.
Místo mikrofonů si se v dospívání zabýval spíše klasickým hudebním vzděláním a hraním na nástroje?
Studoval jsem flétnu, později jsem začal hrát na kytaru, na elektrickou basu. Ke zvuku a terénním nástrojům jsem se dostal až když jsem nastoupil jako etnomuzikolog do Muzea romské kultury v Brně.
To se stalo ještě za studií estetiky a muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně?
Až po. V roce 1997 jsem dokončil školu a pak šel na vojenskou civilní službu, vojna tehdy byla ještě povinná. Nechtělo se mi lítat s kulometem a podařilo se mi dostat na civilní vojenskou službu do Divadla Husa na provázku, což mi samozřejmě udělalo tehdy obrovskou radost.
Jakou pozici si tam oficiálně zastával?
Měl jsem status rekvizitáře, jenže na Provázku dělají tak trochu všichni všechno, inspicient dával dohromady operu, já k ní skládal písničky. Jednou mi Eva Tálská řekla, Tome budeš hrát číšníka, dala mi paruku a musel jsme na jeviště. Hodně jsem se styděl, na to já nejsem… Panovala tam úžasná přátelská atmosféra. Jednou mě cestou domů z divadla zastavil kamarád, který mě upozornil na to, že v Muzeu romské kultury mají obrovský audio fond a není tam nikdo, kdo by se jim o to staral. Zaujalo mě to, a tak jsem se jim nabídl. Nakonec jsem tam působil skoro deset let, od roku 1999 do roku 2008.
Na tomto pracovišti se postupně začala rozvíjet tvoje příklonnost k používání terénních nahrávek?
Přesně tak. S Evou Davidovou, s naší nejvýznamnější romistkou, jsme sbírali hudební projevy romské kultury. Když jsem to pak poslouchával v kanceláři, fascinovalo mě, jak obrovsky se do jejich hudby propisuje prostředí, ve kterém hrají a zpívají. Při natáčení olašských Romů v Kendicích na východním Slovensku mi docházelo, jak plastický rozměr to celé má. Marinka Hlubová zpívala táhlou olašskou píseň, do toho ťukla sklenička, tam se ozval kos, začal se odvíjet komplexní zvukový příběh a něco, co šlo s Romy jen velmi stěží reprodukovat ve studiu. Multisenzorický zážitek přímo z terénu, tak těžko nahraditelný, mi přišel takový pravdivější (i když víme, jak je to s pravdou). Proto jsem s sebou vždycky nosil dva, tři rekordéry, abych mohl duchapřítomně řešit situace, protože tam vám na „pardon, zapomněl jsem zapnout record“ nikdo moc reagovat nebude. Byl jsem při výjezdech do osad často politý od různých vodek a pálenek, ale nálada byla vždy vynikající a díky Evě jsme byli všude srdečně vítání. Běžně se nám stávalo, že nás gádžové před osadou varovali, ať tam vůbec nechodíme, ale sotva místní Romové uviděli Evu, okamžitě nás přijali. Od starších věděli, že jde o „naši Evičku“ a já mohl v podstatě do pěti minut nahrávat.
Souběžně s prací pro muzeum ses začal věnovat vlastní tvorbě?
Něco jsem si tak zkoušel, ale abych řekl pravdu, dlouho jsem si nahrával jen pro sebe a neměl jsem žádné plány ohledně sdílení na internetu či něčeho takového. Často jsem byl frustrovaný, protože se mi nedařilo přenést pocity spojené s bedlivým nasloucháním a prožíváním daného místa do výsledné nahrávky, kterou jsem si pak pustil doma a byl zklamaný. V té době jsem začal číst hodně textů a rozhovorů takových mých osobních hrdinů, Chrise Watsona a Jany Winderen, ale ani u nich jsem nenašel tolik povzbuzení v momentě, kdy jsem zjistil, kolik stojí všechno to vybavení, se kterým nahrávají. Přišlo mi to nedostižné a neporovnatelné s mými procházkami po Rusavě, při kterých jsem nebyl bez protivětrné ochrany schopný natočit to, jak vítr rozechvívá břízu. Bez ní mi jen poryvy větru bouchaly do mikrofonů, takže jsem s tím dlouho hodně zápasil.
Kdy se to zlomilo?
Můj první pořádný rekordér, na který jsem si po pětistovkách odkládal ještě během práce v muzeu, byl Fostex FR-2, z Ameriky mi ho dovezla kamarádka, muzikoložka a muzikoterapeutka Petra Gelbart. To bylo nějak kolem roku 2009. První autorské pokusy proběhly ještě chvíli před tím, občas jsem měl techniku z muzea přes noc u sebe doma kvůli dojíždění z terénu a než jsem jí ráno vzal zpátky do instituce, něco jsem nahrál a použil později do hudby pro divadlo. V muzeu bylo kvalitnější vybavení, takže nahrávky byly poslouchatelné, a hlavně neměly technické chyby.
Ten krok směrem k autorské tvorbě vznikl, tipuji, možná tak, že tě prostě někdo oslovil se slovy „pojď to zkusit“.
To máš pravdu, teď se mi vybavila úplně zasutá vzpomínka, jak mě Ladislava Košíková, choreografka a zakladatelka taneční složky Hradišťanu, oslovila s tím, abych vytvořil zvukový doprovod k choreografii právě z terénních nahrávek větru a vody, protože věděla, že se tomu věnuji. Tehdy se to začalo lámat, to bylo kolem roku 2011, 2012.
PŘÁTELSTVÍ, PIVO A FOTOSYNTÉZA
Teď bych se přesunul v našem povídání do současnosti, v poslední době vznikla spousta zajímavých projektů, na kterých ses podílel. V roce 2024 jste s Manjou Ristić vydali album Vstal. Dá se o tom přemýšlet jako o zvukové diskuzi mezi podmáčenou jihomoravskou krajinou a Jaderským mořem. Jak taková komunikace probíhala?
Dohodli jsme se, že každý z nás bude objevovat v rámci toho svého prostředí určitý zvukový svět. Celé se to mohlo stát díky CENSE, Central European Network for Sonic Ecologies, což je neformální síť pro podobně smýšlející umělce hlavně ze střední, východní a jižní Evropy. CENSE vznikla v roce 2018 na konferenci v Budapešti a tam jsme se s Manjou seznámili. Nějak jsme zavedli řeč při cestě po schodech na jeden ze seminářů a vyloženě si padli do noty. Od té doby jsme byli neustále v kontaktu. Manja později navrhla, že bychom mohli nějaký projekt udělat spolu, ale asi rok jsme si jenom psali, jak se máme, posílali si fotky a tak. Jednou na Velikonoce, které každý rok trávím na Rusavě, jsem tam od Zeleného čtvrtka do Velikonoční neděle pořizoval nahrávky. I proto ten název „vstal“, ve smyslu zmrtvýchvstání. Z toho vznikl stejnojmenný track na albu. Pak se to odvíjelo způsobem, který jsi zmínil: Posílali jsem si sobě navzájem znějící prostředí, ve kterém jsme se pohybovali, a vytvářeli z toho novou v reálném světě neexistující zvukovou krajinu.
A jak jste to míchali takhle na dálku?
Posílali jsme si to normálně přes email a sdíleli přes disk. Původně jsem si nedokázal představit, jak to bude fungovat, ale brzy jsem byl překvapený z toho, jak dobře se tímto způsobem dá spolupracovat. V tom neustálém přeposílání a komentování našich nahrávek je ale také hodně kamarádství. Rozměr toho, že se lidi mají rádi, je pro mě velmi důležitý.
Co ti ještě přinesla iniciativa CENSE, kterou jsi zmínil?
V současnosti v ní z časových důvodů nejsem vůbec aktivní, ale sleduji to z dálky, konají se lákavé konference, teď bude něco v Polsku. Na CENSE udělal obrovský kus práce Miloš Vojtěchovský, to pokládám za důležité. A i teď, kdy jsem spíš neaktivní, to vnímám jako velkou inspiraci v takové každodennosti: občas přijde email a je vidět, že to propojování podobně uvažujících lidí skvěle funguje. Kromě Manji bych zmínil ještě Anamarii Pravicencu, zvukovou umělkyni z Bukurešti, která připravila kolektivní release s názvem CENSE Dawn Chorus, 2021, na němž jsem se podílel společně s Šárkou Zahálkovou, Polinou Khatsenka, Michalem Kindernayem, Ladislavem Železným a dalšími umělci z Evropy.
Další tvůj nedávný úspěch je deska s názvem 306, kterou jsi vytvořil se saxofonistou Pavlem Zlámalem. Pochvalně o tom nedávno psal třeba britský The Quietus. Geneze alba má leccos společného se Smetanou a pitím piva.
Pavel mě oslovil už v roce 2018 s tím, že ho baví moje nahrávky a že by chtěl nějak společně zvukově uchopit blížící se sté výročí Československa. Zmínil moje nahrávky pod vodou s hydrofony, tak jsme si říkali, že se zkusíme odpíchnout od nějaké tekutiny a padla volba na pivo. Hned mě napadlo, že půjde dobře nahrávat, jak to hezky pění. Pavel vymyslel happening, při kterém do brněnského Besedního domů přišlo poměrně hodně filharmoniků z Prahy i Brna, také několik členu Brno Contemporary Orchestra. Dorazili i s nástroji, ale nehráli. Místo toho museli vypít sto piv, jedno za každý rok od založení republiky.
A tys to zaznamenával.
Měl jsem po prostoru rozmístěné různé mikrofony. Vznikl z toho fascinující zvukový obraz situace, kdy všichni dojdou střízliví a v druhé půlce nabývá na intenzitě smích, pokřiky, vrčení pípy a tak dále. No, a protože se to všem líbilo, Pavel se to rozhodl zopakovat ještě v roce 2024, to se muselo během devadesáti minut vypít 306 piv: 106 za každý rok od založení Československa, a 200 za tehdy aktuální výročí Smetany. V tomhle případě už byli filharmonici v druhé půlce opravdu v dobré náladě, atmosféra byla skvělá. I když na ten happening se tehdy šel podívat snad jenom jeden divák.
Když jsem to pak doma zpětně poslouchal, přišlo mi to jako takové zvukové fotografie. Slyšel jsem v tom historii Besedního domu, ozvěny toho, jak tam chodíval Janáček, Dvořák. Zavolal jsem Pavlovi s tim, že bychom měli udělat desku. Připravil jsem asi pět variant, nakonec jsem jednu vybral s tím, že je to hotové. Po poslechu s odstupem mi tam něco začalo chybět a došlo mi, že Pavel, duše celého projektu, by tam měl být také slyšet. A tak jsme ještě jednou vyrazili do Besedňáku a já tam dost atypickým způsobem nahrál Pavlovy improvizace na saxofon.
Ale saxofon původně v projektu nefiguroval, jestli to chápu správně?
Ano, Pavel byl kotvou a iniciátorem toho zmíněného trochu cageovského happeningu, se saxofonem ale vůbec nepracoval. Když jsme tam nakonec společně dorazili, volně se pohyboval po celém prostoru a hrál. Pro mě bylo důležité dobře zaznamenat nejenom jeho hraní, ale hlavně akustiku prostor, kterými procházel. Kdyby to moje nastavení viděl klasický zvukař, asi by si ťukal na čelo, protože to nebylo zrovna konvenční, ale našemu účelu to svědčilo. Já s tím záznamem potřeboval všelijak manipulovat, aby se to pak dobře spojilo se záznamem happeningu. Krom Pavla tam vystupuje ještě holub hřivnáč, který nás sledoval a volal na nás ze stromu. Vznikla taková zvuková freska, která nám oběma dělala radost. Hodně mě překvapilo, jaký ohlas to nakonec mělo a kolik lidí bylo nadšených včetně těch ze zahraničí.
Album 1m² je oproti Vstal i 306 projekt sólový, který souvisí s podvodními zvuky.
Dlouhodobě tíhnu k podvodním zvukům, první hydrofony jsem si pořídil kolem roku 2016 a od té doby jsem se pokoušel o jeden konkrétní úkol – zachytit pomocí zvuku fotosyntézu. To je něco, co se podařilo field recordistům ve Švédsku nebo Británii, ale v Čechách se tomu ještě nikdo systematicky do hloubky nevěnoval. Tuhle touhu už jsem málem oželel, až jednoho krásného slunečného dne jsem se rozhodl vydat k jednomu mokřadu s tím, že to možná vyjde. V té době jsem četl oceňovanou knihu Utajený les od Davida Haskella, ve kterém rozpracovává relativně banální, ale pro mě úžasně inspirující ideu toho, že detailně zkoumá malé vytyčené území. Rozhodl jsem se tento princip přenést do mokřadu, kde jsem si vybral výsek vodního prostředí a tam dva měsíce nahrával. Oproti svým jiným projektům jsem to pojal hodně biologicky, neesteticky.
Jak to myslíš?
S tím záznamem jsem skoro nic nedělal, nijak jsem to nestylizoval či nevrstvil. Není to tolik muzikální, spíš syrové. Zpětně si říkám, že jsem do toho mohl trochu zasáhnout, ale toho materiálu bylo hodně, kilometry nahrávek ke zpracování, bylo to trochu šílené, a už jsem se v tom začínal ztrácet.
Ještě mi prosím vysvětli, jak je to s tou fotosyntézou.
Vodní rostliny pod hladinou přeměňují CO2 na kyslík. Během této reakce dochází k neskutečně bohatým zvukovým projevům. Ke klikání, ťukání, praskání a jakoby klouzavým melodiím. To, jak je tón vysoký, ovlivňuje intenzita slunce. Když je v té mé nahrávce slyšet tónový pokles, znamená to, že slunko zrovna zacházelo za mrak. Propojenost a citlivost těchto organismů na světlo je přímo neskutečná. V současnosti zvažuji a přemýšlím nad zvukovou instalací, která by fotosyntézu postihovala i vizuálně. V galerijním prostoru by tento neuvěřitelně křehký a zvukově barevný svět mohl hezky fungovat.
Když už zmiňuješ galerie, není to tak dávno, co jsi v Brněnském domě umění vystavoval projekt s názvem Zvukové krajiny Brna, zvuky lidské a mimolidské, což bylo v českém prostředí něco úplně ojedinělého a mělo to skvělé ohlasy.
Jsem moc vděčný kurátorce Lence Dolanové, která je v tomto směru osvícená. Seznámili jsme se spolu na přednáškách, které vedla v Jihlavě v galerii IGLOO, kde pracovala na dramaturgii, jako externí kurátor tam také působil Miloš Vojtěchovský. V IGLOO jsem prezentoval svojí zvukovou instalaci Příběhy Plačkova lesa, a to médium mě oslovilo. Terénní nahrávky ve výstavním prostoru mi přijdou velmi silné. O pár let později, kdy už jsme se s Lenkou znali déle, jsem ji zkusil oslovit s nabídkou něčeho většího, z čehož se vyklubaly Zvukové krajiny Brna. A abych řekl pravdu, tak jsem nečekal, že to vyjde, protože vím, jak je Dům umění dramaturgicky vytížený a jaká jména v nich vystavují. Ale k mému překvapení to vyšlo a hned další rok se konala výstava.
Chtěl jsem probrat jednotlivé projekty, abychom zachytili tu šíři toho, co děláš. Mluvili jsme hodně o field recordings, ale děláš trochu i elektroniku, nahráváš saxofon a třeba také housle. Jak bys vůbec popsal svoje autorské a kompoziční postupy někomu, kdo tvoji tvorbu příliš nezná?
Pokusím se to rozplést. Když na něčem začnu pracovat, tak to často začne právě u terénních nahrávek. Už tím, že jdu do nějakého prostředí, vybírám pro něj určitý typ mikrofonu, promýšlím jejich nastavení, směrování, to už je vlastně část toho procesu, nějaké rozhodnutí, které výrazně ovlivní výsledek. Zároveň je tam často osobní rozměr, kdy si nahrávám pro vlastní radost, třeba když mám vyloženě chuť zaposlouchat se do pěnice černohlavé, jejíž vokální projev mě umí uhranout. Moc dobře vím, kde se na Rusavě nacházejí, a dělá mi radost, když nastavím parabolický reflektor a v sluchátkách skrze předzesilovač slyším její zpěv. A právě z těchto nahrávek, solových ptačích zpěvů, které vznikaly spíš spontánně, děláme s kamarádem a kurátorem labelu Skupina Janem Solčánim album. V červnu by měl vyjít vinyl. Dalo by se to popsat jako ornitologická deska, řekněme. Sledujeme v ní myšlenku toho, jak se různé ptačí švitoření rozvíjí jako „evolving loop“, který může připomínat elektronickou hudbu. Na desce se taky objeví kamarádka Michaela Antalová, která žije v Norsku. Hraje na bicí, perkuse a také fujaru, kterou si zvolila i v tomto případě, kde doprovází zpěv kosa z brněnských Lužánek.
Tak to je jedna poloha, při které se zaměřím čistě na terénní nahrávky. Občas mám chuť s nimi pracovat víc kompozičně a spojovat je s jinými zvuky. Kompoziční myšlení se odvíjí od charakteru natočeného zvuku. Například při tvorbě 306 jsem Pavlův saxofon hodně zvukově manipuloval, výsledný materiál ovšem vycházel z principů jak samotného zvuku, tak akustiky. Bylo pro mě povznášející, jak mi Pavel nechal volnou ruku ke zvukovému experimentování s jeho sóly. K tomu jako kontrast dobře fungoval i nemanipulovaný materiál, třeba zmíněný holub hřivnáč. I když on sám zní jako dechový nástroj. Je to jako kdyby někdo hrál na basovou flétnu. To jsou takové podnětné kontrasty, s kterými rád pracuji.
V některých tvých dalších projektech, třeba na starším albu Hajú, které jsme ještě nezmínili, se objevují také housle. Kdo na ně hraje?
Můj dobrý kamarád Pavel Rajmic. Jeho tatínek je Jan Rajmic a strýc Karel Rajmic, což jsou totální ikony uhersko-hradišťského folkloru. Pavel je skvělý kluk a houslista, folklorista a současně profesor matematiky. Je to typ muzikanta, který se na mě umí rychle napojit. A dokáže hledat ten žádoucí tvar společně se mnou, a když se mi ho nedaří najít, tak on se nikdy nezablokuje, že ho někam směřuji. Současně přináší něco svého a v jeho hře je cítit trochu toho folklorního frázování. Hrajeme spolu vždy pro radost, to byl i případ Hajú. Jsem zároveň moc rád, že něco takového chtěl James Murray jakožto kurátor londýnského labelu Slowcraft vydat. Vnímám ho jako důležitou postavu britské ambientní scény.
ZVUKOVÉ FOTOGRAFIE
Když pořizuješ terénní nahrávky, přijdeš si spíš jako svědek, nebo jako aktér, který s tím prostředím nějak komunikuje?
Když do nějakého prostředí přijdu poprvé, tak nahrávám jakoby na zkoušku. První nahrávky nestojí moc za to, je z toho slyšet, že to prostředí neznám a možná to prostředí nezná mě: Úplně se mi neotevře, neposkytne mi některé zvuky. Už s tím mám zkušenosti a v něčem mi přijde, že si to člověk musí trochu zasloužit. A samozřejmě se snažím nerušit, jak to jen nejvíc jde, protože ti různí živočichové o tobě vždycky vědí. Občas praktikuji i to, že se zaposlouchám, aniž bych zmáčkl record, prostě to okolí poznávám. Snažím se především poslechem ponořit se a zorientovat se ve zvukovém předivu a rozmýšlet, co to dané prostředí říká, co v něm slyším a co můžu předat druhému, který si to případně pustí. V podstatě je to dost samotářská činnost. Někdy se stane, a přijde to intuitivně, že se rozhodnu něco nahrát pomocí konvenčních stereo mikrofonů, jindy volím mikrofony, které zaznamenávají vibrace. Pravidelně také dělám to, že zapnu mikrofon a odejdu na procházku. Občas se tak podaří natočit detail šustění ptačích křídel či pohyb různých živočichů velmi zblízka.
Abych to shrnul, přijdu si jako člověk, který má rád přírodu a který se klání před tím, co se v ní děje: Člověk, který si klade otázku, co nám to všechno říká, jaký je to boží dar, krásná symfonie, která se každé ráno rezeznívá jako chorus svítání. Přijdu si jako velký obdivovatel… Snad to nevyznělo moc ezo!
Určitě ne, je to inspirativní spirituální pohled. Mimochodem na tu otázku jsem se ptal tak, abych nezmínil zaužívaný pojem lovec zvuků, který evokuje něco agresivního a invazivního.
Jak jsme se bavili o albu 1m², tak mi teď vytanul na mysl postřeh britského přírodovědce Jacka Greenhalgha, který je z vědecké pozice nesmírně nadšený z existence hydrofonů, protože to je jeden z mála neinvazivních způsobu zjišťování biodiverzity pod hladinou. Dřív se prostě šlo do terénu, chodilo se v mokřadu. Několikrát jsem zahlédl fotografy, jak se pohybovali v místech, kde se rozmnožoval skokan ostronosý, druh žáby, který se v období páření zbarví do modra. To mi přijde úplně brutální. Nedávno mě na Rusavě zaskočil amatérský ornitolog, který když mě viděl, vyptával se mě, jestli používám nahrávky jako provokující element. Takový přístup je mi cizí.
Do kulturního čtrnáctideníku A2 jsi jednou psal o zážitku s kuňkou žlutobřichou a letadlem. O zvuk letadla si nestál, ale nakonec jsi zjistil, že společně s kuňkou vytváří zajímavý dialog a od té doby seš více otevřený zvukům, kteří mnozí pokládají za rušivé. Tahle anekdota hezky souvisí s tím nebezpečným pojmem „autentický“. Jak vnímáš napětí mezi zaznamenáváním zvukové skutečnosti a její manipulací?
Důležité je říct, že poslech 90 procent nahrávek zní doma ve studiu jako zklamání. Není možné navodit stav přímo z místa, kde cítíš trávu, vlhkost, kolem ucha ti zabzučí moucha, něčeho se přidržuješ. Je to celá škála senzorických vjemů a při sezení před reproduktory to prostě není tak dobré. Je pak nutné hledat nějaký informační kanál, jak to vlastně zpřístupnit a co v tom najít, nějaký třetí rozměr, který posluchače posune blíž k tomu, co jsem zažil přímo na místě. Na přednášce, v rámci nějakého festivalu, se mě zeptala jedna paní, proč to vůbec nahrávám, když si to může sama poslechnout v lese. A to byl chytrý a výstižný postřeh, na který můžu odpovědět tak, že pro mě je to podobné jako s fotkou. Protože když si prohlížíte fotografie, může vám dojít spousta nových souvislostí, kterých jste si v reálném světe vůbec nevšimli. Tímhle směrem uvažuji a svými nahrávkami chci zachytit a ve zvukové rovině upozornit na kontexty, které většině z nás při procházce v lese unikají. Například interakce mezi kosem a zvukem zvonu, kdy ten kos trochu změní tón, ale slyšet je to až ze záznamu. Jde o hledání dobrodružství v mikrosvětě a mikro detailech.
K tomu se pojí ještě jeden dotaz. Jak přemýšlíš o rovnováze mezi dokumentární povahu svých terénních nahrávek a vlastní tvorbou.
Jak už jsem zmiňoval, nějaká stylizace nastává už v momentě nastavení mikrofonů. V momentě, kdy do vody vložíš dva mikrofony, už pracuješ se stereem. Což vytváří určitý charakter nahrávky. A pak je dáš od sebe dál a nabere se zpoždění, čímž vznikne jiný druh rytmu, jiný stereo obraz, jiný tep. Často nad tím přemýšlím a zjistil jsem, že neumím odpovědět na to, co je to vlastně suchá dokumentární terénní nahrávka a jak zní. I při poslechu ornitologických záznamů, které jsem pořizoval a které jsou popsány stylem „pěnice černohlavá, v pozadí budníček menší“, slyším zpětně svoje rozhodnutí o tom, jak přesně nastavím mikrofon, který detail bude více vpředu a více vzadu ve smyslu hlasitosti, co jak se střihne, které frekvence se potlačí, aby zmizely nějaké nežádoucí zvuky a podobně, a pak je samozřejmě otázka, co vlastně ty nežádoucí zvuky jsou.
Do jaké míry vědomě interaguješ se zvířaty ty sám? Věříš tomu, že může probíhat mezidruhová komunikace čistě na bázi zvuků?
Určitě tam nějaký typ dorozumívání je, ale spíš s ptáky na zahradě než při nahrávání. Loni jsme měli hodně jablek, tak jsme část z nich schválně nechali ležet pod stromem, a až do konce roku nám tam chodili kosi, viděl jsem jich i osm najednou. Kromě toho máme pod tou jabloní krmítko. Nosím tam slunečnice – když uhodily mrazy, sýkory, hrdličky a další ptáci sezobaly celý kbelík za deset dní. A já věřím tomu, že oni ví, že jím to tam chodím dávat. Když otevřu okno do zahrady, tak hned poznám, že kos začne výstražně zpívat a dává znamení všem ostatním, že se blížím, nebo že kolem prochází kočka. To už podle ptačího zpěvu poznám, že se tam někde pohybuje.
To vypadá, že komunikuješ velmi vydatně. Začali jsem otázkou na lokální politiku, ve které se angažuješ. Je zřejmé, že tvoje práce místostarosty do jisté míry ovlivňuje to, jak přemýšlíš o zvuku a naopak, ale zajímá mě, jestli považuješ přímo svoje umění za politické a pokud ano, tak v jakém smyslu?
V tomhle ohledu je těžké říct, co definujeme jako politiku, protože coby lokální politik funguješ dost odlišně od politiků v parlamentu, řešíš praktické věci a za každé rozhodnutí se do hodiny zpovídáš někomu koho potkáš na náměstí nebo v hospodě a musíš to umět rozumně vysvětlit, u toho ti žádná ideologická omáčka nepomůže. To jen tak na okraj.
Pokud je v mojí tvorbě politický rozměr, tak asi v upozorňování na to, že sebemenší dobré úsilí, které člověk vykonává v krajině, kde žije, může mít pozitivní důsledky. Svoje nahrávky pak vnímám jako možnou inspiraci k takovému zamyšlení či jednání. A vracím se k tomu, co jsem říkal na začátku, že přes tu prožitou zkušenost s vybudováním mokřadu lidé změnili názor, a nyní se hned nemusí na vodu v krajině dívat jenom jako na něco, co generuje komáry. Pomocí nahrávek nabízím i poslechovou zkušenost, skrze kterou zvuk sděluje něco o našem chování. O tom, jak se chováme ke krajině, kde žijeme. A to nějaký politický a společenský přesah určitě má.