Otec Dionysios Tabakis chválí Boha s elektrickou kytarou a umělou inteligencí
I ti, kdo se ke křesťanství nehlásí, nejspíš nemají problém uznat, že dalo vzniknout velkému množství hudby. Gregoriánský chorál, Bachovy kantáty, afroamerické spirituály, Stockhausenovo Gesang de Jünglinge, to je jen pár z nespočtu možných příkladů. Paradoxně přitom Nový zákon ve srovnání s tím Starým o hudbě spíše mlčí. Odborníci na teologii popisují, že v první stoletích křesťanství bylo k hudbě nejprve skutečně rezervovanější a až postupně začalo využívat její schopnosti ovlivňovat lidské emoce. Jak napsal svatý Jan Zlatoústý někdy ve 4. století našeho letopočtu:
„Když Bůh viděl, že většina lidí je lenivá a že k duchovnímu čtení přistupují neochotně a podřizují se s ním spojenému úsilí bez radosti […], spojil proroctví s melodií, aby mu všichni, obohaceni rytmem a melodií, mohli s velkou horlivostí zpívat posvátné hymny.“
Ve srovnání s kompozicemi katolickými, kde i laik nejspíš zaregistruje rozdíl mezi středověkem a barokem, působí hudba řeckého pravoslaví na první, povrchní poslech zakonzervovaně. Tradice čerpající z odkazu byzantského zpěvu může západním uším znít „nadčasově“, „prastaře“, „neměnně“. Jako by jí nebylo třeba vývoje v závislosti na proměnách světa, v němž její věřící posluchači žijí. Stejně jako se nám mohou jevit neměnné postavy na pravoslavných ikonách. V obou případech samozřejmě vývoj existuje, jen je méně nápadný.
S koncem letošního jara se do světa vydala nahrávka, která s těmito představami trochu zamávala. Jejím tvůrcem je Dionysios Tabakis, kněz kostela v řeckém přístavním městě Nafplio (či v alternativní transkripci Nauplion). To je město, jehož historie sahá až někam do 13. století před naším letopočtem a které bylo v 19. století krátce sídlem řecké vlády při bojích za nezávislost. O něco více než půl hodiny trvající kompilace nazvaná Paradise Metal na kazetě, kterou společně vydala nakladatelství Elhellhel ze Soluně a Heat Crimes z Athén, se stala velkým hitem webů věnujících se okrajové hudbě (ale také The New York Times) především pro zajímavé využití elektrické kytary. Aura, která se kolem nahrávky vytvořila, je ovšem poněkud zavádějící, stejně jako spojení s termínem „drone metal“, protože o drony na nahrávce moc nejde. Na světlo světa tuto hudbu vytáhli producenti lační „něčeho divného“ a tvůrce hudby sám o pozornost publika nijak zvlášť neusiloval. Jedinou osobou, která ho dosud slyšela hrát naživo, je podle Tabakise jeho manželka, která mu pravidelně uklízí nástroje a žádá ho, aby přestal dělat tolik hluku.
Dionysios Tabakis se od mládí cítil povolán ke kněžské službě, nicméně hudba pro něj byla vždy důležitou součástí duchovní praxe. Kolem roku 2012 začal na youtube zveřejňovat různé hudební pokusy a jeho nejcennějším nástrojem je sedmistrunná bezpražcová elektrická kytara, která je pro zvuk aktuálního alba zásadní. Jak Tabakis vysvětlil, tento nástroj mu umožňuje dosáhnout tónů, které standardní západní nástroje nedokážou vyprodukovat, a zahrát mikrotonální odchylky používané v řecké pravoslavné liturgické hudbě. Pro přesnost: nejde o exaktní dělení vzdáleností mezi notami, s jakým pracoval třeba Alois Hába, spíše o plynulé přechody mezi jednotlivými tóny.
Na rozdíl od metalových věrozvěstů, jako jsou SunnO))), kteří si libují v dlouhých plochách, na Paradise Metal najdeme spíše miniatury. Ano, zvuk je lahodně zkreslený a modální melodie se rozvíjejí s elegantní klouzavostí, ve skutečnosti je však jejich jádro napojeno na lokální kořeny řecké, turecké či arabské, které společně čerpají z byzantské historie.
Ačkoliv je album Paradise Metal anoncováno jako „pravoslavný drone metal“, kytarové skladby představují jen část pestré zvukové mozaiky. Pro otce Tabakise je hudba prostředkem komunikace, nikoliv cestou k budování stylového brandu. Nahrávku Paradise Metal tak otevírá track Relaxation Music with Tanbur, na níž ptačí štěbetání podkresluje improvizace na akustickou loutnu typickou pro Středomoří a Blízký východ. Uslyšíme tu techno rytmy i zremixované sbory – možná přímo z protagonistovy vlastní farnosti. Na zmiňovaném youtube kanálu je pak nabídka ještě pestřejší. Otec Dionysios tu rapuje kázání k aktuálním tématům (Texty jsou přeloženy strojově, pročež se omlouvám všem znalým řečtiny za případné chyby. Ověřit si původní znění můžete pod videi na youtube.):
„Dubaj je pryč, je po všem. Finito, vy fajnšmekři. Párty teď skončila a vy, chlapi, se rozprchněte.
Bohatí Saúdové, všichni ropní magnáti. Bomby padají jako déšť.
Orgie skončily, a náměstí se vyprázdnilo. Tak si vezměte své kbelíčky a vyrazte na jinou pláž.“
Či meditativněji:
„Strašidla minulosti tě stále pronásledují. V mysli, v těle, v duši, v uvažování, v názorech.
A to je to, co ty sám zrodíš a co ty sám vyvedeš na světlo. Ty mu dáváš život a on se stává noční můrou.
Rozum je malý bůh, který stvoří cokoli si zamane. Ať už stvoří nebe, nebo stvoří podsvětí.“
To vše je doprovázeno vizuály sestávajícími z koláží fotek a krátkých animací, s velkou pravděpodobností vytvořených také pomocí generativních programů umělé inteligence. Z těch se dnes stává ekvivalent lidového umění, a tak je zcela na místě, že pan farář vytváří algoritmické ekvivalenty naivistických svatých obrázků, aby svým ovečkám předal poselství patřičně srozumitelně. A podle komentářů soudě, je to komunikační kanál dobře fungující. Že se díky producentům, kteří si z něj vyzobali pár rozinek na album, pro jeho tvorbu nadchlo publikum žijící daleko od zdroje, je příjemné, pro Tabakise samotného nejspíš ne až tak důležité. Vyšla kazeta, chystá se vinylová verze jakož i nějaké to vystoupení na festivalu, ale odhaduji, že péče o farnost mu bude přednější. Aktuálně vydává také knihu, jejíž název bychom mohli přeložit jako V propasti s vyhlídkou na ráj. K jejímu vydání napsal komentář, v němž připomíná, že slovo metal vychází z řeckého μεταλλῶ, což znamená prozkoumávat či těžit. Nejlepším „metalistou“ je pak podle něj ten, kdo „dokáže z pekla vytěžit ráj.“
Značka Heat Crimes, která za tímto objevem stojí, má v katalogu spoustu experimentální hudby z Řecka i jiných koutů. Například tajuplné trio Christian Love Forum rovněž míchá vlivy řecké liturgie s moderním zvukovým obarvením. Zde už jsme ovšem plně na poli hudebním, kde duchovno zůstává v roli koření. U otce Dionysia je tomu naopak.
Arvo Pärt, John Tavener či Sofia Gubaidulina se na přelomu 20. a 21. století pustili do propojování pravoslavných tradic s hudební modernitou. Jejich kompozice jsou vážné, mystické, hluboké (bez ironie), chápou víru jako mystérium stojící nad individuální lidskou zkušeností. Tvořivost Dionysia Tabakise je mnohem prostší, napojená na každodenní život v přístavním městě v jednom ze zálivů Peloponéského poloostrova. Kompilace vytažená do proudu globálních hledačů hudebních kuriozit je zajímavou sondou, představuje ale vlastně to méně zajímavé z Tabakisových aktivit. To podstatnější je, jak kombinací hudby a snadno dostupných technologií komunikuje s lokálně vymezenou komunitou, aby jí pomohl „…s velkou horlivostí zpívat posvátné hymny.“