Ensemble X
Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red)
Na počátku byla výzva, aby tubista Carl Ludwig Hübsch zahájil sympózium improvizace v Basileji. Chopil se toho ve velkém stylu: shromáždil kolem sebe shluk muzikantů ze Švýcarska, Francie a Německa plus nějakého toho Newyorčana a vznikl Ensemble X. Album, které nyní poslal do světa label Red Toucan Records, sice tento první koncert nezachycuje, zato na něm najdeme čtveřici záběrů z následných vystoupení v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně z let 2008 a 2011, které nám dávají dosti plastický obrázek o tom, jak taková formace, čítající suma sumarum devatenáct improvizátorů s klarinety, houslemi, trubkami, flétnami, kontrabasem, spinetem, perkusemi, objekty atd. atd. funguje. Nevystupují tady jako sólisté, ačkoliv jsou všichni od violoncellistky Martine Altenburger po pianistu Philipa Zoubeka na ambaláži desky poctivě vyjmenováni, ačkoliv mají za sebou už činnost v řádce souborů jiných; jsou totiž podřízeni celku jako jeho integrální součásti.
Tak také vyznívá hudba: má svoji zvukovou posloupnost, napřed existuje tabula rasa, z níž se vynořuje v neunáhlených návaznostech architektonické vrstvení zvuků jednotlivých nástrojů, ty se snoubí, prodírají, žejbrují po naznačených kolejištích, dusí svůj vnitřní přetlak, nesměle bloumají, pohřmívají, hrouží se po norných stěnách protichlého vření či zabarikádovaného hlučení, rozvrstvují se, odkapávají jako po dešti, šátrají, rozjíždějí se do výhybek diskrepance. Je to rovnice o mnoha neznámých, hledající rozuzlení, mísená hraním si na škatule škatule hejbejte se, poklička dusí nahromaděnou páru, dokud se zpod ní nerozjede drkotající mašinérie.
Nejde o obvyklou hudbu, výsledek spíše připomíná přírodní úkaz, ten však není eruptivní, je spíše umírněný, protože čím více hráčů se zde prezentuje, tím více ticha nabíhá… dokud se vše neseskrumáží a ze stávající točny nevyjede kamsi do vytracena. Může nám to vzdáleně připomenout Zornovu Cobru a možná cosi takového měl iniciátor a katalyst souboru Hübsch na mysli, ale všechno je takové potichlejší, odlehlejší, kutající, je to hudební lego, sestávající z drobných součástek, ty však do sebe konec konců jakýmsi záhadným způsobem zapadají. A o to tu vlastně šlo.
