Alexander Knaifel: Blazhenstva

Dříve než se petrohradský skladatel Alexander Knajfel (*1943) rozhodl věnovat kompozici, vystudoval hru na violoncello, a tento aspekt se zcela přirozeně promítá i do jeho tvorby. Již na předchozím albu, které vyšlo na značce ECM ( Amicta Sole, 2005, viz recenzi v HV 4/05), najdeme skladbu pro sólové violoncello Žalm 51 (50) z roku 1995, v níž Knajfel přeložil liturgický text do nonverbálního hudebního jazyka na základě sylabické záměny slabiky za tón v předlouhé melodii. Připsal-li autor tuto skladbu svému někdejšímu pedagogovi na Moskevské konzervatoři, Mstislavu Rostropovičovi, věděl, proč tak činí: ne každý violoncellista by se s takovými výrazovými a duchovními nároky dokázal vyrovnat. Stejnému interpretovi, při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, Knajfel dedikoval i kompozici Blaženstva (Blaženosti, 1996), psanou pro sólisty, orchestr a sbor. Záznam Žalmu 51 (50) Rostropovič pro ECM ještě realizoval, Blaženstva už nahrát bohužel nestihl (zemřel po vleklé nemoci v roce 2007). Hlavní part ve druhé uvedené skladbě, který obnáší kromě hry na violoncello též hru na klavír a dirigování, tak Knajfel na svém novém albu svěřil dalšímu ze svých blízkých přátel, Ivanu Monighettimu, též Rostropovičovu žákovi, který svého učitele dokázal plně zastoupit. V asketickém, pärtovsky laděném minimalismu, jehož obsahem jsou rozmluvy s Bohem, to nepředpokládá virtuozitu ve smyslu hráčské techniky, nýbrž schopnost správně pochopit skladatelův kompoziční i duchovní svět. To se Monighettimu – za osobní účasti skladatele – daří, adekvátním způsobem se s ním na tom podílejí i sopranistka Taťjana Melenťjeva (která již na Knajfelově prvním profilovém albu vydaném na značce ECM náramně interpretovala titulní skladbu Světe tichyj), basista Pjotr Migunov, Státní orchestr Ermitáže se svým šéfdirigentem Sauliusem Sondeckisem a Komorní sbor Lege Artis s uměleckým vedoucím Borisem Abaljanem.

Také druhá skladba na albu, Lamento pro sólové violoncello (1967, rev. 1987), ačkoli je zasvěcena památce slavného baletního choreografa Leonida Jakobsona, vychází z Knajfelova obdivu k Rostropovičovi. Její jazyk je zdánlivě komplikovanější než v případě Blažeností, když nese stopy avantgardy šedesátých let, tvůrčí záměr v ní však je týž. Stvrzuje to i skladatel poznámkou v bookletu, že „obě díla se ubírají společnou cestou“.