Gordon Kampe: Gassenhauer
Wergo (www.wergo.de)
Německý skladatel Gordon Kampe (ročník 1976) patří ke generaci, která má to štěstí (nebo tu smůlu), že od počátku kariéry tvoří v době nejednotných měřítek, plurality stylů a všežravosti vkusu. I ty nejkonzervativnější hudební instituce se přinejmenším navenek tváří, že akceptují jakékoliv inspirační zdroje a kompoziční postupy. Co s takovou nepřeberností?
Kampeho hudba jako by v sobě chtěla skutečně zahrnout vše. A její tvůrce k tomu má dost předpokladů, jak se ukazuje na tomto CD, které obsahuje šestici kompozic z let 2003 až 2010. Již při čtení jejich názvů je jasné, že se budeme otírat o popkulturu: HAL pro kontrabasklarinet, kontrabas a akordeon odkazuje jednak k filmu Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka, jednak jsou jeho jednotlivé věty inspirovány tu tangem, tu syntezátorem Korg či bicím automatem. Z vědeckofantastického světa čerpá i Ripley-Musik V – jako by Kampe chtěl filmovému průmyslu oplatit povrchnost, s níž si ze soudobé kompozice bere zvukové strašidelné efekty (nebo si bez svolení půjčuje hudbu jako Kubrick Gyórgye Ligetiho do Vesmírné odysei), rozehrává tu hudební hrůzu a doluje efektní chrčení a hučení z basklarinetu, violoncella a klavíru. Orchestrální High Noon: Mosquitos i Qs Nachtstück zase čerpají z estetiky starých westernů recyklací konkrétních melodií i vytvářením zvukové atmosféry imaginární vyprahlé Nevadské pouště. Gassenhauer, neboli pouliční odrhovačky byly inspirací desetidílné suitě miniatur ve stylu „každý pes jiná ves“.
Pro Kampeho hudbu je typické především rychlé přepínání různých stylových poloh. Všechny výdobytky západní moderny posledních padesáti let mohou být využity ve všech kombinacích. Dokáže valit agresivní kaskády tónů připomínající některé divočejší ze současných improvizátorů, pak vše zredukuje na tichounké vysoké tóny, tu střihne náznak tanečního rytmu či romantizující harmonii. Nekonvenční způsoby hry na nástroje se střídají s čistými tóny, úderný rytmický tah přechází v chaotické těkání.
Těkavost je zároveň silnou i slabou stránkou této kolekce. Spousta jednotlivých momentů či pasáží je bezmála geniální, instrumentace nápaditá, zapojení přednatočených či elektronických zvuků přirozené. Ale ona do krajnosti dohnaná všežravost, spojená navíc s občasnou nepříjemnou potřebou dávat najevo smysl pro hudební humor, vedou k tomu, že sotva si posluchač začne libovat v hudební myšlence, už je kopnut do zadku citátem či dramatickou změnou zvuku. Obě „westernové“ skladby zmíněné výše jsou asi nejlepšími položkami v tom smyslu, že se v nich Gordon Kampe drží více na uzdě a nechává tak jednotlivé prvky více vyvíjet.
