Fire! with Oren Ambarchi: In The Mouth A Hand
Rune Grammofon (www.runegrammofon.com)
Další porce divného jazzu ze Švédska, chtělo by se napsat. Ale tenhle jazz není ani moc jazzem, jako spíš neučesaným mixem rocku, free jazzu, svérázné psychedelie a experimentální hudby. V kompozicích těchto švédských gentlemanů cítím tu a tam i pikantní koření neokrautrocku. Tentokrát si pánové Mats Gustafsson, Johan Berthling and Andreas Werliin (čili projekt Fire!), pozvali ke společnému nahrávání další exkluzivní postavu, australského mistra experimentální kytary Orena Ambarchiho. Kombinace je to více než skvělá, Ambarchiho kytara se se zvukem tria pojí naprosto dokonale, nikdy nevyčnívá, naopak se často maskuje a halí do elektronických zvuků, a na jejích dronech se pak posouvá dopředu zbytek kapely. Výsledkem je hypnotická, temná hudba opakujících se rozpitých riffů, nad kterými se klene kvílící Gustafssonův saxofon, ne tak Brötzmannovský jak někdy Gustafsson předvádí, ale spíše v duchu názvu první skladby alba The Man Who Might Have Been Screaming. Bicí jsou neklidné, neodpočívají na jednoduchých groovech ani se nebojí rockového mlácení. Basa Johana Berthlinga, často zkreslená, plní mnohdy funkci kytary, zatímco Ambarchi tou svou kytarou spojuje vše v homogenní zvukovou směsici. In The Mouth A Hand předkládá hudbu, ze které nic příliš nevyčnívá, hudbu která neotravuje sóly ani snadno zapamatovatelnými tématy, která sice často plyne ve volnějších tempech, nicméně s intenzitou často až nesnesitelnou. Fire! se valí kupředu jako zvukový buldozer.
Místy se kapela odmlčí, aby přeci jen dala větší prostor některému z členů, jako například ve skladbě And The Stories Will Flood Your Satisfaction, kde se po deseti minutách ostinátního psychedelického rocku ocitneme naplno uprostřed Ambarchiho kytarových dronů, které po chvíli překryje ještě divočejší psychedelický nářez, při němž zřejmě Andreas Werliin musel roztřískat činely. Docílit takovou živelnost a intenzitu na nahrávce nebývá obvyklé. Následující He Wants To Sleep In A Dream přinese trochu triphopovou nebo spíš postrockovou atmosféru, výrazná basová linka by se neztratila ani v takových Radiohead. Zefektovaný saxofon pak definitivně zničí všechny posluchače, kteří si do této doby zachovali chladnou hlavu. Psychedelické orgie, které nekončí. Zmučené mozky posluchačů uklidní poslední track, nejkratší, zhruba osmiminutová skladba I Am Sucking For A Bruise, ambient s nepatrnou příchutí sludge metalu. Tuhle desku doporučuji všem koho zajímá, kam se může ubírat současné míchání psychedelie s jazzem a rockem a pro koho jsou například Medeski, Martin & Wood moc popoví a rozjuchaní.
