Dva zkušení severští „samorosti“, dalo by se říci. Když však důkladněji zavrtáme do aktuální míry jejich „samorůstu“ na čerstvých nosičích, dojdeme k poněkud překvapivému zjištění, že kosmopolita a „dítě“ scény clicks’n’cuts Delay (tuším, že stále pobývá v berlínském kulturním kotli) momentálně své sólové snažení izoluje mnohem důsledněji než jinak touto vlastností proslulý polární zakuklenec Geir Jenssen aka Biosphere.
Dropsonde navzdory četným ohlasům nepřináší žádný podstatný zvrat v plynulém sledu Norových alb, jejichž kvalitativní vyrovnanost již léta drží Jenssena v ambientní špičce. Ta charakteristická neagresivně potemnělá atmosféra ošlehaná mrazivým větrem (viz Warmed by the Drift) zůstává přítomná i nadále a nepolevuje ani působivost kompozic. Definice ochranné známky Biosphere se však přesto lehce drolí. Vylézá, rozhlíží se a hledá, dnes více než kdy jindy, jako by ho pud tlačil dál, ale přitom pořádně nevěděl, kterým směrem se vydat. Zajištěn dozvuky minulosti proto zkouší různé směry, vstoupit na úplně novou půdu ale odvahu nemá. Volí proto cestu jemného obohacování z okolí. Nejvíce povyku Jenssen vzbuzuje – převážně jazzovou – rytmikou (zmiňován bývá Miles Davis), která velmi příjemně a funkčně, i když zcela v duchu minimalisticky repetitivního zaměření autora, energizuje většinu nálad na desce, aniž by jim dominovala. Jen slouží a nahrávce dodává dosud nejvýraznější dávku akustična. S touto příměsí pracuje velmi vynalézavě: zatímco ve zdánlivě pokojné skladbě Daphnis 26, kde Jenssen umně skrytě popouští uzdu své techno přirozenosti, mu například pomáhá dosáhnout až tribal trance končin, u Fall In Fall Out ukusuje jemnosti Jana Jelineka/Triosk. Další, i když možná ne tak zjevnou, novinkou jsou tu pro Biosphere netypické (a z globálního pohledu nijak zvlášť inovativní) „laptopové“ hrátky se smyčkami, které vyplouvají na povrch v kusech jako např. Arafura a naprosto vládnou nádherně prosluněné skladbě Sherbrooke sestávající prakticky výhradně z vrstvených „mikrosmyčkomotivů“ (a la Köhn). Ano, i toto je dnešní Biosphere. Navzdory předcházejícím slovům však na albu (jehož výrazně kratší vinylová verze vyšla už koncem loňského roku) nenajdeme známky tvůrčí krize. Dropsonde působí svěže a pestře, každý kus je dobroušen k dokonalosti. Biosphere prostě jen otevírá okna.
Naproti tomu Fin Vladislav Delay zevnitř přibíjí okenice. Noří se do své vize osobitého prolnutí elektroniky a dubu a bez skrupulí se oprošťuje od jakýchkoli paralel. The Four Quarters je nesouvislý proud znepokojivě neuchopitelného, abstraktní soundtrack k neexistujícímu útvaru. Žádný ze čtyř čtvrthodinových kusů neaspiruje na ucelenou formu, natož pak identifikovatelný budovatelský vývoj nebo cosi jako melodický základ. Skladby nemají hlavní motiv ani směr, jedná se o fluidní „audiospleti“, které volně a neuspořádaně plynou a bez výčitek zapomínají na svou vlastní minulost. V místech, kdy přeci jen dojde na stopy pravidelnějšího vývoje či více než minutové zpracování téhož prvku, se autor zřejmě pozapomněl a v okamžiku procitnutí předvídatelnost hbitě zatrhne zevrubnou změnou. Cíleně brání rozvoji něčeho trvalejšího a škádlí tak posluchačovu trpělivost a vjemy neustálými, avšak v podstatě nevýraznými zvraty. Výdrž a snaha o vniknutí do děje se však vyplatí – zpočátku neurčitou odměnou (a stéblem pro tonoucího) je například poslední třetina závěrečné skladby s úžasnou basovou gradací, případně zaseklá repetice v úvodním kusu (od 11. minuty), anebo překvapivý mikrofunk s nefalšovaným tleskáním (od 5. minuty třetí kompozice). I přes svou nezpochybnitelnou originalitu deska výrazně čpí odkazem jamajské hudby a zvukový rejstřík (charakterizovaný výraznými basy, hojným echováním a dokonce i chvilkovými houpavými náznaky) nepůsobí nijak cizorodě. Delay však tyto ingredience bez milosti rozsekává a z toulavých beatů přede děsivě klopýtající neforemné pseudorytmy. Zvuky se nekontrolovatelně vrství, mísí, přerušují a nahrazují a vám při tom zoufalém orientačním poslechu dost možná vytane na mysli, že Delay je opravdový novodobý Mad Professor.