Faktem zůstává, že hudbou, tedy tou instrumentální, není možné například v restauraci požádat o polední menu a objednat si vybrané jídlo. Jméno požadovaného pokrmu bude lépe jednoduše vyslovit a dát tak najevo své zcela „konkrétní“ přání. Teprve pak obsluhující personál pochopí svého hosta a přinese mu požadovaný pokrm. Stačilo by ale přisoudit vybraným hudebním parametrům, tedy například melodickým krokům nějaký obecně přijímaný význam tak, jako je tomu v případě jednotlivých gest a posunků znakové řeči, a v případě, že by stejným jazykem hovořil i číšník, by pak bylo možné objednávat další jídlo a pití například pomocí hry na příčnou flétnu. Na takové komunikaci je ale potřeba se předem a jasně dohodnout.
Podle lingvistů je však i jazyk, a potažmo řeč, věcí úzu a dohody. Jména ptáků, kteří se pohybují v povětří, mají sice v nejstarších jazycích velmi často stejný kořen, jako to slovo, jenž označuje „vzduch“, a pro badatele je to atraktivní zjištění, neboť se objevuje souvislost mezi ptákem jako tím, kdo léta a mezi prostředím, ve kterém se díky svým křídlům pohybuje. Nakonec se ale jazykovědci shodnou na tom, že i přesto žádná prokazatelná souvislost mezi slovem „vzduch“ a tím, co je jako „vzduch“ označováno, neexistuje. Skutečnost, že „vzduch“ je „vzduch“ je věcí dohody a řetěz etymologických kauzalit mezi ptáky a povětřím, ani výsadní právo jazyka označovat se za jednoho z nositelů „konkrétního“ sdělení, na tom pravděpodobně nic nezmění. Číšníkům je to ale většinou jedno a dál hovoří česky, německy, ale někdy i čínsky. A hudba zůstane tam, kde je. I to je věc dohody.
