Velkým tématem určitých odnoží současné experimentální hudby je téma vzpomínek – projekty kolem labelu Ghost Box Music takřka konceptuálně pracují s něčím, co se dá pracovně nazvat „kolektivní pamět“. Posluchači se v internetových diskuzích nadšeně shodují nad tím, co všechno jim tahle hudba připomíná, jak je vrací zpátky do dětství, probíhá hromadné asociování. Hauntologie (nebo jiným termínem hypnagogická hudba, tj. hudba na pomezí spánku a bdění) je stále na vzestupu a dostává se jí zasloužené pozornosti ze všech hudebních koutů. Funguje totiž psychologicky mimořádně účinným způsobem.
Jedním ze základních inspiračních zdrojů hauntologické scény jsou výukové dokumenty, které autoři (a samozřejmě i jejich posluchači) sledovali jako děti ve školách. Nostalgie a pocit sdíleného zážitku pak jenom umocňuje sílu, kterou jsou posluchači k hudebníkům přitahování – člověk má často nejraději to, co už důvěrně zná a neváhá si pomocí hudby dávkovat důvěrně známé pocity a emoce znovu a znovu. Rád se vrací k hudbě, která jej samotného vrací do bezstarostného období dětsví – školní dokumenty vytrhává z kontextu, nasazuje je do kontextu jiného a tím logicky přitahuje pozornost posluchače, který se zajímá o všechno, co už dobře zná.
Jedním z prvních hudebních projektů, který svůj úspěch vystavěl na konceptu „vzpomínek na dětství“ a který záměrně pracuje s nostalgií, je skotské duo Boards Of Canada – na tomto místě nemá cenu příliš mluvit o jejich hudbě, jedna z nejkultovnějších elektronických kapel posledních dvaceti let je důvěrně známá i těm, kteří obvykle dávají přednost jiným žánrům.
V souvislosti s nástupem módní vlny hauntologie je ale zajímavé všimnout si, jak právě u BoC funguje prorůstání autorů s fanoušky. Právě mezi Boards Of Canada a jejich posluchači totiž díky internetu a možnost sdílení videí na portálu Youtube nejlépe prosvítá ten prvek, který jsme v úvodu pojmenovali jako kolektivní paměť.
Fanouškovská videa, tedy amatérsky vytvořené videoklipy, má spousta kapel, v době Youtube nejde o nic neobvyklého – téměř vždy jsou ale kvalitativně skoro na dně pyramidy a nejde opravdu o nic jiného, než o fanouškovské výstřelky.
Hudba Boards Of Canada ale jakoby inspirovala úplně jiným směrem – na vlně nostalgie, harmonických analogových zvuků a imaginativních názvů skladeb vyvolává ducha kolektivní paměti a nutí fanoušky podomácku vyrábět vizuální doprovody skladeb tak, aby co nejlépe vyjádřily emoce z jejich hudby. Komunita kolem BoC vždy fungovala spíše jako sekta a jejich fanoušci byli od počátku téměř fanatičtí (výmluvná je už perfecionistická podrobnost stránek https://www.bocpages.org), v míře propracovanosti amatérských videoklipů ale přesahují všechny očekávatelné meze.
Obrazový materiál často posluchači čerpají ze zmíněných instruktážních nebo výukovách dokumentů, výjimkou nejsou ani nastříhané dobové (z dob, kdy byli Boc i jejich posluchači dětmi) televizní reklamy. Posluchači pracují s vizuální látkou stejně kreativním způsobem, jakým používají BoC tu hudební – hudba Boards Of Canada je plná nasamplovaných vět z dokumentárních filmů, fanouškovské videoklipy stejně přistupují k videu. Dochází k symbióze, která je nečekaná ve své funkčnosti, při důkladnějším nahlédnutí ale logická.
