Vlny populárních hudebních žánrů, které každoročně vystřelují z čím dál méně očekávatelných koutů, mají alespoň něco společného – fungují na principu očišťování a legitimizování zapovězených hudebních odvětví. Jednoduše řečeno, v hipsterské komunitě se žánry, které je vhodné poslouchat a které ne, promíchávají tak rychle, že nejsnazší je uchopit ten z nich, který si v minulých letech zažíval největší útlak a odstrkování. Právě ten nejméně očekávaný má totiž šanci být nejúčinnějším.
Bylo to takhle s metalem, který byl ještě před několika lety považován za úpadkový žánr a slepou evoluční větev hudby. Existovalo sice několik kapel, které pochodeň originality a invenčního přístupu k látce držely nad hlavou s opravdovým přesvědčením, ten opravdový revival metalu ale nastal teprve s notnou pomocí názorotvorných médií jako je americký Pitchfork.
Podobný proces v současnosti zažívá r’n’b, tedy žánr, kterému byl prorokován doživotní exil v komerčně nablýskaných koutech televizních hitparád a reklam.
První záblesk toho, že by alternativní mládež mohla do té doby přísně žánrové r’n’b přijmout za své, přišel téměř na den přesně před rokem. Tehdy se v rubrice největších skokanů zmíněného magazínu Pitchfork objevil Tom Krell a jeho one man projekt How To Dress Well. Svůj úspěch postavil na do té doby neslyšené kombinaci zasněného experimentálního ambientu, do kterého zamotával vokály typické právě pro r’n’b. Výsledkem byla jedna z nejlepších desek roku 2010 a náznak toho, jaká hudba by v nejližších měsících mohla být opravdu na vrcholu.
Zklidněné r’n’b Toma Krella posloužilo jako odrazový můstek podobně znějícím projektům, které ale při stavbě r’n’b budov rýsovaly o něco zřetelnější půdorysy. Krell vykolíkoval cestu třeba pro projekt The-Dream, který sice vydával pravověrné r’n’b nahrávky už několik let, ale teprve s loňským albem Love King se v Pitchorku prokousal do kolonky best new music – v platformě, která dlouhodobě adoruje především kytarové kapely, šlo rozhodně o průlom ve vnímání.
S takto pozměněným přístupem proto není divu, že zatím největší ovace sklízí tento rok projekt The Weeknd. Zpěvák Abel Tesfaye, který před několika týdny poskytl zdarma ke stažení svoje debutové album House Of Balloons (ke stažení na https://the-weeknd.com/) se zdá být prototypem opravdu dokonalého propojení DIY přístupu a r’n’b estetiky. Na obal své desky umístil téměř dokonale artovou fotografii, poprvé na sebe upoutal vydáváním volně dostupných mixtapes a celkově se chová naprosto opačně, než hvězda r’n’b. Přestože přístupem působí jako jako lo-fi písničkář, ve své hudbě destiluje lahodné beaty a nefalšovaný r’n’b zpěv se silnými melodiemi. Zatím skoro nejoslavovanější album tohoto roku ale jenom naznačuje, kam až se současná popularita pokrouceného r’n’b může vyšplhat. Nastartováno je víc než dobře.
Na otázku, proč je r’n’b a jeho indie mutace v současnosti tak populární, se nedá odpovědět jednoznačně – zdá se ale, že značný podíl na tom má přesycenost hudebního trhu a téměř neomezené možnosti posluchače, který může sáhnout až do nejspodnějších pater celosvětového hudebního archivu. Při této situaci potom jednoznačně hledá žánr, který má prozkoumaný nejméně. Do vod r’n’b by ještě před několika lety většina jeho současných vyznavačů nestrčila ani palec – a právě tahle proměna posluchače nejlépe ilustruje plastičnost a flexibilitu současné hudební scény. Její neustále proměny a frenetické střídání populárních témat je to, co je na ní nejpřitažlivější.
