Richard Francis + Bruce Russell: Garage Music
Alone At Last (https://alone-at-last.com)
Ruský label Alone At Last nám předkládá album, jehož páteří je korespondenční spolupráce dvou novozélandských hudebníků – Bruce Russella a Richarda Francise. CD ukryté v tradičním papírovém skládaném obalu, typickém pro vydavatelství Alone At Last (který je trochu umění otevřít), obsahuje vlastní trilogii Garage a dva delší kusy Undead a Live, pohybující se kolem stopáže patnácti minut. Jak název napoví, jedině skladba Live zachycuje oba hudebníky společně pohromadě v reálném čase. Garage 1-3 tvoří kratší skladby, vzešlé z mailové korespondence a výměny souborů. Undead tvoří pak nejrozsáhlejší kompozici, která vznikla sloučením dvou sólových vystoupení obou hudebníků. Hudba na albu Garage Music je improvizovaná, o míře pozdější editace se můžeme domýšlet, vzhledem ke skladbě Undead tvořené spojením dvou nesourodých materiálů bych se domníval, že zúčastněné hudebníky bude prvek náhody zajímat. Zvukově konzistentní nahrávku tvoří převážně masivní drony a množství smyček a drobných motivů vyvěrajících z ničeho a ztrácejících se v dalším množství neidentifikovatelných zvuků. Přes syrovější, jednoznačně noisový charakter nahrávky má Garage Music nicméně i jisté relaxační kvality. Jako kdybyste Klausovi Schulzemu rozbili polovinu syntezátorů, na tu druhou mu dali několik distortionů a jemu samotnému dali vydatně napít nějakého omamného nápoje. Použité nástroje se ve zkresleném zvuku ztrácejí a je obtížné je rozlišit. Mnohdy lze dešifrovat Russellovu kytaru, ale ani ta nezní tak, jak jsme na ni zvyklí. Russell dále obsluhuje Clavioline – ikonický syntezátor z 50.let známý například z hitů Telstar či Runaway, ale ani tento poklad se v nahrávce neprojeví svým typickým zvukem. Rozpoznat nelze příliš ani Francisův modulární syntezátor. Všechny zvuky se podřizují celku, kterým je masivní noisový ambient postavený na mocných dronech linoucích se ze všech použitých nástrojů.
Části trilogie Garage nám poslouží jako úvod do zvukového světa obou pánů, vrchol alba ovšem přichází s kompozicí Undead. Skladba je výjimečná i svou délkou přes sedmnáct minut, ale především pak svou dramatičností. Dvě solová vystoupení spojená v jedno přinesla mnoho náhodných spojů, mnoho náhodných gradovaných napětí a také paradoxní souhry. Jedním slovem je tato kompozice zdaleka nejdobrodružnější z celého CD. Ve skladbě Live pak můžeme sledovat, jak souhra obou hudebníků vypadá doopravdy. Lovecraftovsky opulentní a temné basové burácení, pichlavé ječení claviolinu, šumění a praskání jak z temné Innsmouthské noci.
Kultivovaný noise, vhodný k večernímu poslechu, dýmce a ušlechtilému destilátu.
