BJ Nilsen: The Short Night

Destilování skrytého: to je centrální pocit z dalšího alba švédského hudebníka a manipulátora s nahrávkami krajin, klimatu, neživé i živé přírody. Těžko říci, zda žijeme uprostřed silné éry, která přeje podobné hudbě. Na každý pád londýnský Touch v poslední době podivuhodně rozvinul tuhle linii. Nahrávky Jakoba Kirkegaarda z Černobylu (4 Rooms), zvukový deník Geira Jenssena z himalájského výstupu (Cho Oyu) nebo projekty velmistra zvukového zaznamenávání biotopů Chrise Watsona (Weather Report, Storm), tady všude ze zvuků „skutečného světa“ vyrůstá tvůrčí manipulací hudba mnoha výrazných rysů – od efektního detailního zvuku až k duchovní dimenzi opatrně předávaného svědectví o světě.

Benny Nilsen vydává u Touch hudbu od devadesátých let: postupně odložil pseudonym Hazard. Tentokrát postoupil o krok hlouběji do hudby tónů, stále však operuje na hranici. Tahle obojetnost dělá z The Short Night silné album – patrně jeho nejcelistvější. Lze je přiblížit takovouhle představou: Vidíte povrch krajiny, s detaily, nerovnostmi. Trochu rozostříte a najednou je všechno slité, homogennější. Právě tak vychází Nilsen z terénních záznamů, v nichž jako by jen lehce zvýraznil určité body. Jemně pomůže našemu vnímání uslyšet v reálné struktuře hudbu: vylouhuje tóny, jako by říkal – dobrá, ony tam byly i předtím, ale pokud by je někdo přeslechl, pak tady má nápovědu…

Album je evidentně dnešní záležitost, přesto má feel starých ambientních nahrávek: Eno, Harold Budd. Éterické a varhanní zvuky. Pozvolné odvíjení tónu, proměna jeho barvy, jako když se narovnává schoulené zvíře. Vrstva „hudby“, která se táhne jako „ocas“ za původním impulsem, tu vlastně interpretuje zvuk skutečného světa. A na oplátku field recordings tvoří pro laděné přelévající se plochy silný rámec: připomínají, že „rovné tóny“ jsou jen zvláštním případem estetizovaného zvuku.

BJ Nilsen použil pro The Short Night nahrávky z chladných severských zón (Island, Švédsko, anglický kraj Berkshire), jedinou výjimkou je tu italský Terst. Zvuk změkl a prohřál se, když procházel starými analogovými přístroji (padesát let starý magnetofon, dávné skandinávské generátory, syntezátor Pro-One používaný Vincem Clarkem pro debut Depeche Mode…). V Black Light hraje na morin chuur (mongolský dvoustrunný nástroj podobný cellu) islandská Hildur Gudnadóttir – o této spolupracovnici Pan Sonic, Múm či Throbbing Gristle se mluví čím dál víc, Touch s ní nedávno uzavřel i smlouvu. Kladu si otázku, zda se takováhle hudba může dostat časem do vážnohudebního mainstreamu, řekněme na úrovni festivalu Struny podzimu. Je v ní něco velmi srozumitelného, a  jak už jsme řekli, také zvukově efektního. Vtip je v tom, že onen efekt nevytvořili producenti, ale má ho na svědomí dunění skály v příboji někde u polárního kruhu.