Milan Grygar, nevšední výtvarník a intermediální umělec, průkopník akustického kreslení a autor mnoha nekonvenčních partitur, se 24. října dožívá neuvěřitelných 100 let.
Přijde mi, že to bylo zcela nedávno, co jsem v této rubrice „slavil“ jeho devadesátiny, a následně o něm psal v souvislosti s tématem dlouhověkosti, čas však letí neúprosně. Abych se vyhnul nežádoucímu patosu, místo dalšího textu o Grygarově inspirujícím umění, zveřejňuji krátkou esej z právě vycházející monografie (Mezi)čas obrazu a (mezi)prostor zvuku, kterou jsem věnoval zvukodění v jeho obrazech. Je z části Naléhavé marginálie.
Mikrofonická echografika
Nepojmenovaný a nedatovaný diptych, který vznikl apropriací starého vnitřního obalu na gramodesku s oboustranně potištěnou reklamou britské nahrávací společnosti His Masterʼs Voice, opatřil Milan Grygar třemi intervencemi: 1. středové díry označil číslicemi 1 a 2, čímž odkázal na dvě strany desky; 2. k oběma stranám obalu přiřadil stejné číslice, převrátil však jejich pořadí – pro první stranu určil dvojku, pro druhou jedničku; 3. pro obě strany graficky vyznačil tužkou rozdílnou dynamiku, přičemž použil konvenční notační značení; zatímco na první zesiluje piano (p) na fortissimo (ff) a posléze zeslabuje opět na piano (p), průběh celé druhé strany je v dynamice forte (f). Díky těmto jednoduchým zásahům umělec stvořil partituru, do jejíhož záhlaví napsal slovo „mikrofon“.
Jak přistoupit k tomuto prostému dílu? Pakliže zvolíme jako výchozí interpretační indicie původní reklamní obrázky, mohly by dvě strany desky reprezentovat hudbu odlišného žánru – jedna taneční (kresba tanečního páru a slovní výzva k tanci „invitation to the dance“), druhá orchestrální (kresba dirigenta dirigujícího orchestr). Kombinace výtvarné názornosti s hudebním značením nabízí dva základní způsoby zvukové realizace nekonvenční partitury: buďto generovat zvuky manipulativním přehráváním desky na gramofonu nebo se pokusit o živou hudební interpretaci vágní vizuální předlohy. Verbální instrukce „mikrofon“ však komplikuje takový přístup; provokuje totiž k amplifikaci – akustické i sémantické. Zatímco předepsaná dynamika druhé, orchestrální strany virtuální desky – forte (f) – evokuje zvukovou sílu monumentálního hudebního tělesa, průběh akce prováděné podle první strany „gramofonové“ partitury by zřejmě měl mít stratifikovanější dynamiku – piano (p) < fortissimo (ff) > piano (p). Pojem „mikrofon“ ve vztahu ke grafické reprezentaci v levé spodní části partitury vybízí k ozvučení živých hudebních a/nebo tanečních gest. Zdůrazňuje tudíž dualitní koexistenci přirozených a amplifikovaných temporalit; záleží na interpretech, jak je ve zvukovém kontinuu asociativně poskládají, respektive prostřídají.
Rafinovaný, zdánlivě prostý Grygarův echografický koncept je výjimečný zejména tím, že připouští možnost recyklovat již existující nahrávky hudby jiných autorů. Mistrův hlas v nich sice není slyšet, nicméně jeho heretická výzva byla vyslyšena.
